Velký příběh Ploštiny – Co se stalo v dubnu 1945 a čím je Ploština dnes?

Letos si připomínáme 80 let od tragédie na Ploštině, kdy byla tato valašská osada 19. dubna 1945 vypálena nacisty. Ploština se stala symbolem hrůz, které může přinést válka. Poklidný život místních pasekářů se dramaticky změnil ve chvíli, kdy do jejich chalup vstoupili partyzáni a po nich gestapo. Tragédie, při níž zemřelo mnoho nevinných lidí, dodnes vyvolává otázky po vině, spravedlnosti i lidské odvaze. V následujícím rozhovoru se s paní Radkou Brtišovou, vedoucí NKP Ploština, vracíme do těchto událostí. K životu na pasekách před osudným dubnem 1945, k dramatickému zásahu nacistických jednotek i k tomu, co zůstává v paměti a svědomí kraje dodnes.

Na místě vyrostl nový památník, který moderní formou vzdává hold obětem a zároveň připomíná hrůzy druhé světové války, ale i historii poválečného období. Nová podoba památníku má za cíl nejen uctít památku padlých, ale také přiblížit příběh Ploštiny mladší generaci.

Paní Brtišová, zkuste nás vzít na Ploštinu před rokem 1945. Jak vypadal každodenní život místních lidí?

Ploština byla malá pasekářská osada v podhůří Vizovických vrchů. Obyvatelé pasek si žili docela poklidným životem. Pravdou však je, že život na pasekách byl vždycky náročný. Na svých málo úrodných polích se snažili obyvatelé vypěstovat alespoň něco málo pro svou obživu. Co se dalo vypěstovat, to si vypěstovali sami. Součástí každého stavení byly chlévy, kde chovali hospodářská zvířata, která byla dalším zdrojem potravin – většinou drůbež, krávy, králíci, kozy či ovce.

Přebytky, které jim zbyly, se snažili prodat na trzích nebo ve městě. Za utržené peníze si pak mohli koupit věci a potraviny, které si sami obstarat nemohli – například cukr, sůl či petrolej. Významnou částí příjmů byl med, který buď prodali, nebo vyměnili za jiné zboží. Peníze na obživu si obstarávali také prací v okolních lesích. Děti pomáhaly rodičům při práci a zároveň chodily do školy – do Újezda nebo Drnovic. Často však kvůli práci ve škole chyběly. Pasekáři své paseky opouštěli jen zřídka – většinou jen v neděli na bohoslužby do kostela nebo na nákup do obchodu.

Na podzim roku 1944 přechází na Ploštinu část partyzánů z Prlova, kde už nemohli uživit zvyšující se počet členů skupiny. Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1944, vstupují partyzáni poprvé do chalupy pana Františka Rašky na Ryliskách. Jejich příchod pasekářům výrazně zkomplikoval život. Od toho dne přicházejí do chalup pravidelně – až do osudného dne 19. dubna 1945.

Můžete prosím čtenářům přiblížit, co se na Ploštině 19. dubna 1945 stalo?

Toho dne je na Ploštině možná den jako každý jiný. Z obyvatel zatím nikdo netuší, co se chystá. V noci z 18. na 19. dubna 1945 se dvěma zrádcům – kvůli snížené ostražitosti – podaří zběhnout z hlídky a podat hlášení na zlínské gestapo. Pod vedením posledního velitele Slepcova prudce klesá morálka celého oddílu. Možná i to je důvod, proč už nikdo nehlídal Františka Machů ani Oldřicha Baťu. Těm se podaří podat zprávu, a ve Vizovicích se začíná chystat zátah na Ploštinu.

V deset hodin dopoledne vyjíždí ze zámku ve Vizovicích kolona zlínského gestapa. Do zásahu se zapojuje okolo 200 mužů, včetně psovodů. Součástí komanda byla i jednotka „Josef“, složená z mladých vojáků ze Slovenska ve věku 16 až 22 let.

Již cestou směrem na paseky jednotky zatýkají muže, kteří se nacházejí v okolí. První obětí ploštinského masakru se stává Josef Vařák – byl zastřelen mezi Pozděchovem a Bratřejovem, když se vracel domů s léky pro svou nemocnou matku. Z druhé strany, v Újezdě, byli popraveni manželé Ranglovi a bratr paní Ranglové, Josef Pfleger. Jezdili v maringotce jako brusiči nožů.

Součástí zátahu na Ploštinu byla i jednotka „Josef“

Okolo poledne jsou na nedaleké osadě Ryliska vypáleny domy rodin Raškových a Belhových. V té době již spojka varuje pasekáře na Ploštině a ti se snaží ukrýt předměty, které by mohly svědčit o přítomnosti partyzánů. Ihned po příchodu do osady začínají vojáci prohledávat domy, vyslýchat obyvatele a rabovat. Největší hrůza začíná po příchodu obou zrádců, kteří začínají ukazovat na osoby, jež pomáhaly partyzánům. Zajatí muži jsou nahnáni do hořících domů a stříleni do zad.

Brutalita, s jakou byl celý zátah proveden, je naprosto neuvěřitelná. Na Ploštině toho osudného dne zahynulo 24 osob – 23 mužů a jedna žena, Anastázie Zichová. Ne všechny oběti pocházely přímo z osady: 9 osob bylo z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova a 1 z Lačnova. Ostatní obyvatelé měli to štěstí, že přežili.

Mezi zajatými muži, kteří byli vehnáni do hořících domů, byl i Jan Machů. Tomu se však podařilo tento nelidský zásah přežít. Nejprve na sebe hodil plech, a poté se přes močůvku, která byla před domem, vyplazil přes práh a doplazil se do nedalekého lesa, kde přečkal noc. Jan Machů později podal otřesné svědectví o událostech, které vedly k vypálení Ploštiny.

V době zátahu nebyl na Ploštině ani jeden z partyzánů – přibližně polovina oddílu byla na akci v Lidečku, a zbytek, asi patnáct mužů (z toho tři zranění), sledoval celý zásah z nedalekého Klášťova.

Kdo byli hlavní aktéři útoku na Ploštinu a co o nich zpětně víme?

Většinou se mluví o Františku Machů a Oldřichu Baťovi, dvou zrádcích – konfidentech zlínského gestapa. Právě oni se na konci války infiltrovali do partyzánské skupiny. Baťa pocházel ze Zlína, Machů z Újezda.

Hlavními aktéry zodpovědnými za zátah na Ploštinu byli Dr. Walter Pavlowski, velitel jednotky „Josef“, a jeho zástupce Ing. Werner Tutter. S Ploštinou bývá často spojován i Otto Skorzeny, který byl pověřen založením stíhacích svazů SS, do nichž patřila i jednotka „Josef“. Tyto speciální oddíly byly vycvičeny k efektivnímu boji proti partyzánským skupinám

Byli tehdejší viníci potrestáni?

A právě to je na celé věci nejsmutnější – ani jeden z nich nebyl nikdy potrestán za zátah na Ploštině. Oba se dožili vysokého věku a působili ve významných funkcích. Dr. Walter Pavlowski zemřel v roce 2000 ve věku 88 let, přičemž po válce pracoval jako učitel. Ing. Werner Tutter zemřel už v roce 1983. Po válce byl sice odsouzen k šesti letům vězení, ale ne za válečné zločiny, nýbrž pouze za kolaboraci. Později dokonce působil jako agent StB.

Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko tuto postavu zpracoval ve své knize Smrt si říká Engelchen, kde Tutter vystupuje pod přezdívkou Elgelchen.

Jaký byl vlastně vztah místních obyvatel k partyzánům? Byla jejich podpora dobrovolná?

Na tuto otázku je těžké odpovědět. Podle výpovědí místních pamětníků a svědků víme, že tehdejší situace byla nesmírně těžká. Měli vůbec pasekáři na výběr? Co by se stalo, kdyby neotevřeli dveře? To už se dnes asi nikdy nedozvíme.

Přesto je do svých chalup pustili. Podělili se s nimi o to málo, co měli. Poskytli partyzánům jídlo, ošacení, postarali se o zraněné. Kolikrát sami nevěděli, komu vlastně otevírají — jestli to jsou opravdu partyzáni, nebo převlečení Němci.

Tak to vyprávěl i manželův dědeček František Ptáček z Tichova, u kterého partyzáni přespávali. U některých šlo možná o odvahu, u jiných o strach — nebo o silnou vůli přežít. A přesto nezradili. Ani tehdy, když jim partyzáni na oplátku nepomohli, přestože to slíbili.

Na druhou stranu — kdo ví, jaké by byly následky, kdyby tam Němci skutečně partyzány našli…

Můžete přiblížit, které konkrétní partyzánské skupiny působily v tomto regionu a jaké byly jejich aktivity?

Na Ploštině působila 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Velitelem oddílu byl zpočátku třicetiletý poručík Ján Ušiak, zatímco velením štábu byl pověřen kapitán Dajan Bojanovič Murzin. Po smrti Jána Ušiaka se právě Murzin stal hlavním velitelem oddílu.

Přímo na Ploštině se vystřídali tři velitelé. Prvním z nich byl Alexander Trofimovič Kotljarov, který po přestřelce v Lipině zemřel 3. dubna 1945 v Juříčkově mlýně v Leskovci. Po jeho smrti převzal velení Nikolaj Nikolejevič Kostin, jenž se však 10. nebo 13. dubna tragicky zastřelil, když mu v ruce vybuchla pancéřová pěst. Posledním velitelem se stal Grigorij Michajlovič Slepcov, za jehož vedení morálka oddílu výrazně klesla.

Mezi hlavní aktivity partyzánů patřily přepadové akce na německé transporty, přepady vojenských hlídek v okolí Ploštiny, Lidečka, Vsetína a dalších obcí. Často také útočili na železniční tratě a ničili telefonní spojení, aby narušili německé zásobování a komunikaci.

Členem partyzánského oddílu působícího na Ploštině byl i slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, který se k partyzánům připojil 4. dubna 1945. V době samotného zátahu na Ploštinu už se však na místě nenacházel.

Z historického pohledu i s odstupem téměř osmdesáti let se nabízí obtížná, ale důležitá otázka: stálo za to vystavit obyvatele Ploštiny takovému riziku kvůli pomoci partyzánům? Jinými slovy – byla ta oběť vzhledem k výsledkům odboje ospravedlnitelná?

Tato otázka je velmi složitá a citlivá. Z lidského hlediska se nabízí názor, že to za to nestálo, že pasekáři neměli být vystaveni tak velkému riziku. Ale jak to bývá, nic není černobílé.

Když si uvědomíme, že šlo o válku, že byla zima, a že partyzáni byli zranění, hladoví, bez oblečení a vybavení, bylo pro ně téměř nevyhnutelné požádat někoho o pomoc. Všichni jednali v extrémních podmínkách, a asi nikdo nemohl tušit, jak tragické budou následky jejich rozhodnutí.

Osobně si myslím, že žádná smrt jiného člověka, ať už na Ploštině, nebo kdekoli jinde a kdykoli jindy, není ospravedlnitelná. Každý, kdo je zodpovědný za smrt druhého člověka, by měl nést následky.

Který moment z celého příběhu této tragédie je pro Vás osobně nejsilnější?

Co se mě asi nejvíce dotýká, je brutalita tohoto nelidského zásahu, neumím si představit, co všechno museli obyvatelé osady prožít a přetrpět. Strach nejen o sebe, ale především o své blízké, a to zejména o své děti. V době, kdy už doufali, že se blíží konec války, že ji přečkali, určitě netušili, že za svou odvahu a statečnost zaplatí tou nejvyšší cenou – svými životy.

Památník Ploština prošel v posledních letech výraznou rekonstrukcí. Co všechno se změnilo?

Na Ploštině se toho změnilo mnoho. V první řadě je to výstavba nové expozice, která vznikla na místě bývalého amfiteátru. V této budově je podrobně popsána historie Ploštiny, počínaje osídlením a konče tragédií, která se odehrála 19. dubna 1945. Celá expozice je doplněna interaktivními prvky, které návštěvníkům umožňují poslechnout si autentické záznamy pamětníků, přeživších a svědků. Návštěvník zde nalezne informace nejen o samotném zátahu, ale také o partyzánském odboji a době protektorátu.

Ploština nebyla jedinou postiženou obcí, a proto je zde věnován prostor i okolním vesnicím, které postihl stejný osud. Málokdo ví, že vypálených obcí bylo více než stovka, že to nebyly pouze Lidice a Ležáky. V okolí Ploštiny to byly i Vařákovy paseky, Loučka, Prlov, Juříčkův mlýn v Leskovci, Vajíkovy a Vaculíkovy paseky na Vizovicku. I o tom se návštěvníci mohou dozvědět v expozici.

Bývalé muzeum prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Původní stavba z roku 1947, kde muzeum fungovalo od začátku 80. let, byla zbourána. Na jejím místě vyrostla nová budova, která věrně kopíruje původní vzhled z roku 1947. Právě zde se nachází navazující expozice, která popisuje historické události od první tryzny v srpnu 1945 až po výstavbu nové Ploštiny.

Expozice v přízemí se zaměřuje na období po válce, kdy byly potrestány osoby zodpovědné za ploštinskou tragédii. Dále je zde zmíněna třetí odbojová protikomunistická organizace Světlana. Součástí expozice jsou i informace o období normalizace, kdy na Ploštině probíhaly mírové slavnosti. Část expozice je rovněž věnována spisovateli Ladislavu Mňačkovi.

V podkroví se nachází výstavní prostor, kde je každým rokem instalována nová sezónní výstava. V letošním roce se zaměřujeme právě na protikomunistickou organizaci Světlana. V minulých letech byla vystavena například expozice o operaci SILVER A věnovaná Josefu Valčíkovi. A aby nebyla stále jen válečná tématika, v loňské sezóně měli návštěvníci možnost prohlédnout si Skryté poklady podzemí Bílých Karpat.

Jaká je odezva návštěvníků?

Odezva návštěvníků je velmi pozitivní a jsou překvapeni, jak je celá expozice ztvárněna. Často slýcháme, že je expozice opravdu na světové úrovni. V této době jsme zahájili třetí sezónu a za celý ten čas jsme se setkali jen s malým počtem kritických názorů. Většinou se to týkalo nepochopení významu realizace tohoto památníku. Padaly otázky, proč v této době stavit muzeum apod.

Přicházejí spíše jednotlivci, školy, nebo rodiny?

Naše muzeum je otevřeno všem. V současnosti jsme zahájili třetí sezónu a na základě předchozích dvou let máme již možnost srovnání. Dá se říci, že návštěvníci jsou celkově rozmanití. Jezdí k nám organizované skupiny turistů, seniorů a různých spolků, rodiny s dětmi i jednotlivci. Věříme, že počet studentů bude stále růst, protože školy stále častěji volají, aby si zajistily exkurze. V současné době nabízíme tři edukační programy pro základní i střední školy. Pro střední školy máme program „Kdo za to může“, pro druhý stupeň základních škol program „Ploština – místo s pamětí“ a pro první stupeň „Hospodaření na Ploštině“.

Více zde  Ploština • Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Co byste si přála, aby si lidé z návštěvy Ploštiny odnesli?

Já bych si přála, aby si lidé odnesli nejen příběh obyčejných pasekářů a obětí, ale také pochopení toho, co museli lidé řešit v té době. Aby si uvědomili, že jejich oběť nesmí být zapomenuta. Měli bychom si stále připomínat, co se stalo a přenášet tuto paměť na mladší generace. Nejen jako vzpomínku na utrpení, ale jako výzvu k tomu, abychom dnes a v budoucnosti chránili hodnoty jako je svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost, které nejsou samozřejmostí.

A na závěr – proč by měl dnešní člověk navštívit právě Ploštinu?

Návštěvník by měl přijet na Ploštinu především proto, že jde o místo paměti, které velmi citlivě připomíná události, jež se zde odehrály. Ploština je místem, které žije i dnes – a právě proto jsme k 80. výročí připravili pestrý soubor akcí. Některé z nich již proběhly, například mezinárodní konference Spřízněni osudem nebo pietní akt. Čekají nás přednášky na témata jako Světlana či atentát na Heydricha a jeho přesah na Valašsko. V plánu jsou i kulturní akce – divadelní představení, koncerty, sraz harmonikářů, posezení u cimbálu, letní kino, a dokonce i orientační běh.

Věřím, že návštěva rozhodně stojí za to a každý si zde najde něco, co ho osloví.
Rádi vás na Ploštině přivítáme!

-dř-