Umělá inteligence neboli AI (zkratka je z anglického „Artificial Intelligence“) se v posledních letech stala jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů a stále více proniká do našeho každodenního života. Jak AI reálně funguje, jaký je její nynější vývoj a kam směřuje její budoucnost? O tom jsme si povídali s Janem Vlkem, uznávaným odborníkem na umělou inteligenci a ředitelem společnosti Zlín.AI.   Jan Vlk patří mezi přední odborníky na AI v Česku. Jeho profesní dráha je úzce spjata s technologickými inovacemi, výzkumem strojového učení a implementací AI řešení do praxe. Působí jako mentor a konzultant v oblasti umělé inteligence a podílí se na vývoji aplikací využívajících nejmodernější algoritmy.   V následujícím rozhovoru pro RegionValassko.cz nám Jan Vlk přiblíží nejen principy fungování umělé inteligence, ale také její reálné aplikace a dopad na společnost. Jaké výhody i rizika přináší? A měli bychom se jejího rozvoje obávat, nebo ji naopak vnímat jako příležitost? Dočtete se v rozhovoru.   Pane Vlku, když to přeženu, tak není dne, aby na nás odněkud nevyskočila zpráva o nějaké novince v oblasti vývoje umělé inteligence. Můžete nám na úvod říct, proč toto téma nyní tolik rezonuje společností? Proč by nás měl nástup umělé inteligence zajímat? Vždyť umělá inteligence je pojem starý desítky let, tak proč zrovna teď?    Přesně jak říkáte, o umělé inteligenci se vědělo a v praxi se využívá celou řadu let, ale většinou se skrývala za velmi složitými systémy v podobě matematických algoritmů a bylo velmi složité a nákladné s ní pracovat. Takže ji využívaly jen ty nejbohatší firmy. Ale vše se změnilo v roce 2022, kdy došlo k zásadnímu technologickému průlomu, se kterým vlastně nikdo nepočítal. Důvodem, proč tak rezonuje ve společnosti, je to, jak je snadné její využití, což umožňuje její obrovský růst – prakticky do všech oborů.   [caption id="attachment_212861" align="alignnone" width="690"] Jan Vlk je ředitelem společnosti Zlín.AI[/caption]   Jak byste čtenářům srozumitelně vysvětlil, co je to vlastně umělá inteligence?    Filmovou terminologií bych to připodobnil k filmu Terminátor. Roli, kterou ztvárnil známý Arnold Schwarzenegger. Terminátor byl vlastně stroj s počítačem, kterého řídila umělá inteligence. Měl jediný úkol a přemýšlel, jak jej splnit. Uměl se přizpůsobit každé situaci a samostatně myslel. Sice je to takový strašidelný příměr, ale je to tak. Zažíváme období, kdy se nám přiblížila realita ze sci-fi filmů. Auta jezdí sama, počítače a telefony s námi mluví.   A z fyzické podstaty si to mohu představit jak? Jako program, který běží někde na počítačovém zařízení v USA?    Ano, jako počítačový program, který může běžet prakticky kdekoli – ve vašem mobilu, ve vašem počítači doma nebo na vzdálených počítačích, klidně i v USA nebo jinde ve světě. Tento program se umí učit, samostatně řešit různé úkoly, podobně jako když člověk přemýšlí, plánuje nebo se rozhoduje. Není to tedy něco fyzického, jako robot, ale spíš „chytrý software“ běžící v počítači.   Můžete vypíchnout nějaké zajímavé věci, co dnes už umělá inteligence dokáže? Abychom čtenářům dokázali přiblížit, kde se vývoj v těchto dnech nachází.    Z těch jednoduchých můžeme na příkladu uvést tento rozhovor. Kdybyste mi poslal jen soubor otázek, umělá inteligence, kterou používám, napíše celý ten článek sama a budete mít velký problém to rozpoznat. Nedávno jsem jedním kliknutím vytvořil ze staré černobílé fotografie mého táty z mládí video. Takže jsem viděl, jak vypadal zamlada, přestože tehdy žádné kamery nebyly. To jsou ty jednodušší věci, které nám běžně pomáhají. Těch příkladů je opravdu mnoho.   Dá se říct, že i odborníci, kteří umělou inteligenci vyvíjejí jsou překvapení, jak je ten vývoj rychlý?    Ano, je to tak. Stačil k tomu jen jeden technologický průlom a vše začalo nabírat obrovské tempo. Kouzlo je v tom, jak snadné je AI využít. Dokáže urychlit vaši běžnou práci, takže docílíte daleko větší efektivity. Ale pomáhá i při výzkumu léků, technologií na vědecké úrovni. Navíc na spoustu věcí nepotřebujete ani programátory a jednodušší věci si uděláte sami.   V jakých oblastech se dnes AI nejvíce využívá a kde vidíte její největší možnosti využití?    Všude, kde to dává smysl. Lidstvo se vždy snažilo vše zjednodušovat, takže prakticky všechny obory, kterých se to týká, se minimálně snaží o to, jak ji uchopit pro sebe. Ti, co to pochopili, tedy že je nezbytné se tím zabývat, budou mít velký náskok před konkurencí.   Co se stane s pracovním trhem? Hrozí, že umělá inteligence nahradí některé profese, nebo spíše vytvoří nové pracovní příležitosti? Které profese jsou nejvíce ohrožené?    Víte, já jsem technologický optimista. Vím, že to přinese spoustu dobrého, ale musíme si přiznat a být otevření i k reálným rizikům. A ty nejsou malá. Mně se o tom vlastně někdy nechce moc mluvit, protože to nemusí být pozitivní. Jdeme do velkého neznáma. Pracovní trh se měnit bude. Vytvoří nové příležitosti, ale logicky jich mnohem více zanikne. Paradoxně řemesla a manuální práce jsou něco, co ještě dlouho nenahradíte, ale nahraditelní budou právě mnohdy lidé s vysokoškolským diplomem. Budeme čelit nové realitě, proto musíme být připravení. Štěstí přeje připraveným.   Dotkne se podle Vás vývoj umělé inteligence i nějakých změn ve vzdělávacím systému?    S příchodem AI budete mít učitele v kapse dostupného 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, který se přizpůsobí potřebám vašeho dítěte individuálně. Bude mít takovou trpělivost, jako žádný jiný učitel předtím. Vysvětlí vám problém deseti různými způsoby, dokud jej pochopíte. Jen v tom musí být nějaký systém. I zde proběhnou zásadní změny, ale nikdo zatím neví jak na to. Náš způsob vzdělávání je zastaralý, potlačuje individualitu, nerozvíjí talenty a já doufám, že nějaká změna přijde. A doufám, že přechod bude rovnou s využitím umělé inteligence.   Předpokládám, že i firmy se musí změnám přizpůsobit. Můžete přiblížit, jak to v praxi vypadá?    Nemusí. Pokud o tom nejsou přesvědčení, tak nemusí. Je to jak s každou jinou inovací – firma, která neinovuje, může oproti konkurenci významně tratit, takže vlastně každý se stará o to, ať je jeho firma co nejlepší. Je potřeba k tomu přistupovat se zdravým rozumem, jako je to ve všem. My ve ZLIN.AI motivujeme firmy k tomu, aby se o umělou inteligenci přirozeně zajímaly, vzdělávaly se, hledaly příležitosti a udržely krok s dobou. Pokud vedle sebe postavíme dvě totožné výrobní firmy, kdy jedna začne využívat umělou inteligenci a druhá ne, myslím, že o vítězi je jasno. Záleží samozřejmě taky na typu firmy.   Můžete prosím představit projekt ZLÍN.AI a popsat, jak tento projekt pomáhá různým organizacím se vypořádat s příchodem umělé inteligence?    Nejlepší přirovnání naší platformy je k takovému námořnímu majáku. Naše organizace pomáhá společnostem a institucím zorientovat se v tom obrovském světě umělé inteligence prostřednictvím členství. My nic neprodáváme. Jako technologická firma řešíme rozvoj, ale i kontrolu umělé inteligence ve Zlínském regionu. Sdružujeme lidi, firmy a instituce do jedné organizace, která pak členům nabízí vysokou přidanou informační hodnotu. Radíme firmám, jak se zorientovat, vzděláváme, pořádáme konference a workshopy.   Jaké jsou hlavní hrozby spojené s umělou inteligencí? Je dobře vyřešená bezpečnost?    Bezpečnost je vlastně jen technická záležitost a záleží jen na tom, jak velkou míru zabezpečení společnost potřebuje. Na druhé straně je tu zcela nový strašák v podobě digitální nebo elektronické kriminality, která v posledních dvou letech rostla o stovky procent i bez umělé inteligence. S umělou inteligencí nás čekají další bezpečnostní výzvy, více sofistikované, nebude to vůbec snadné. Je mi to líto, že to tak musím říct natvrdo, ale je to tak.   Existuje riziko, že někdy vznikne skutečně vědomá umělá inteligence, která by mohla ohrozit podstatu lidstva?    Existuje. Je jen otázka, kdy to nastane. Existuje reálná šance, že lidstvo vyvine umělou inteligenci, která se bude dále rozvíjet sama. Není to nemožné. Pak bude třeba vypnout všude elektřinu, vypnout všechno. Bez energie to nepůjde, takže nějaká pojistka zatím existuje.   Co byste doporučil lidem, kteří se chtějí o AI dozvědět více nebo s ní začít pracovat?    Nebát se ji využívat a vzdělávat se. Na YouTube existuje zdarma spousta kurzů, stačí se podívat na pár videí a vše se tam dozvíte. Klíčový hráči na trhu nabízí AI v základních verzích zdarma, takže je to dostupné prakticky všem a fungují v běžném internetovém prohlížeči. Platíte až ve chvíli, kdy ji využíváte hodně, a pak už se vám to vyplatí. Takže vám stačí chytrý telefon nebo počítač. To je vše. Paradoxně vás může vzdělávat sama umělá inteligence, stačí si s ní začít povídat. A to skoro o čemkoliv.   -dř-

Příznivci motorek pozor! V sobotu se koná v Rokytnici v místní části Kochavec 1. ročník Kochaveckého žehnání motorek. Pestrý program zpestří také tři spanilé jízdy.   Začátek je v 11 hodin, žehnání začne v 12.30 hodin, na spanilou 100kilometrovou jízdu se vyjede v 13.45 hodin.   Ta se pojede na trase mezi Kochavcem, Hostětínem, Bojkovicemi, Komňou, Uherským Brodem, Pašovicemi, Bílovicemi, Bohuslavicemi u Zlína, Luhačovicemi, Petrůvkou a odtud zpět do Kochavce.   Spanilá 50kilometrová jízda se pojede na okruhu z Kochavce přes Hostětín, Bojkovice, Přečkovice, Luhačovice, Petrůvku co cíle v Kochavci.   [gallery columns="4" size="medium" ids="213277"]   Pořadatelé na Valašsku připravili také 16kilometrovou spanilou jízdu pro čtyřkolky. Ta vede z Kochavce do Rokytnice nad Vláří, Šebák, Valentovou zpět do Kochavce.   Od 16 hodin všem zahraje kapela Profil Rock.   Občerstvení je zajištěno. Všichni účastníci si můžou pochutnat na specialitách na grilu, langoších nebo míchaných nápojích.   [gallery columns="4" ids="213279,213280,213281,213278"] Žehnání motorek Kochavec 0. ročník (2024). Foto: Vojtěch Jandík a pořadatelé   PROGRAM 1. ROČNÍKU ŽEHNÁNÍ MOTOREK V KOCHAVCI: Sobota 17. května: 11:00 Příjezd motorek, Barbershop 12.30 Žehnání 13:45 Odjezd na spanilé jízdy 16:00 Kapela Profil Rock   Lubomír Hotař

Kapela z Luhačovic netající se upřímností a přímostí. I tak lze definovat Horizont. Cestu si brousila sama a dnes se může považovat za stálici rockové scény co se Moravy týká. Vydávání singlů vyměnila za kompilaci CD, na nichž kromě pár věcí z dob předchozích, umístila také nové skladby.   Nyní přichází s přízvučnou skladbou, která se jmenuje “Nebudem si lhát”,a která kromě textu nabízí záznam ze samotného křtu alba, které nese název “Úhel pohledu”. Od raných začátků se kapela posunula natolik, že nelze upřít její progres. Klip od klipu Horizont rostl a profiloval se, další počiny byly jistější a jistější. Dnes je kapela stroj, který je natolik silný, že táhne už samotným názvem.   Nápis Horizont, jak poznamenal na křtu desky Martin Kapek, který byl jedním z kmotrů Úhlu pohledu (spolu s Pepou Michálkem), má s kapelou Traktor a Forrest Jump společná nejen písmena, ale i samotný úspěch v názvu. Ve zkratce – kapela má opravdu tah na branku a je určitou osvětou rockové hudby u nás. Moderní, a zároveň vycházející z rocku, se žene v před a skladba Nebudem si lhát tomu i nasvědčuje. Křest desky byl natolik silnou událostí, že si zasloužil záznam a tím právě tato skladba je.   https://www.youtube.com/watch?v=nfOyrgWKCZ0   -tz-

Mrtvice, cévní mozková příhoda, nebo-li CMP. Za těmito třemi písmeny se skrývá jedna z nejzákeřnějších a nejčastějších příčin úmrtí nezpůsobených úrazem. CMP je onemocnění, které přichází náhle, neprojevuje se bolestí a její prvotní příznaky lidé velmi často podcení. Přitom jde skutečně o čas – čím dřív jsou příznaky rozpoznány, tím dřív může být zahájena účinná léčba v nemocnici.   Posádky Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje vyjíždí k pacientům s CMP několikrát za den. Rychlý transport pacienta do nemocnice je na prvním místě. I proto zkušené operátorky zdravotnického operačního střediska po vyhodnocení situace volají k některým pacientům leteckou záchrannou službu. To byl případ i pondělního rána. „Seniorka si v sedm ráno stihla nachystat ještě snídani a požít předepsané léky. V 7:30 ji její syn nalezl na gauči, dýchala, ale nekomunikovala. Po příjezdu záchranářů na místo a vyšetření pacientky bylo jasné, že ženu postihla mrtvice. I vzhledem k tomu, že případ se stal ve Valašské Bystřici, transport leteckou záchrannou službou do adekvátního nemocničního zařízení byl rychlejší a šetrnější než přeprava sanitkou,“ popsala mluvčí záchranářů,“ popsala Gabriela Netopilová Sluštíková, tisková mluvčí Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje.   PAMATUJTE, ŽE: CMP, lidově mrtvice, je náhlá porucha krevního oběhu v mozku, která vede k nenávratnému poškození mozkové tkáně. Jde o akutní stav, který vyžaduje neodkladnou lékařskou pomoc. Nejdůležitější roli přitom hraje čas. K typickým projevům mrtvice patří náhlé postižení a zhoršení řeči, pohybu (typicky jedné poloviny těla) a koordinace, pokles koutku úst, necitlivost tváře, porucha vidění, zmatenost.   „Při podezření na cévní mozkovou příhodu neváhejte s přivoláním záchranné služby. Tísňovou linku 155 volejte i tehdy, pokud si nejste jistí, zda se o mrtvici jedná – naši zkušení operátoři jsou kvalifikovaní zdravotníci, kteří vám díky přesným instrukcím pomohou situaci rychle posoudit a případně k vám pošlou pomoc,“ dodala mluvčí záchranářů.     -tz-

Již řadu let turisté z Janové uzavírají rok co rok s vládcem Beskyd dohodu o užívání hor a studánek v dané turistické sezóně. Jsou v regionu jediní, komu se podařilo letitého morouse Beskydoše přesvědčit, aby vzal vůbec na vědomí lidské pokolení. Je to opravdu úspěch v době, kdy mu kdekdo kecá do toho, co se s přírodou má či nemá dělat.   Nejinak tomu bylo i letos. Jako obvykle si turisté dali sraz před obecním úřadem, protože jako lid obecný si nedovolili promlouvat s takovou šajbou, jakou je Beskydoš. Požádali tedy vládce obce, starostu Jaroslava Tomance, aby za ně ztratil kus dobrého slova. Děje se tak každý rok, nebyl tedy důvod něco měnit.   K přivítání Beskydoše se dostavili samozřejmě skalní turisté, kteří vzácnou tradici udržují při životě. Akce se však zúčastňují i rodiče s dětmi, protože vyjma procházky ke studánce jsou zde víly a především mohutný nadpozemský vládce hor Beskydoš. Dětem i dospělým určitě k dobré náladě přišly vhod pamlsky, kterými ze svých kuchyní přispěly janovské turistky. Veškerou slávu můžete vidět ve fotogalerii, která je součástí tohoto článku.   To však již starosta společně s Vesnou, v kterou se proměnila dlouholetá tvůrkyně turistického života v Janové Zdenka Chudějová, přivítali přítomné a starosta pak zvláště popřál turistickému jádru, aby jim to stále chodilo. Jistě, léta člověk nezastaví a s tím přichází na kostry člověčí různé neduhy a pohybové problémy bývají velmi často na prvním místě. I z toho důvodu řada turistů, která nechtěla oželet veselou akci, ale již by nezvládla ujít trasu, zvolila přesun na místo činu automobily nebo třeba na kole.   [gallery columns="4" ids="213203,213204,213205,213206"] Beskydoš v Janové odemykal hory a studánky. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE   Mimo Vesny se řada věrných turistek proměnila v květinové víly. Nejdůležitější byla jako každý rok Trnková víla, která měla za úkol opatrovat poklad společného výtvoru Beskydoše a lidu valašského – slivovici. Příroda pod vedením svého vládce vytvoří plody a koumavý valašský lid použije svůj staletími propracovaný chemicko – fyzikální postup k přeměně modrého zlata v nektar bohů. Možná i proto se Beskydoš nechal přemluvit a každý rok jej přiláká známá vůně tekuté pochoutky.   Lidé se jali na popud starosty a Vesny volat Beskydoše, aby neváhal a přišel mezi janovské turisty a povolil jim užívání hor v jeho revíru. Už to vypadalo, že tento rok vyjdou prosby naprázdno, ale nakonec se přece jen zavlnil vzduch a najednou zde stál převeliký Beskydoš se subtilní usměvavou vílou. Z hole na lid nedůvěřivě hleděla sojka, která je u kolegy Krakonoše známá jako sojka práskalka, neb donáší na všechny lidi jejich nepravosti. Nedůvěřivě pomrkával i Beskydoš, protože lidské chásce není záhodno moc co věřit. A rok od roku je to horší. Proto mají janovští turisté vždy takové obavy, jestli na ně Beskydoš nezanevře kvůli různým exotům, kteří o sobě tvrdí, že ochraňují přírodu a mnohdy jsou horší než ti, co na ni kašlou.   Pozemský vládce obce se pozdravil s nadpozemským vládcem beskydských hor a požádal jej, zda by mohl pro janovské turisty na tuto sezónu otevřít svá hájemství. Beskydoš chvíli bručel, mračil se a okolkoval, ale když Trnková víla odšroubovala zátku z láhve a nezaměnitelná vůně linula se vůkol, vyhladilo se Beskydošovo zamračené čelo a jal se odemknouti valašské hory na všechny světové strany a všichni přítomní výskali a tleskali. Poté Beskydoš rozvinul archu úmluvy a přečetl vzácná ujednání: „Vy valašské hory, které se prostíráte od Javorníků až po Hostýnské vrchy, otevřete se nejen janovským turistům, ale všemu dobrému lidu. Dejte mu poznat naši krásu, pohostinnost, dávejte jim ze svých plodů. Nesesílejte na ně svůj hněv, pokud se nebudou chovat dobře, ale s laskavostí je vždy po cestách a chodníčcích vyveďte do jejich domovů. O to Vás žádám já Beskydoš, správce valašských hor.“ Opět zazněl potlesk. [caption id="attachment_213207" align="alignnone" width="690"] Beskydoš v Janové odemykal hory a studánky. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE[/caption] Trnková víla naplnila poháry a pokynula vládcově víle, aby obsloužila Beskydoše, starostu obce i Vesnu, kteří si pro zdar sezóny navzájem popřáli a připili. A pak již nic nebránilo tomu, aby se průvod vydal na cestu ke studánce, které se od nepaměti říká Žebračka a vytéká u kapličky na území obce, těsně před hranicí se Vsetínem. Průvod šel tentokrát lesem, protože foukal docela silný vítr. Ale kousek od pěšiny vedla dříve cesta, kterou lid janovský chodil a s povozy jezdil na Vsetín do práce, za obchody, do školy nebo v neděli do kostela. Po dvou kilometrech vycházkové chůze se u studánky spojili pěší se skupinou automobilových turistů a vytvořili docela početnou skupinu, jak je na této akci zvykem. Málokdo tentokrát koštoval vodu ze studánky, protože hygiena dlouhodobě vydává upozornění, že není úplně košer. Jediná statečná žena si připila, ale nechala si načepovat z pramene do štamprle, takže vyjma fotografa jí nikdo nevěřil, že je to voda, přestože neřetízkovala.   Ale nebylo zapotřebí pít vodu. Beskydoš odemkl studánku Žebračka a tím všechny studánky vůkol, a hle, našel opět v prameni vychlazenou láhev tekutiny s modrou vůní. A zde nemusel mít nikdo obavy z poctivě zpracovaného valašského pokladu. Ještě chvíli všichni podebatovali a pak se po skupinkách vydali k domovu. Letošní odemykání hor a studánek s Beskydošem bylo opět úspěšné.   text a foto: Radomír Dolanský

Rozmohl se nám tady takový nešvar, dala by se aplikovat hláška z legendárního filmu Pelíšky na to, že si někteří jezdci na motocyklech či čtyřkolkách pletou vizovickou cyklostezku se silnicí. Pokud budou přistiženi, čeká je pokuta.   Na cyklostezce ve Vizovicích, především pak na jejím úseku od Slušovské ulice směrem do Lutoniny, se začínají stále více objevovat i jezdci na motocyklech či čtyřkolkách. „Před vybudováním cyklostezky si tudy motorkáři zkracovali cestu. Nyní je to však už zakázáno, na což upozorňuje i dopravní značení. Cyklostezka je určena pouze pro smíšený pohyb pěších, cyklistů a inline bruslařů. Motorová vozidla na ní nemají co dělat,“ upozornil místostarosta Vizovic David Mazůrek s tím, že tento úsek bude pod zvýšeným dohledem Policie České republiky i strážníků městské policie.   -tz-

Centrum Luhačovic získalo novou a výraznou ozdobu – na prostranství v ulici Dr. Veselého nyní návštěvníky vítá pět mrazuvzdorných palem. Tyto exotické rostliny byly instalovány Technickými službami Luhačovice krátce před konáním tradiční slavnosti Otevírání pramenů, která probíhá od 9. do 11. května.   Speciálně pro tyto palmy byly na zakázku vyrobeny masivní dřevěné květináče, které jsou uzpůsobené nejen pro samotné rostliny, ale i pro snadnou manipulaci. Za pětici palem město zaplatilo 100 tisíc korun. Přestože jde o druh odolný vůči mrazu, během zimy budou bezpečně uskladněny.   „Myšlenka doplnit palmy do centra města pramení z odkazu na prvorepublikový rozvoj města, kdy palmy byly součástí výzdoby. Jsou to živé ozdoby města, které dotvářejí jeho jedinečný ráz a lázeňskou atmosféru,“ uvedl starosta Marian Ležák.   [gallery ids="213074,213073"] Palmy v centru lázeňského města. Foto: město Luhačovice   Město financovalo pořízení palem z prostředků, které pravidelně vyčleňuje na zvelebování veřejných prostranství a rozšiřování zeleně. Tyto prostředky jsou dlouhodobě využívány na zkrášlování městského prostoru i zajištění čistoty v ulicích. Nové palmy tak nejen zpestřují veřejný prostor, ale symbolicky podtrhují lázeňský a turistický charakter města.   Obyvatelé i návštěvníci si tak mohou během slavnostního víkendu vychutnat kulturní program v kulisách, které připomínají atmosféru středomořských letovisek – tentokrát ale přímo v srdci moravských Luhačovic.   -tz-

Každoroční koncert vsetínské legendy jazzové skupiny Jazzevčík, oficiálně Valašský krůžek jazzový, z.s., opět na jaře nabídl plný pohár jazzového nářezu v malém sále Domu kultury na Vsetíně. Početně a umělecky rozšířená kapela přivítala partu skvělého a vnímavého publika.   Je to již nějaký čas, co se kvarteto rozrostlo do septeta, a věřte, že to teď opravdu stojí za to. Ne, že by předtím nestálo. Ale když přibude do kapely ženský jazzový zpěv a perfektní saxofon, je celkový projev mnohem šťavnatější a nabízí širší možnosti projevu a interpretace. K nestorovi Vlastíku Bednaříkovi za bicími, dnes již jedinému zakládajícímu členu skupiny Jazzevčík, která slaví již více než 65 let na jazzové scéně s přesahem daleko do zemí českých, ke kapelníkovi a kytaristovi Jaroslavu Larmerovi a jeho dvěma synům Jonáši Larmerovi klávesistovi a Filipu Larmerovi baskytaristovi, přibyla jazzová učitelka zpěvu Věra Pavlíková, saxofonista a učitel hry na saxofon David Kandráč a bubeník pomalu přebírající královské žezlo Marek Plesník. Atmosféru koncertu si můžete vychutnat na několika fotografiích, které naleznete ve fotogalerii, jenž je součástí článku. [caption id="attachment_212620" align="alignnone" width="690"] Koncert vsetínské legendy jazzové skupiny Jazzevčík. Foto: Radomír Dolanský. Fotogalerie ZDE[/caption] Jen pro představu, jak úžasnou historii má za sebou vsetínská legenda Jazzevčík. Svůj první zvukový záznam nahráli, ještě jako Combo 60 v legendární Zetce na dvoustopý cívkový (kazetové neexistovaly) magnetofon Sonet Duo a jediný mikrofon, rok před narozením autora tohoto článku v roce 1960. Během let jezdily na Vsetín české jazzové hvězdy, kterým aplaudoval svět. Vekou zásluhu měl na pozvánkách jazzmenů Mojmír Bártek, který zprvu hrával s Vlastíkem Bednaříkem na tehdejší vsetínské jedenáctiletce. Když se mezi profesionály rozneslo, jak perfektní jazzmani, a přitom ryzí amatéři, existují na Vsetíně, začali přijíždět opravdová esa. Mimo již řečeného Mojmíra Bártka, tehdy z orchestru Gustava Broma, saxofonista Josef Audes, Emil Viklický, Günter Kočí, Karel Velebný, Rudolf Ticháček, Josef Bláha a další jména uznávaná daleko za hranicemi naší země. S takovými hvězdami po boku Jazzevčík uspořádal na Vsetíně asi 20 jazzových festivalů. [caption id="attachment_212621" align="alignnone" width="690"] Koncert vsetínské legendy jazzové skupiny Jazzevčík. Foto: Radomír Dolanský. Fotogalerie ZDE[/caption] Zpět k letošnímu jarnímu koncertu. Sólové výstupy jednotlivých nástrojů byly provázeny uznalým potleskem vnímavého publika. Nechyběly chvíle, kdy se nad vrcholnými výkony sálem ozývaly výkřiky a povzbuzování nadšeného publika. Na výkon svého syna se přijel podívat z Valašského Meziříčí i tatínek saxofonisty Davida Kandráče a zaslouženě se dmul pýchou, když slyšel potlesk na adresu svého synka. Zavzpomínat při kvalitním jazzu si přišel také Karel Spáčil, který byl členem Jazzevčíku do roku 2009. Ale přišli i muzikanti z jiných žánrů. Například Jaroslav Langer, jeden z pěvců mužského pěveckého sboru Lumír, jehož sbormistrem není nikdo jiný než Vlastík Bednařík. Alternativní žánr, oproti své muzikantské historii, si přišel poslechnout i Josef Vondráček, známý spíše z popových a rockových kapel Vsetínska. I v těchto hudebních odvětvích se v minulosti angažoval Vlastimil Bednařík. Například v legendární kapele Hi-Fisto nebo Rubín. Když k tomu přičteme ještě vsetínský dechový orchestr, s nímž procestoval Evropu, nebylo moc muzikantských odvětví, kde by nestor Jazzevčíku neúčinkoval. Na koncertě nechyběli ani posluchači Vlastíkovu srdci nejbližší, manželka Zdenka a syn Robert.   Pokud tedy toužíte po maximálním jazzovém zážitku a uvidíte plakát Jazzevčíku, neváhejte, tahl parta muzikantů vás nezklame. Snad jen škoda, že se tato vsetínská legenda neobjevuje také v programu současných jazzových festivalů na Vsetíně.   text a foto: radomír Dolanský

Letos si připomínáme 80 let od tragédie na Ploštině, kdy byla tato valašská osada 19. dubna 1945 vypálena nacisty. Ploština se stala symbolem hrůz, které může přinést válka. Poklidný život místních pasekářů se dramaticky změnil ve chvíli, kdy do jejich chalup vstoupili partyzáni a po nich gestapo. Tragédie, při níž zemřelo mnoho nevinných lidí, dodnes vyvolává otázky po vině, spravedlnosti i lidské odvaze. V následujícím rozhovoru se s paní Radkou Brtišovou, vedoucí NKP Ploština, vracíme do těchto událostí. K životu na pasekách před osudným dubnem 1945, k dramatickému zásahu nacistických jednotek i k tomu, co zůstává v paměti a svědomí kraje dodnes.   Na místě vyrostl nový památník, který moderní formou vzdává hold obětem a zároveň připomíná hrůzy druhé světové války, ale i historii poválečného období. Nová podoba památníku má za cíl nejen uctít památku padlých, ale také přiblížit příběh Ploštiny mladší generaci.   Paní Brtišová, zkuste nás vzít na Ploštinu před rokem 1945. Jak vypadal každodenní život místních lidí?   Ploština byla malá pasekářská osada v podhůří Vizovických vrchů. Obyvatelé pasek si žili docela poklidným životem. Pravdou však je, že život na pasekách byl vždycky náročný. Na svých málo úrodných polích se snažili obyvatelé vypěstovat alespoň něco málo pro svou obživu. Co se dalo vypěstovat, to si vypěstovali sami. Součástí každého stavení byly chlévy, kde chovali hospodářská zvířata, která byla dalším zdrojem potravin – většinou drůbež, krávy, králíci, kozy či ovce.   Přebytky, které jim zbyly, se snažili prodat na trzích nebo ve městě. Za utržené peníze si pak mohli koupit věci a potraviny, které si sami obstarat nemohli – například cukr, sůl či petrolej. Významnou částí příjmů byl med, který buď prodali, nebo vyměnili za jiné zboží. Peníze na obživu si obstarávali také prací v okolních lesích. Děti pomáhaly rodičům při práci a zároveň chodily do školy – do Újezda nebo Drnovic. Často však kvůli práci ve škole chyběly. Pasekáři své paseky opouštěli jen zřídka – většinou jen v neděli na bohoslužby do kostela nebo na nákup do obchodu.   Na podzim roku 1944 přechází na Ploštinu část partyzánů z Prlova, kde už nemohli uživit zvyšující se počet členů skupiny. Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1944, vstupují partyzáni poprvé do chalupy pana Františka Rašky na Ryliskách. Jejich příchod pasekářům výrazně zkomplikoval život. Od toho dne přicházejí do chalup pravidelně – až do osudného dne 19. dubna 1945.   [gallery ids="212867,212868,212869"]   Můžete prosím čtenářům přiblížit, co se na Ploštině 19. dubna 1945 stalo?   Toho dne je na Ploštině možná den jako každý jiný. Z obyvatel zatím nikdo netuší, co se chystá. V noci z 18. na 19. dubna 1945 se dvěma zrádcům – kvůli snížené ostražitosti – podaří zběhnout z hlídky a podat hlášení na zlínské gestapo. Pod vedením posledního velitele Slepcova prudce klesá morálka celého oddílu. Možná i to je důvod, proč už nikdo nehlídal Františka Machů ani Oldřicha Baťu. Těm se podaří podat zprávu, a ve Vizovicích se začíná chystat zátah na Ploštinu.   V deset hodin dopoledne vyjíždí ze zámku ve Vizovicích kolona zlínského gestapa. Do zásahu se zapojuje okolo 200 mužů, včetně psovodů. Součástí komanda byla i jednotka „Josef“, složená z mladých vojáků ze Slovenska ve věku 16 až 22 let.   Již cestou směrem na paseky jednotky zatýkají muže, kteří se nacházejí v okolí. První obětí ploštinského masakru se stává Josef Vařák – byl zastřelen mezi Pozděchovem a Bratřejovem, když se vracel domů s léky pro svou nemocnou matku. Z druhé strany, v Újezdě, byli popraveni manželé Ranglovi a bratr paní Ranglové, Josef Pfleger. Jezdili v maringotce jako brusiči nožů. [caption id="attachment_212870" align="alignnone" width="800"] Součástí zátahu na Ploštinu byla i jednotka „Josef“[/caption] Okolo poledne jsou na nedaleké osadě Ryliska vypáleny domy rodin Raškových a Belhových. V té době již spojka varuje pasekáře na Ploštině a ti se snaží ukrýt předměty, které by mohly svědčit o přítomnosti partyzánů. Ihned po příchodu do osady začínají vojáci prohledávat domy, vyslýchat obyvatele a rabovat. Největší hrůza začíná po příchodu obou zrádců, kteří začínají ukazovat na osoby, jež pomáhaly partyzánům. Zajatí muži jsou nahnáni do hořících domů a stříleni do zad.   Brutalita, s jakou byl celý zátah proveden, je naprosto neuvěřitelná. Na Ploštině toho osudného dne zahynulo 24 osob – 23 mužů a jedna žena, Anastázie Zichová. Ne všechny oběti pocházely přímo z osady: 9 osob bylo z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova a 1 z Lačnova. Ostatní obyvatelé měli to štěstí, že přežili.   Mezi zajatými muži, kteří byli vehnáni do hořících domů, byl i Jan Machů. Tomu se však podařilo tento nelidský zásah přežít. Nejprve na sebe hodil plech, a poté se přes močůvku, která byla před domem, vyplazil přes práh a doplazil se do nedalekého lesa, kde přečkal noc. Jan Machů později podal otřesné svědectví o událostech, které vedly k vypálení Ploštiny.   V době zátahu nebyl na Ploštině ani jeden z partyzánů – přibližně polovina oddílu byla na akci v Lidečku, a zbytek, asi patnáct mužů (z toho tři zranění), sledoval celý zásah z nedalekého Klášťova.   Kdo byli hlavní aktéři útoku na Ploštinu a co o nich zpětně víme?   Většinou se mluví o Františku Machů a Oldřichu Baťovi, dvou zrádcích – konfidentech zlínského gestapa. Právě oni se na konci války infiltrovali do partyzánské skupiny. Baťa pocházel ze Zlína, Machů z Újezda.   Hlavními aktéry zodpovědnými za zátah na Ploštinu byli Dr. Walter Pavlowski, velitel jednotky „Josef“, a jeho zástupce Ing. Werner Tutter. S Ploštinou bývá často spojován i Otto Skorzeny, který byl pověřen založením stíhacích svazů SS, do nichž patřila i jednotka „Josef“. Tyto speciální oddíly byly vycvičeny k efektivnímu boji proti partyzánským skupinám   Byli tehdejší viníci potrestáni?   A právě to je na celé věci nejsmutnější – ani jeden z nich nebyl nikdy potrestán za zátah na Ploštině. Oba se dožili vysokého věku a působili ve významných funkcích. Dr. Walter Pavlowski zemřel v roce 2000 ve věku 88 let, přičemž po válce pracoval jako učitel. Ing. Werner Tutter zemřel už v roce 1983. Po válce byl sice odsouzen k šesti letům vězení, ale ne za válečné zločiny, nýbrž pouze za kolaboraci. Později dokonce působil jako agent StB.   Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko tuto postavu zpracoval ve své knize Smrt si říká Engelchen, kde Tutter vystupuje pod přezdívkou Elgelchen.   Jaký byl vlastně vztah místních obyvatel k partyzánům? Byla jejich podpora dobrovolná?   Na tuto otázku je těžké odpovědět. Podle výpovědí místních pamětníků a svědků víme, že tehdejší situace byla nesmírně těžká. Měli vůbec pasekáři na výběr? Co by se stalo, kdyby neotevřeli dveře? To už se dnes asi nikdy nedozvíme.   Přesto je do svých chalup pustili. Podělili se s nimi o to málo, co měli. Poskytli partyzánům jídlo, ošacení, postarali se o zraněné. Kolikrát sami nevěděli, komu vlastně otevírají — jestli to jsou opravdu partyzáni, nebo převlečení Němci.   Tak to vyprávěl i manželův dědeček František Ptáček z Tichova, u kterého partyzáni přespávali. U některých šlo možná o odvahu, u jiných o strach — nebo o silnou vůli přežít. A přesto nezradili. Ani tehdy, když jim partyzáni na oplátku nepomohli, přestože to slíbili.   Na druhou stranu — kdo ví, jaké by byly následky, kdyby tam Němci skutečně partyzány našli...   Můžete přiblížit, které konkrétní partyzánské skupiny působily v tomto regionu a jaké byly jejich aktivity?   Na Ploštině působila 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Velitelem oddílu byl zpočátku třicetiletý poručík Ján Ušiak, zatímco velením štábu byl pověřen kapitán Dajan Bojanovič Murzin. Po smrti Jána Ušiaka se právě Murzin stal hlavním velitelem oddílu.   Přímo na Ploštině se vystřídali tři velitelé. Prvním z nich byl Alexander Trofimovič Kotljarov, který po přestřelce v Lipině zemřel 3. dubna 1945 v Juříčkově mlýně v Leskovci. Po jeho smrti převzal velení Nikolaj Nikolejevič Kostin, jenž se však 10. nebo 13. dubna tragicky zastřelil, když mu v ruce vybuchla pancéřová pěst. Posledním velitelem se stal Grigorij Michajlovič Slepcov, za jehož vedení morálka oddílu výrazně klesla. [gallery ids="212871,212872,212877"] Mezi hlavní aktivity partyzánů patřily přepadové akce na německé transporty, přepady vojenských hlídek v okolí Ploštiny, Lidečka, Vsetína a dalších obcí. Často také útočili na železniční tratě a ničili telefonní spojení, aby narušili německé zásobování a komunikaci.   Členem partyzánského oddílu působícího na Ploštině byl i slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, který se k partyzánům připojil 4. dubna 1945. V době samotného zátahu na Ploštinu už se však na místě nenacházel.   Z historického pohledu i s odstupem téměř osmdesáti let se nabízí obtížná, ale důležitá otázka: stálo za to vystavit obyvatele Ploštiny takovému riziku kvůli pomoci partyzánům? Jinými slovy – byla ta oběť vzhledem k výsledkům odboje ospravedlnitelná?   Tato otázka je velmi složitá a citlivá. Z lidského hlediska se nabízí názor, že to za to nestálo, že pasekáři neměli být vystaveni tak velkému riziku. Ale jak to bývá, nic není černobílé.   Když si uvědomíme, že šlo o válku, že byla zima, a že partyzáni byli zranění, hladoví, bez oblečení a vybavení, bylo pro ně téměř nevyhnutelné požádat někoho o pomoc. Všichni jednali v extrémních podmínkách, a asi nikdo nemohl tušit, jak tragické budou následky jejich rozhodnutí.   Osobně si myslím, že žádná smrt jiného člověka, ať už na Ploštině, nebo kdekoli jinde a kdykoli jindy, není ospravedlnitelná. Každý, kdo je zodpovědný za smrt druhého člověka, by měl nést následky.   Který moment z celého příběhu této tragédie je pro Vás osobně nejsilnější?   Co se mě asi nejvíce dotýká, je brutalita tohoto nelidského zásahu, neumím si představit, co všechno museli obyvatelé osady prožít a přetrpět. Strach nejen o sebe, ale především o své blízké, a to zejména o své děti. V době, kdy už doufali, že se blíží konec války, že ji přečkali, určitě netušili, že za svou odvahu a statečnost zaplatí tou nejvyšší cenou – svými životy.   [gallery columns="4" ids="212873,212866,212875,212874"]   Památník Ploština prošel v posledních letech výraznou rekonstrukcí. Co všechno se změnilo?   Na Ploštině se toho změnilo mnoho. V první řadě je to výstavba nové expozice, která vznikla na místě bývalého amfiteátru. V této budově je podrobně popsána historie Ploštiny, počínaje osídlením a konče tragédií, která se odehrála 19. dubna 1945. Celá expozice je doplněna interaktivními prvky, které návštěvníkům umožňují poslechnout si autentické záznamy pamětníků, přeživších a svědků. Návštěvník zde nalezne informace nejen o samotném zátahu, ale také o partyzánském odboji a době protektorátu.   Ploština nebyla jedinou postiženou obcí, a proto je zde věnován prostor i okolním vesnicím, které postihl stejný osud. Málokdo ví, že vypálených obcí bylo více než stovka, že to nebyly pouze Lidice a Ležáky. V okolí Ploštiny to byly i Vařákovy paseky, Loučka, Prlov, Juříčkův mlýn v Leskovci, Vajíkovy a Vaculíkovy paseky na Vizovicku. I o tom se návštěvníci mohou dozvědět v expozici.   Bývalé muzeum prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Původní stavba z roku 1947, kde muzeum fungovalo od začátku 80. let, byla zbourána. Na jejím místě vyrostla nová budova, která věrně kopíruje původní vzhled z roku 1947. Právě zde se nachází navazující expozice, která popisuje historické události od první tryzny v srpnu 1945 až po výstavbu nové Ploštiny.   Expozice v přízemí se zaměřuje na období po válce, kdy byly potrestány osoby zodpovědné za ploštinskou tragédii. Dále je zde zmíněna třetí odbojová protikomunistická organizace Světlana. Součástí expozice jsou i informace o období normalizace, kdy na Ploštině probíhaly mírové slavnosti. Část expozice je rovněž věnována spisovateli Ladislavu Mňačkovi.   [gallery columns="4" ids="186671,186672,159617,155315"]   V podkroví se nachází výstavní prostor, kde je každým rokem instalována nová sezónní výstava. V letošním roce se zaměřujeme právě na protikomunistickou organizaci Světlana. V minulých letech byla vystavena například expozice o operaci SILVER A věnovaná Josefu Valčíkovi. A aby nebyla stále jen válečná tématika, v loňské sezóně měli návštěvníci možnost prohlédnout si Skryté poklady podzemí Bílých Karpat.   Jaká je odezva návštěvníků?   Odezva návštěvníků je velmi pozitivní a jsou překvapeni, jak je celá expozice ztvárněna. Často slýcháme, že je expozice opravdu na světové úrovni. V této době jsme zahájili třetí sezónu a za celý ten čas jsme se setkali jen s malým počtem kritických názorů. Většinou se to týkalo nepochopení významu realizace tohoto památníku. Padaly otázky, proč v této době stavit muzeum apod.   Přicházejí spíše jednotlivci, školy, nebo rodiny?   Naše muzeum je otevřeno všem. V současnosti jsme zahájili třetí sezónu a na základě předchozích dvou let máme již možnost srovnání. Dá se říci, že návštěvníci jsou celkově rozmanití. Jezdí k nám organizované skupiny turistů, seniorů a různých spolků, rodiny s dětmi i jednotlivci. Věříme, že počet studentů bude stále růst, protože školy stále častěji volají, aby si zajistily exkurze. V současné době nabízíme tři edukační programy pro základní i střední školy. Pro střední školy máme program „Kdo za to může“, pro druhý stupeň základních škol program „Ploština – místo s pamětí“ a pro první stupeň „Hospodaření na Ploštině“.   Více zde  Ploština • Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně   Co byste si přála, aby si lidé z návštěvy Ploštiny odnesli?   Já bych si přála, aby si lidé odnesli nejen příběh obyčejných pasekářů a obětí, ale také pochopení toho, co museli lidé řešit v té době. Aby si uvědomili, že jejich oběť nesmí být zapomenuta. Měli bychom si stále připomínat, co se stalo a přenášet tuto paměť na mladší generace. Nejen jako vzpomínku na utrpení, ale jako výzvu k tomu, abychom dnes a v budoucnosti chránili hodnoty jako je svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost, které nejsou samozřejmostí.   A na závěr – proč by měl dnešní člověk navštívit právě Ploštinu?   Návštěvník by měl přijet na Ploštinu především proto, že jde o místo paměti, které velmi citlivě připomíná události, jež se zde odehrály. Ploština je místem, které žije i dnes – a právě proto jsme k 80. výročí připravili pestrý soubor akcí. Některé z nich již proběhly, například mezinárodní konference Spřízněni osudem nebo pietní akt. Čekají nás přednášky na témata jako Světlana či atentát na Heydricha a jeho přesah na Valašsko. V plánu jsou i kulturní akce – divadelní představení, koncerty, sraz harmonikářů, posezení u cimbálu, letní kino, a dokonce i orientační běh.   Věřím, že návštěva rozhodně stojí za to a každý si zde najde něco, co ho osloví. Rádi vás na Ploštině přivítáme!   -dř-

Tipy kam vyrazit. Kulturní a sportovní akce na Valašsku na jednom místě. Koncerty, divadla, taneční zábavy, plesy, turnaje, … Pořádáte akci? Jednoduše ji do přehledu vložte.

Král valčíku nás zve na párty na lodi, na které se spolu se svým Orchestrem Johanna Strausse plaví svým rodným městem Maastrichtem.   Tento zcela nový filmový speciál je poctou jeho dětskému snu, že jednou založí vlastní orchestr a procestuje svět. Film obsahuje výběr Andréových nejoblíbenějších a nejvelkolepějších světových vystoupení spolu s nejkrásnějšími okamžiky, které André a jeho Orchestr Johanna Strausse během mnoha desetiletí spolupráce prožili.   Většina koncertů uvedených v tomto filmu – The Dream Continues – nebyla nikdy předtím na filmovém plátně uvedena.   Oslava začíná v neděli 11. května v 17 hodin a na svém plátně ji uvede Kino Svět Valašské Klobouky. Více ZDE.   [gallery columns="2" size="medium" ids="212903,212904"]

Rychlou páteční akci (2. 5. 2025) mají za sebou policisté z Luhačovic, kteří záhy po krádeži několika desítek tisíc korun ze zaparkovaného automobilu zastavili vozidlo se zloději i s penězi. Tři lapkové zpočátku zapírali, ale po příjezdu kriminalistů se ke krádeži přiznali a peníze vrátili. Užít si jich nestihli.   Muž ze Zlína po příjezdu k rodinnému domu v Sehradicích na Zlínsku nezamknul své vozidlo, které opustil pouze na pár minut. To se mu stalo osudným. „Z odemčeného vozidla mu zloděj odcizil obsah peněženky - téměř 54 tisíc korun. Okradený muž, který utíkajícího zloděje viděl, naštěstí ihned zavolal na linku tísňového volání policie a popsal muže i vozidlo, kterým odjel. Rozběhla se pátrací akce. Po pár minutách vozidlo podle popisu uviděl v Luhačovicích místní policista. Jel za ním a v příhodné chvíli ho zastavil. Mezitím už mu na pomoc jely další policejní hlídky včetně kriminalistů,“ popsala mluvčí policistů Monika Kozumplíková.   Ve vozidle seděli tři mladí muži, cizinci. Tvrdili, že o žádné krádeži neví, umožnili policistům prohlédnout vozidlo i jejich osobní věci, kde žádná větší finanční hotovost nebyla. Kriminalistům, kteří přijeli na místo, nakonec ukázali prostor u řadicí páky, kde měli veškerou odcizenou finanční hotovost schovanou a následovali je na obvodní oddělení,“ policejní mluvčí.   Tam si mladí muži ve věku 18, 20 a 27 let vyslechli podezření ze spáchání trestného činu. „Za krádež spáchanou ve spolupachatelství, jim v případě odsouzení hrozí trest odnětí svobody až na tři roky,“ dodala policejní mluvčí.   -tz-

Něco naprosto nepředstavitelného se stalo letos při pálení čarodějnic v Janové. Džejmsovci, hrdinná parta mezinárodně uznávaných lovců čarodějnic došla k přesvědčení, že postupující věk a opotřebování jejich vlastních koster a vniřního uspořádání oběhových a zpracovatelských potrubí dosáhlo takové míry, je donutilo vymyslet pohodlnější způsob lovu.   Vrátili se tedy ke klasické lidské kulišárně, stejně jako to dělali a dělávají dodnes někteří lidé kolem nás. Domluvili se s partou čarodějnic, které již řadu let používají lidské krytí jako taneční skupina Benkari, že když udají některé své kolegyně, nechají je Džejmsovci za odměnu tančit na sabatech i nadále. Takže jen využili jednoho z nejhorších povahových rysů člověka – udávání, který je stejně starý jako čarodějnice samy. Již ve Velkých Losinách a Šumperku se sousedi udávali navzájem v čarodějnických procesech. Snad nejznámějším českým udavačem je dodnes parašutista Čurda, jehož jménem jsou nazýváni podobné zmije českého národa. A najdou se i takoví, kteří mají udavačství sousedů jako koníčka. Tak přesně tuto zvrhlou lidskou libůstku použili Džejmsovci na tanečnice z Benkari, aby pošetřili zdraví.   Bez velké námahy tak ulovili čtyři čarodějnice a navozili pořádnou hromadu dřeva vyschlého jako troud. Aby si někdo nemyslel, že Benkari jsou jen lidské krasavice převlečené za čarodějnice, přinášíme ve fotogalerii důkaz a porovnání fotografií z roku 2014 a 2025. Po jedenácti letech prostě není možné, bez maskérny v Hollywoodu, aby lidské ženy vypadaly pořád stejně. Jak se můžete přesvědčit, čarodějnice na fotografiích jsou stále stejně mladé.   [gallery columns="4" ids="212625,212626,212627,212628"] V Janové pálili čarodějnice. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE   Jak je již mnohaletým zvykem, zpopelnění čarodějného zla přichází podpořit davy místních i vyslanců z daleka na popraviště U Mikušového. Děti se vyplazují na čarodějnice na hranici, ukazují jim, jak z opečených špekáčků kape tuk, aby si mohly představit, jak dopadnou za moment i ony. Dospělí mezitím mocně pálí červa valašským dezinfekčním, kvalitně přepáleným, přípravkem, který doporučují desítky generací Valachů. Zlo sice zcela nevymítí, především to z hlavy druhý den po pálení, ale jako ochrana proti čarodějnické horečce a blbosti lidské, to po určitý čas zabírá.   Taneční skupina Benkari nepomohla Džejmsovcům jen pochytat čarodějnice k upálení, ale od radosti ze zachování svých ďábelských životů lidskému druhu zatančily hrůzné tance, které prováděly při čarodějnických sabatech. Svého času mívaly takové mejdany na Petrových kamenech v Jeseníkách, než jim to Jindřich František Boblig z Edelstadtu, pro změnu zase taková lidská zrůda, zatrhl. Pokud budete pozorně sledovat ve fotogalerii závěr tanců, můžete si všimnout několika výpadů čarodějnic, kdy se jen tak tak udržely a nezakously se například do hrdla výrobce klobás, který bláhově uvěřil ve svou nesmrtelnost. Několik čarodějnic se vrhlo i na lidská mláďata a pouze jekot kolegyň připravených k žehu je včas zachránil od jisté záhuby.   Po čarodějných tancích následovalo velké společné fotografování před lapenými a odsouzenými čarodějnicemi a společně s čarodějnicemi, které se vmísily do davu. Tak zvláštní bylo letošní pálení čarodějnic v Janové s Džejmsovci.   text a foto: Radomír Dolanský

Ve čtvrtek 8. května v půl osmé ráno došlo na silnici I/49 mezi Valašskou Polankou a Prlovem při transportu bagru na podvalníku k jeho pádu na komunikaci.  

Silnice byla dočasně uzavřena