Close
reklama
Jižní Valašsko a Vsetínsko

PARTNEŘI WEBU

PRÁVNÍ PORADNA

REKLAMA

TOP LIST OD 1.1.2007

Komentář

Diagnóza Gott
Aktuality Komentář

Od smrti pana Božského jsem se marně pokoušel v celém mediálním prostoru vyhýbat zprávám, jejichž jediným obsahem bylo zvěstování -  kdo HO v životě také potkal. Budiž ke cti regionuvalassko.cz, že snad jediný tuto skutečnost tak nějak opomněl, tak si to dovolím napravit, lehce shrnout a uzavřít.   Klobůčkám se Mistr poněkud vyhýbal. Naposledy z tohoto okruhu umělců rozvášnila náš kulturák loni nestárnoucí Helena a její Dlouhá noc.   Mrtvola vždy hraje ve všech ceremoniích pouze pasivní roli a já pátral v paměti, kdy jsem něco podobného zažil. Bylo to v roce 1982,  když zemřel Leonid Iljič Brežněv.  Ponuré tóny rozhlasu po drátě, rudé karafiáty na nástěnkách Občanských výborů i na naší základce, dva programy české televize mění vysílání a hlasatel Miloš Frýba, po něm pak Saskia Burešová s tragickým výrazem oznamují skon milovaného. Vláda nařizuje státní smutek. Konkrétní důsledek, který jsem tenkrát z toho pocítil já, byla zrušená taneční zábava v Poteči  se skupinou Intolerance a neodvysílání šestého dílu seriálu Čtyři z tanku a pes.   Smrt národní ikony rozpoutala mediální dvanáctidenní tornádo a davovou psychózu smutku národa završenou selfie snímky truchlících před katafalkem. Záplava květin všude kolem fotografujících pak již pouze vyřezala myšlenku „tak takto kvete opravdová lidská blbost“.  Když jsem pak zhlédnul pietní akt na Žofíně proložený rozhovorem s truchlící rodinou ve složení matka invalidní důchodkyně, otec evidentní milovník alkoholu ve stadiu konzument a dva malí homolkovi  řeknu upřímně, že to ve mně vyvolalo chuť na pořádně dlouhou lajnu kokainu. Lidé si udělali výlet do Práglu na pohřeb Goťáka, jelikož hudba není jenom Šlágr a DJ Tráva.   Není potřeba jakkoli kritizovat ty, kterým se umění Gotta líbí. Nevzdám se však tímto práva říct, že mně se jeho tvorba (vyjma zpívání v Semaforu) nelíbí a myslím si, že je to kýč. Skon neobyčejné herečky Vlasty Chramostové a neskutečně odvážné ženy pak zůstal v pozadí. Kmotřička smrt tak paradoxně nabídla hned několika generacím tohoto národa v jeden časový okamžik k uctění dvě zcela odlišné tváře. Na straně jedné vstřícná a nekonfliktní osoba,  která se tvářila, že svět kolem je celkem v pořádku, na straně druhé osoba, která dokázala říct, že komunisti jsou svině a prožila pak rozhodně jiný život než idol. Koho z nich jsme si vybrali, už víme.   Vrchol veškerého činění ale spočinul v samotném zestátnění, zpolitizování a ideologizaci pohřbu, kterému návdavkem udělal celebranta pražský arcibiskup a to v samotném Chrámu sv. Víta. Šikovná politická manipulace trefila hřebíček na hlavičku. Premiérem ohlašovaných tři sta tisíc lidí sice nedorazilo, přelet Gripenů v diamantové formaci nad Motolem také nevyšel (máme jenom dva), ale je potřeba sjednotit národ. Pol Pot, Pinochet, Mao a podobné úspěšné sjednotitelské hovada se sice neosvědčili, tak u nás by se tím lepidlem mohl stát národní umělec. Důstojného ocenění se za života Karlu Gottovi dostalo. Zacházení s jeho smrtí však překročilo veškeré hranice, které tohoto člověka obklopovaly.   Očekávám v nejbližší době znovuoživení myšlenky Gottlandu. Nač vymýšlet něco nového. Ateistický národ,  který nevěří na ideály a oddává se konzumu a kýči, potřebuje svoje „Lurdy“. Muzeum Karla Gotta (svého času zřízené a zkrachovalé v Jevanech) se teď, po jeho skonu k tomuto přímo vybízí. Pokud tam někdy zavítáte, dobře si všímejte průvodce. Zvláště pak, půjde-li o starou ženu. Ano. Je to tak. Karel byl totiž prohlášen za mrtvého, aby mohl v klidu žít a pracovat dál stejně jako Elvis Presley. Dostal novou identitu, změnil si jméno i bydliště. Úplně stejně to totiž udělal i Jára Cimrman ležící, spící.   Darek Slavík

Filmy, co vás donutí přemýšlet
Komentář

Mezery mezi dobrými filmy jsou pořád delší, mezery mezi reklamami zase pořád kratší.   Mám pochybnosti o všem, co přede mě předkládají. Mám pochybnosti o své cestě i cestách jiných. Nedůvěra a někdy i odpor k životu naplní mísu osudu zvratky až po okraj, a tak trvale  masochisticky vyhledávám knížky a filmy, které mi to potvrdí. Nabídka klobuckého resuscitovaného kina bývá žalostná. Výběr povětšinu spočívá v hollywoodské produkci, něco Anglie a zoufalé tuzemsko. Koneckonců Amíci to mají akční i romantické, dokonalý marketing, na české filmy, mně připadá, se chodí spíše z lítosti. Vidět a zapomenout, jelikož vzpomínat není na co. Nevím, jestli už v Klobůčkách zavedli colu a popcorn, aby dokonale navodili atmosféru multikina a paní uklízečka měla práci, ale víno tam prý koupit jde, tak vám dám opravdu dobrý tip a zrovna tři, kdy takovou produkci ustojíte spíš s lahví než popcornem.    

Nabarvené ptáče (Česká republika)

  V létě, na Lužnici, jsem se shodou náhod ocitnul v kempu u řeky, kde bivakoval s divadlem Sklep Václav Marhoul. Tam jsem o tomto filmu vlastně poprvé uslyšel. Knížku se stejným názvem od Jerzyho Kosińského znám a je šílená. Některé pasáže jsem „rozdýchával“ opravdu s velkým sebezapřením. Spatřit tento snímek se mně podařilo v Itálii (ne, nebylo to v Benátkách), v Klobůčkách bude promítaný 12. září. Popisovat děj nebudu. Udělají to filmoví kritici, ale za sebe prohlašuji, že jsem doposud v životě nic podobného nespatřil. Je to nadčasové a geniální. Je to opravdové, živé, a jde to až na dřeň člověka. Miloš Forman by měl radost. Tříhodinové peklo i s očistcem.   https://youtu.be/gOSOCBtuZdY  

Volyň (Polsko)

  Etnické čistky na národnostně smíšené Volyni v letech 1939 – 1944. Odhalování bílých míst v historii mezi Ukrajinci a Poláky, která napoví mnohé. Špičková ukázka ukryté nevraživosti zakončená masakrem. Převedeno do dnešních dní - cesta neřízené migrace do Evropy, ze které nebude návratu a to se všemi důsledky. Pokud pochopíte, seznáte, že naprosto první a nejlepší volba v případě jakéhokoli násilného konfliktu je odejít. Jestli zůstanete s přesvědčením, že to dobře dopadne, bude to přesně do doby, než vám vykopne dveře od baráku chlap s kvérem. A pak zjistíte, že smrt není jenom jedna. Umřete při obraně domova nebo také přivázaný k povozu poté, co vám stáhnou zaživa kůži z těla, manželce probodnou břicho vidlemi a děti zavážou do otepi slámy, kterou zapálí. Postava starosty, který dokáže uvítat ruské soudruhy z NKVD a rozkulačit vesnici, vzápětí stejně vřele obejmout Němce a likvidovat Židy je také nadčasová. Připomíná mně v mnohém svojí flexibilitou a postoji stoupence partaje KDU-ČSL. Být to o nějakých sedmdesát let později a víc na západ, má v Bruselu jistou funkci eurokomisaře.   https://youtu.be/B-nwg693WCE  

Klér (Polsko)

  Čirou náhodou jsem se dostal k lístku na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Netušil jsem, usedaje do doslova narvaného kina, že tento film vidělo v samotném Polsku více jak 6 milionů diváků. Je to neuvěřitelná karikatura o duchovních, mezi kterými vládne alkoholismus, pedofilie, korupce a bezohledný kariérismus. Nikdy jsem neměl, vyjma velmi mladých let, o církvi velké iluze. Film není proti náboženství a už vůbec ne proti věřícím. Je to o naprosto zprofanované a zkostnatělé instituci katolické církve, o které tvrdím, že se všemi svými symboly má na rukou tolik krve a zla, že se všichni farníci musí modlit pro jediné. Aby Bůh nebyl. Mám ale obavu, že je.   Doufám, že se tento snímek nestane předmětem tiché cenzury Kulturního a vzdělávacího střediska Valašské Klobouky, kdy stoupenci naší farnosti už dokázali zhluboka „hrábnout“ kvůli čertovi do jeho provozu a klobucké kino film zakoupí, promítne a dopřeje nám tak opravdu zajímavý a neotřelý kulturní zážitek. Byl točený převážně u nás v kostelích na severní Moravě. Měl by se dostat do distribuce během září.   https://youtu.be/Qo6F19tC59o   Mám už drahně let vybudovaný postoj ke všem, kteří se pohybují v politice, vyšším náboženským představitelům  a pracovníkům bezpečnostních složek tohoto státu. Bez rozdílu je považuji za svině a každé jejich slovo za lež až do doby, než se prokáže opak. Svět je poskládaný z různých symbolů a hodnot. Jakmile se začne některý ze symbolů upřednostňovat, skončí to většinou gulagem nebo provazem. Proto ta moje obezřetnost a malé nadšení pro věc. V očích mnoha lidí se totiž houpe permanentně provaz a všechny tři shora uvedené snímky jsou toho příkladem. Hezké dívání.   Darek Slavík

Buřty, pívo a nenávist
Aktuality Komentář

Demokracie, zdá se, je přežitá a informační prostor nám nepozorovaně zaplnila „mediokracie“. Považuji za normální, že zpravodajství je tvořeno zprávami. Dnes s úžasem sleduji, že v drtivé většině je zpravodajství tvořeno názory a hodnotovými soudy. Veřejný prostor tu ovládají ti, kteří určují, jak a o čem se bude mluvit, a především co si má obyčejný člověk myslet. Svobodné právo na odlišný názor se nám nějak odpařilo. Kevin Dutton napsal knihu Moudrost psychopatů a u pracovních pozic s největším podílem takto cinknutých zařadil na třetí místo pracovníky v médiích. Možná mohl být přesnější a přidat tam slůvko mainstream. Najít pravdu dnes znamená pro normálně myslícího člověka lovit ve vodách internetu. Pročíst, vyselektovat  a ze střípků poskládat. Liberálně-demokratická média typu Hlídacích psů, Neovlivní, Fora 24 i Českého rozhlasu proti Parlamentním listům, Sputniku, Aeronetu, EUportálu. Čtenost a sledovanost posledně jmenovaných je kupodivu podstatně vyšší.   Na stránkách Ministerstva vnitra se k mému neskrývanému údivu objevila oficiální definice ideozločinu. Jmenuje se to: „Předsudečná nenávist“(pro zobrazení klikni sem). Došly nám totiž extremistické strany. Ty vlevo se tak trochu přehlíží, a ty na straně pravé už nejsou dost razantní. Tlak neziskových organizací na MV tedy počal dítě. Retardované. Není to o žádném novém trestném činu, ale výklad toho, na co se je třeba v budoucnu zaměřit. Hodně výživné čtení. Chybí tam už jenom návrh drobné změny na prezidentské standartě. Heslo „Pravda vítězí“  za  „My už vás přinutíme jiné milovat“. Proč vozit lidi do koncentráků, když nejlepší je postavit ten koncentrák kolem nich. Esesák Adolf Eichmann by dnes jenom zíral.   Problémem dnešní doby je, že ti skuteční pitomci nedostávají po hubě u piva, ale dostávají mediální prostor a jako bonus dotace. Po dlouhé době jsem si zapnul televizi a vybafla na mě nějaká ředitelka neziskovky In Iustitia, která mluvila o nenávistných výrocích na internetu, kde jako otřesný případ uvedla tuto větu: „Slečno Trachtová, měla byste jít někam normálně pracovat třeba do továrny, nebo ještě lépe do zemědělství, třeba do kravína, abyste poznala život“. Bylo to v souvislosti se znásilněním 16leté dívky africkým uprchlíkem u Litoměřic a následném rozhovoru této redaktorky Českého rozhlasu s Okamurou (SPD). Chtěla vědět, odkud ví, že útočník byl cizinec, protože to prý vůbec není jisté. Jisté to v tu dobu ovšem bylo. Následoval její výrok, že „znásilnění se denně dějou stovky“. Cílem této redaktorské srny tedy bylo evidentně navodit dojem, že to, co se stalo, je něco naprosto běžného a vlastně masového. Emoční odezva, která se následně strhla na sociálních sítích vůči této slečně novinářce cynicky bagatelizující samotný fakt znásilnění, byla zasloužená. Dost dobře si dovedu představit, jak by se porvala s tématem Nápravně pracovních táborů při československých uranových dolech. Ty ubité a mrtvé z nemocí či vyčerpání by označila jako porušování zákoníku práce, zdravotních, hygienických a stravovacích norem. Kam zmizela ta skvělá vlastnost mladých vidět realitu kriticky? Máme tady novou generaci novinářů v balení dokonalého bezkonfliktního produktu. Nepotěší, nepobaví, neurazí, doporučil bych jim do článků vlomit výraznější poselství k přírodě, pravdě, lásce a hodně vítězství nad lží a nenávistí. Evidentně nedokáží zpracovávat naprosto základní informace. Věta „Africký migrant znásilnil dívku“ znamená, že „Africký migrant znásilnil dívku“. Chápu, že averzi k Okamurovi mnozí obhajují tím, že je nenávistný. Jeho názory ale sami nenávidí, a protože se s ním neumí polemicky vypořádat, ochotně se pak takoví lidé spojí se zlem a bývají pak sami zlí. Předpokládám, že z toho mají nějaký prospěch. Jestli jim takové spojení ale žádný prospěch nepřináší, jsou pak rozumově v pásmu debility.   Aby toho nebylo málo, do celé věci se vložil ministr vnitra Hamáček (ČSSD): „To, co se rozpoutalo na facebooku Tomia Okamury vůči novinářce ČRo Zdeňce Trachtové, je odporné. Chtěl bych ujistit veřejnost, že Policie ČR se celou záležitostí zabývá.“   Všimli jste si něčeho? Před třemi lety v souvislosti s atentáty v Evropě stáli u Penny marketu v Klobůčkách policajti se samopaly. Bylo to sice k hovnu, ale alespoň to vypadalo, že se vláda o něco snaží. Dnes už občané této země nestojí panu ministrovi ani za námahu. Místo zajištění jejich bezpečnosti jim začal vyhrožovat. Máme nechráněnou hranici se státem, kde se pohybují doslova desetitisíce násilníků, pro které není ženská nic jiného než kořist a počet zločinů v této zemi spáchaných nožem zaznamenal nárůst o 900 %! Německý národ je nevyléčitelně nemocný a multikulturalismus není nic jiného než upgradovaná a vylepšená verze nacismu. Lidi tu chodí na demonstrace a já si opravdu nejsem jistý, jestli transparentní čerpání dotací je důležitější než skutečnost, jestli vás v nejbližší době pobodají nebo vám znásilní manželku či dceru.   Neberte tento článek jako projev mojí nenávisti. Je to o pohrdání. Mém pohrdání lidmi neschopnými zvážit, změřit a interpretovat nezaujatě informace. A taky si opravdu nepřeji, aby se z Klobůčků stalo během pár let třeba italské Rimini. Jezdím tam pravidelně  a vím o tom opravdu své.  Nositel Nobelovy ceny za literaturu Rudyard Kipling napsal: „Dostanete negra z džungle, ale ne džungli z negra.“   Darek Slavík   A závěrem malý politicky korektní kvíz s fotografií:   Zadržený pachatel znásilnění v Lukavci je černý, protože:   a) je to práce pravicově extremistických médií b) je to hate speech a hoax c) je bílý, ale vy to černě vidíte d) fotografie je negativ e) přicestoval do ČR vlakem jako černý pasažér

Z Klobůčků na Sibiř, část čtvrtá a poslední (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Novosibirsk, Krasnojarsk  a ...   Dvě velká města, která jsem navštívil na svých cestách.   Novosibirsk je celkem mladý a starší zástavba tam téměř neexistuje. Spousta aut a velkých nákupních center a samozřejmě v opravdu nadživotní velikosti Lenin.   9. května tady slavnostně odhalili pomník J.V. Stalina. Rusové ho mají pořád spojeného s vítězstvím ve II. světové válce, a tak nějak přehlíží těch 12 milionů mrtvých z čistek a teroru, který za svého života rozpoutal. Asi po čtyřiceti minutách jízdy od Novosibirsku maršrutkou můžete dorazit k obrovské hydroelektrárně na řece Ob. Koryto řeky je tam neskutečně široké a objevil jsem tam písečné pláže s veškerým zázemím pro rekreaci, stejně jako někde u moře. Nedotčená příroda kolem je opravdu dokonalá kulisa. Jinak Rusové milují mikrovlnky a sáčky. Koupíte si třeba pět koláčů, dají vám je každý zvlášť do pěti igelitových pytlíků. Neřeší třídění odpadu a skládka za Tomskem je prý viditelná z vesmíru. Když jedete vlakem, zpravidla po hromadách bordelu u trati začíná po asi 500 metrech vesnice, svoz odpadu tady na venkově neexistuje.   Momentálně nejvymazlenější a nejčistší město je Krasnojarsk. Důvod jsem objevil záhy, před měsícem tady skončila 29. zimní světová univerziáda. Vzorově uklizeno i mimo hlavní třídy a nespočet otevřených kaváren a obchodů západního střihu. Městem protéká Jenisej a upravené nábřeží plné zeleně v délce dobrých deseti kilometrů neomrzí. Ve městě jsem byl tři dny a neviděl ani jeho polovinu.   Procestoval jsem Sibiř, jak to jen šlo. Jel jsem po ní vlakem, lodí, stopem, maršrutkami a šel pěšky. Viděl jsem velkoměsta i tu nejzapadlejší vesničku uprostřed tajgy, kde mě vyložil Vova z vrtulníku výměnou za big bag medvědího česneku. Strávil jsem tam celých deset dní, bez mobilu, elektřiny, tekoucí vody a jiných rádoby výdobytků civilizace s těmi nejobyčejnějšími a nejchudšími lidmi.Pohled na zcela temnou oblohu, tak jak ji znali lidé před objevením žárovky s neskutečným počtem hvězd a padajících meteoritů jsem vydržel, pokud bylo jasno, noc co noc i několik hodin. Jedl jsem tam opravdové máslo, čisté maso a pil skutečné mléko. Centrální trh v každém městě tam nabízí nepřeberné množství domácích a kvalitních potravin. Kdysi to fungovalo i u nás. Přišla EU a zlikvidovala u nás chovy prasat, hovězího a kuřecího a na polích zakvetla řepka. O zbytek se pak postarala hygiena, ČOI, SZPI,veterina, a co přežilo, i toto dorazilo EET. Teď si zaigelitované kuře napuštěné vodou a kontaminované salmonelou kupujete v lepším případě z Polska, v tom horším z Brazílie v hytlermarketu, o ovoci a zelenině nacpané pesticidy ani nemluvím.   Až budete číst, že dezinformace přicházejí z Ruska tak vás mohu ubezpečit, že ty pocházejí spíše z hlav debilů, kterým se to hodí do krámu. Prožité mně dává výhodu porovnat informace v médiích s realitou. Za celou dobu jsem se nesetkal s jediným negativním projevem vůči mně. Pocestný z bývalého Československa je tam pak obzvlášť ceněný. To, co jsem tam našel, jsem zažil v 90. letech u nás. Je tam všechno to, co v současné Evropě nenajdete ani omylem. Svět tady na Sibiři je po všech stránkách ještě normální. Neoperuje tam Člověk v tísni a podobné zparchantělé neziskovky, v novinách se nedočtete omluvy firem za „umytou černošku“, nikdo s hadrem na hlavě si tam nevyskakuje a nežaluje ředitelku školy, z letáků v obchodech nikdo neumazává kříže, vánoční trhy, byť veskrze pravoslavné, tam nikdo neobezdívá betonovými zátarasy, nikdo tam nepřijímá pakty o migrantech a pojem sociální dávky tady ani neexistuje. Ukrajinský Majdan, který stál „Západ“ něco k pěti miliardám dolarů, jak se ukázalo, připravil sice Rusko o Ukrajinu, ale má Krym a ožila Bismarckova doktrína – štvát slovanské národy proti sobě, aby nezískaly na síle. Tak jak se staví Evropa ke Krymu, se neumí postavit ke Kosovu, čínskému Tibetu, tureckému severu Kypru...mám pokračovat? Až budete zase číst nebo poslouchat, jak Rusko ohrožuje a okupovalo Českou republiku tak jenom malé připomenutí dějin. Od napoleonských válek k nám Rusové několikrát přišli a vždycky odešli. Poprvé tu zůstali až poté, co Němci zaplatili a zorganizovali I. světovou válku, stvořili Lenina a nakonec v roce 1941 přepadli Sovětský svaz. Němci obyvatele Zemí koruny české napadali od roku 623, v případně pochybností doporučuji Wikipedii „Války českých dějin.“ Obsazování Čech a Moravy bylo ze strany Německa jakýmsi dobrým, několika set letým zvykem. Od roku 1914 až do roku 1945 to byli právě Němci, kteří měli v plánu celý náš národ vymazat z mapy a poněmčit.   Vysoké i střední školy České republiky začínají ve velkém produkovat skutečné pitomce nechápající historii svého národa a oslavující úchylné hodnoty. Začínáme sklízet plody zaseté projektem „Jeden svět“ na školách neziskovkou Člověk v tísni, která učí studenty mimo jiného i „kritickému myšlení“. Jedním z hlavních témat je propaganda. Najdete tam komunistickou, nacistickou, islamistickou, samozřejmě ruskou, jedna tam ale chybí. Ta, která by možná posunula myšlení mladých na vyšší úroveň. Propagandu EU. Absolvent takové „sorbony“ pak stojí na prahu života bez schopnosti rozklíčovat a pochopit i jednoduché souvislosti v okolním světě. Stačí, když prohlásíte, že kapitalismus ničí klima a studenti nabydou dojmu, že nemusí chodit do školy, ale na náměstí. V Rusku tento problém není. Centrálně plánovaná ekonomika ani dotace nemohou fungovat z principu. Zažili si to na vlastní kůži, evidentně to tam chápou a chápou to i mladí Rusové. Nám se socialismus podařilo vystrkat před třiceti lety na východ a vrátí se k nám teď ze západu. Nějak jsme přitom totiž zapomněli, že Země je kulatá. A pak stačí jedna generace, kterou jsme tak nějak o tom všem nedokázali pořádně poučit. Možná si ten socík budeme muset zopakovat. No, já už aspoň vím, kam se před tím dá uklidit.   Darek Slavík   Předchozí díly: Část první      Část druhá      Část třetí   P.S. pokud by jste měli někdy večer  dlouhou chvíli podívejte se na film „ LÉTO“ režiséra Kirilla Serebrennikova. Je současným ruským režimem hodně neoblíbený a film je opravdu skvělý.   [envira-gallery id="46908"]

Z Klobůčků na Sibiř, část třetí (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Tomsk   Město, které se každému nemusí líbit. Zvláštní spojení architektury sedmdesátých let s objekty 18. a 19. století. Geometricky řešené ulice, ve kterých prostě nezabloudíte a prach. Hodně prachu. Hned po příjezdu jsem zapadnul do oslav konce 2. světové války. Přehlídka staré i současné vojenské techniky a defilé jednotek. Na konci pak pochod „Nesmrtelného pluku“, jenom v samotném Tomsku účast 200.000 lidí nesoucích tisíce fotografií. Není tam téměř rodina, která by o někoho během války nepřišla. 23 milionů padlých Rusů. Je to zvláštní, ale na všech zúčastněných bylo vidět a to i mezi mladými, že ta bolest z mrtvých, z nich ani po tolika letech nevyprchala. V Tomsku žije taky početná německá komunita, potomci těch, kteří po propuštění z gulagu už nikam neodešli a zůstali. V den oslav žádného z nich ale nepotkáte.   Pronajal jsem si protekčně pokoj na studentských kolejích. Bydlím ve druhém patře, nade mnou Číňani. Jakmile začnou vařit, nevím proč, spustí se po celé budově požární alarmy, rozhlas vyzývá k evakuaci a do deseti minut stojí na place před barákem jednotka hasičů. Za chvíli je klid a odjíždějí. Zvykám si. Děje se to asi tak 3x do týdne. Do Tomsku jezdí hodně zahraničních studentů. V lednu, bylo -40°C, dorazilo do města asi 20 černochů z Burkina Faso. Islám neislám, hned první den vyrazili poznávat místní kulturu do barů, hospod a diskoték. V teniskách a teplácích. Kolem půlnoci prý začaly po celém Tomsku manévry. Sanitky s policií brázdily ulice, kde sbíraly a hledaly omrzlé zrychtované obyvatele černého kontinentu. Úspěšnost byla 90 %. Poslední dva našli až ráno u řeky Tom. Seděli na lavičce, vyceněné bílé zuby, zmrzlí na kost a v rukou a igelitce mrazem roztrhané lahváče. Přežila jenom načatá láhev vodky Kalashnikov. Jinak vodku tady mají naprosto skvělou a hlavně levnou, pivo je dražší, víno tady nepije nikdo. Prodej chlastu v obchodech zde funguje na principu IKEA. Od 10 do 10. Před ani po vyjma hospod nic nekoupíte.   Všude kam přijdete, musíte něco vyplňovat. Na hotelu, při koupi jízdenek, v turistickém centru, při koupi SIM karty (mimochodem simka za 120 rublů (cca 40Kč) vám umožní neomezené volání do všech sítí a neomezený internet na jeden měsíc). Problém je, že všechny ty formuláře chtějí vaše druhé jméno po otci tzv. otčestvo.  Když to nevyplníte, máte problém a nepřipojíte se třeba na internet. Vyřešil jsem to jednoduše. Všude jsem si začal psát Darek Vissaironovič Slavik. Na dotaz recepční na hotelu, kde jsem přišel k tomu druhému jménu, jsem jí spiklenecky sdělil, že děda byl s Waffen SS u Stalingradu, ale dezertoval k nim a z vděčnosti přijal druhé jméno Stalina. Byla strašně spokojená.   Smutnou zprávou pro vyznavače cykloturistiky a potenciálních stavitelů cyklostezek je, že Rusové nejezdí na kole, ani to neumí a nijak jim to nechybí. Chodí pěšky, jezdí maršrutkou (taková malý autobusík) nebo autem. To takhle nastoupíte do maršrutky ráno o půl páté, za volantem sedí řidič v teplákové soupravě, přes celá záda nápis Russia, zlatý řetěz na krku, sluneční brýle (venku ještě tma a sněží), na předním skle se houpou opice, osvěžovače, pravoslavný kříž, vedle pokladničky zlatá kočička s kývající tlapkou (Maneki Neko) a na hlavici šajtr páky se blyští diamant, který po sundání řidičovy ruky rozzáří strop a stojící lidi kolem barevnými světýlky jako z diskokoule. Do toho všeho vám buší do hlavy z  reprobedny na palubní desce originál ruský Hard Bass. Naplno. Výživný začátek dne pro cestující za prací. Dost dobrý...   https://www.youtube.com/watch?v=A1PAO3jgmXY   Pozvání na „daču“ (chatu)  do tajgy jsem přijal od Paši, který pobýval několik let v ČR. Nic tady není nemožné. Vydali jsme se tam vyřazeným, neskutečně posprejovaným obrněným transportérem, který si normálně parkoval na sídlišti mezi činžovními domy. Tvrdil mně, že hlavně z kulometů, které z něj trčely, jsou zalité. Během cesty jsem pochopil i proč tento dopravní prostředek. Chvílemi jsme jeli i více jak metr potopení v bahně. Asi kilometr před cílem praskly uvnitř nějaké hadice od hydrauliky a celé to monstrum umlklo. Nikdo se nad tím nijak výrazně nepozastavil, pobraly se zásoby vodky a jídla do rukou a všichni, zamaštění od oleje a špinaví od bahna jsme dorazili na daču pěšky. Součástí každé takové chaty je i sauna tzv. „báňa“ Rusové to milují, tři dny trvající večírek, salámy z medvěda, mlácení se březovými metlami a já jsem se začal loučit se životem. Nikdo neřešil, jak odsud pryč. Bylo pondělí ráno, venku do rána napadlo půl metru sněhu a Paša poté, co jsem se vydrápal na nějaký dobře dvacetimetrový smrk kvůli signálu, uvolil k zaslání záchranné SMS. Netušil jsem, co nastane. Za asi 4 hodiny zabouřil nad dačou starý vrtulník, pootevřely se v něm dveře a stropem do kuchyně proletěla bedna od munice a v ní nářadí, náhradní hadice a kanystr oleje. Pozdrav od kamaráda Vovy. Všechno zase dotáhnout k transportéru, za dvě hodiny opraveno a návrat do civilizace. Díru ve střeše nikdo neřešil, opraví se to prý příště.  Hned po návratu jsem si koupil jízdenku do Novosibirska a nočním vlakem opustil Tomsk. Večerní pozvání do baru bych už opravdu nedal. Vlakové zastávky bývají tady od sebe vzdálené asi tak 5 až 15 hodin.  Pokračování za týden.   Darek Slavík   Předchozí díly: Část první      Část druhá   [envira-gallery id="45912"]

Z Klobůčků na Sibiř, část druhá (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Transsibiřská magistrála   Nástupiště číslo 4, ze kterého odjíždím, je zaplněno lidmi. Samotný vlak má co do délky dobrý kilometr a táhnou jej dvě lokomotivy. Můj vagon je, jak jinak, až ve předu, tak se po celé délce vlaku prodírám peronem mezi nastupujícími. Neuvěřitelná směs národů. Turkmeni, Kyrgyzové, Rusové, Uzbeci, Ujguři, prostě na co si vzpomenete. Je evidentní, že většina z nich je v Moskvě a jejím okolí, respektive v bohatší Evropské části Ruska, za prací. Vlak je pak prostředkem, který využívají k přesunu domů. Je podstatně levnější než letadlo a hlavně tady plyne ten strávený čas tak trochu jinak. Bylo mi dáno poznat to na dřeň.   Z Klobůčků na Sibiř, část první ZDE   Rozdělení vlaku je poměrně jednoduché. Mimo restauračního vozu dva druhy vagonů. Buď čtyřlůžkové kupé (lepší standard) nebo takzvaný „platzkard“. To je vagon, který má vlastně čtyřlůžková kupéčka bez dveří vylepšené o dvě postele po stranách chodbičky. Vejde se tam kolem 40ti nocležníků. V každém vagonu je samovar (jak jinak) a „děžurná“. To je ženská, která má na starosti kontrolu jízdenek, stará se o úklid, obsluhuje samovar, objednáváte si u ní jídlo, pokud chcete, případně vám prodá něco z drobného občerstvení na miniaturním stolečku u její „kanceláře“ na konci vagonu. Nacházím svůj vagon, kontrola pasu, kupé č. 6 a lůžko 31. Zatím jsem sám. Požaduji po děžurné kartu na zamčení kupé, kterou s jejím neskrývaným údivem dostávám (později jsem pochopil, proč), zápasím se sklopením spodního lůžka, vlak cukne a vyrážím. Mám před sebou čtyři dny a 3.685 kilometrů. Cílová stanice Tomsk. Zvědavost a žízeň mě vyhnala do útrob vlaku hledat restaurační vůz. Mohl jsem projít tak třetím, čtvrtým vagonem a v platzkardech to už evidentně začínalo žít. Někde na výhybce mně Isaac Newton přinesl do náruče maličkého Uzbeka s litrovkou vodky. Během minuty jsem byl seznámen s celou pracovní četou, nakrojená sušená konina a začala válka s loky. [caption id="attachment_42885" align="alignnone" width="1000"] Vesnička za oknem vlaku[/caption] Otevírám oči. Za oknem vycházející slunce neuvěřitelně zvětšené přes podávanou láhev čiré tekutiny. Ne, voda to není, a s širokým úsměvem nabízené odmítnout nelze. Gong zahajující druhé kolo zápasu právě odezněl. Lehce po poledni se mi daří vymanit z područí Uzbekistánu, ovšem značně dezorientován a bez bot vydávám se nevědomky na opačnou stranu vlaku, abych zde byl svědkem neuvěřitelné podívané. O další asi tři vagony dál probíhá zpěv karaoke. Malá televize s běžícím textem, dvě nadprůměrně výkonné reprobedny, zesilovač, mikrofon. Obsahy lahví se přesunují za vydatného pokřiku a skandování přihlížejících do jejich útrob a atmosféra připomíná Woodstock. Zírám na to neuvěřitelné panoptikum, podupávám do rytmu, skanduji s ostatními a rvu se s nabízeným alkoholem jako lev. Mikrofonu se chápe nějaký mládenec silně asijského vzezření a nastavuje na plný výkon skladbu Michaela Jacksona Beat It. Odněkud se zjevil černý klobouk, plné nasazení, taneční kroky, otočka, měsíční chůze, …..leč podvěsek mozkový momentální superstar zalitý až po okraj lacinou domácí lihovinou vydává jasný pokyn. Pád ruského národního symbolu již nelze odvrátit. Děžurná se vyřítila z kutlochu jako saň a nemilosrdně zřezala lopatkou, kterou přikládala pod povalený samovar, samozvaného Jacksona. Vytrhla ze zesilovače mikrofon a bylo po produkci.   Zakoupil jsem si za 220 rublů erární vlakové papuče a pokračoval v prohlídce ZOO. Večírek s cestujícími Ujgury v nalezeném jídelním voze byl doslova famózní. Dvě harmoniky, kazačok na jídelním stole, urážení hrdel lahví šampaňského bičem a ve finále, na důkaz věčného přátelství nabídnutá manželka zabalená v kůži z koně. Naprosto vyřízený po dvou nocích a třech dnech strávených kdekoli jinde jenom ne ve vagonu č. 2 a lůžku 31 jsem se vrátil bez bot, pasu, platební karty a peněženky do svého tak starostlivě zamčeného kupé. Seděl jsem, tupě zíral z okna a přemýšlel, kde je na Sibiři nejbližší konzulární zastoupení České republiky. Neuběhlo ani půl hodiny a přišla děžurná, která všechny poztrácené věci mlčky položila na stůl včetně bot. Nechybělo absolutně nic. Vlak vjel do stanice Tomsk na minutu přesně.   Pokračování za týden.   Darek Slavík   [envira-gallery id="42876"]    

Z Klobůčků na Sibiř, část první (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Andula a Airbus Československá socialistická republika, do které jsem se narodil, mně dala jako povinnou jazykovou výbavu ruštinu. Na základní škole jsem si v ní dopisoval s nějakým Olegem z Leningradu a do obálek pro něj vkládal obaly ze žvýkaček, které měly v tehdejším CCCP cenu osobního pohlazení Josifa Vissarionoviče Stalina. Maturitou jsem tento povinný závazek ukončil a marně vzpomínám, kdy jsem tuto znalost prakticky použil.   Asi před půl rokem mi oznámilo 50 % mých dcer (mám dvě), že odjíždí studovat na Pedagogickou univerzitu do Tomsku, na Sibiř. Zatímco plačící žena v kuchyni spřádala jeden katastrofický scénář za druhým, v mé hlavě se zrodil plán nabourat sankce evropské unie a podpořit krvácející ekonomiku matičky Rusi. Poctím ji osobní návštěvou. Od slov přešel jsem k činům a počáteční plány cesty vykrystalizovaly během čekání na pozvání a vízum. Letecky Praha Moskva a pak vlakem po Transsibiřské magistrále Moskva – Novosibirsk – Tomsk. Časový posun  UTC +7 hodin, délka cesty čtyři dny.   Je neděle 5. 5. 2019 a vyrážím s litrem a půl trnkové v pet láhvi na dně kufru z Horní Lidče rychlíkem směr Praha. Osobní zkušenosti s ČD jsem popsal už v jiném článku, je zbytečné se tedy opakovat jak upgradovanými historkami, tak i rutinním zpožděním. Je to marný, marný, marný. Bojím se létat. Poprvé a od té doby i naposledy jsem letěl v asi sedmi letech vrtulovým L410 (přezdívaným Andula) a to z Ruzyně do Mošnova. Maminka byla nucena tehdy použít pro můj nástup do letadla sílu. Velmi hrubou sílu…Odbavení jsem zvládnul a zasunul se do útrob Letiště Václava Havla. Pohled na Airbus 321 byl o něco klidnější než na Andulu, ale stálo mě to opravdu hodně úsilí vstoupit, sednout, zapnout pás a…letět. Vše probíhalo bez problémů a po dvou hodinách jsme se objevili nad Moskvou. Seděl jsem hned u východu. Přišly dvě úplně zelené letušky Aeroflotu, zapásaly se zády k letu do nouzových sedadel a mlčky sepjaly ruce. Ubíhaly minuty, ve vzduchu jsme byli už třetí hodinu a bylo jasné, že se něco děje. Poměrně tvrdé dosednutí, rolování po ranveji a spíše nechtěný pohled z okýnka. Doutnající čerstvě uhašené trosky zádi letadla a zuhelnatělá těla lidí v sedačkách a v uličce (nehoda letu Aeroflot 1492). Několika sekundový pohled a otisk do paměti. Navždy.   Je po osmé hodině večer 5. 5. 2019, stojím na letišti Šerementěvo, a dávám si z petky čtyři pořádné loky valašské rosy. Přesun do Moskvy na Jaroslavské nádraží. Normální taxikáři vás tady oderou stejně jako u nás, takže aplikace 2GIS  a jedete za nějakých 150 rublů (100 rublů = 36,-Kč) téměř do centra. Vlak odjíždí až kolem půlnoci, tak vyrážím na Rudé náměstí moskevským metrem. Narozdíl od pražského a trasy ABC tak podstatně složitěji s křížením i čtyř pater, kufr několikrát pod rentgenem. Oslavy 9. května za dveřmi, takže přicházím pouze k uzavřené Krásnej ploščadi a o Vladimiru Iljiči Leninovi rozjímám u půl litru nefiltrovaného pšeničného piva na letní zahrádce za Kremelskou zdí. Je skoro půlnoc, plná čekárna lidí, všudypřítomná policie, kontroly. Bezpečno, respektive slušný pocit bezpečí, žádní somráci ani bezdomovci jako u nás na Hlaváku. Stojím na terase Jaroslavského nádraží, Moskva pode mnou září do noci a v hlavě mně zní lehce profláknutá  melodie (k poslechu ZDE) za kterou se střídají obrázky prožitého dne.   Do nástupu na Transsibiřskou magistrálu mně zbývá 15 minut. Pokračování za týden.   Darek Slavík   (Poděkování paní učitelce Graclíkové a Vilímkové za tu ruštinu, naskočilo to samo hned po příletu)   [envira-gallery id="41320"] Foto z cesty

Déjà vu Ploština
Aktuality Komentář

Blíží se konec dubna a kolem Klobůčků je rozesetých několik míst spojených s tragickými událostmi končící druhé světové války. Jedná se o desítky zavražděných obyvatel a čtyři vypálená místa. Ploština, Prlov, Vařákovy paseky, Juříčkův mlýn a hodně opomíjené místo Březina -  třináct popravených ranou do týlu kousek před obcí Lačnov. Loučka měla také namále, ale tehdejší starosta (smekám) vyhandloval s gestapáky životy obyvatel obrovským množstvím slivovice z místní velkopálenice. Do konce války tehdy chyběly doslova dny.   Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Po všech těchto zvěrstvech se největší slávy dostalo Ploštině. V roce 1975 tam vznikl monumentální památník s přírodním amfiteátrem a muzeem. Komunisté vytěžili z tragédie starousedlíků maximum a vytvořili mýtus o hrdinných partyzánech a obyvatelích, kteří jim nezištně pomáhali v boji proti fašistům. Ty každoroční oslavy mám v živé paměti dodnes a zpětně musím uznat, že to měli vymyšlené na tehdejší dobu a potřeby obyvatelstva naprosto geniálně. Z Drnovic a Vysokého Pole pendlovaly napěchované autobusy lidí, kteří rozhodně nebažili po oslavě konce války. Ve stáncích, kterých bylo po areálu rozeseto nepočítaně bylo totiž možné sehnat banány, pomeranče, uzeninu, cigarety Sparta ve tvrdém obalu, prostě téměř všechno, co jste v obchodech v okolních městech neměli šanci ani uvidět, natož si koupit. Na podiu tančily krojované soubory, vyhrávaly dechovky, pro mladé pak kdysi neprozřetelně nechali vystoupit a zahrát skupinu Turbo, což se poněkud zvrtlo a mladé podnapilé máničky skotačící pod podiem fackovala a z areálu vykazovala Veřejná bezpečnost. Přišel rok 1989 a monstrózní oslavy skončily. Komunistický penězovod, který to celé táhnul, vyschnul a areál začal chátrat. Všichni, kdo se na tomto kolotoči vozili, především okolní obce, okres Gottwaldov i památkáři začali mít stále hlouběji do kapsy a sem tam sehnané peníze nestačily ani na základní údržbu. Jediným a smysluplným způsobem uctění památky povražděných pak po všech těch pompézních proslovech a kladení věnců zůstala bohoslužba farnosti Újezd - vzpomínková mše sloužená na místě samém v hezké kapličce Panny Marie Bolestné.   Po marných pokusech hodit areál na Národní památkový ústav však vidina evropských dotací znovu zažehnula skomírající plamen Ploštiny v srdcích komunálních politiků. Z původně požadovaných 35 milionů na opravu vymodelovali v první zamítnuté žádosti o dotaci 65 milionů korun, v té druhé, již schválené to bylo milionů 120. Ona je to taková hra, musíte to opravdu dobře zaonačit, hlavně všechno dobře odůvodnit analýzami, experty, komisemi, posudky, aby to vypadalo složitě a přitom hezky. První vlaštovku máte v Lačnově, kde postavili také z dotace za skoro 15 milionů repliku Vařákových pasek a nezbylo tam pak ani na chodníky. Zajímal by mě  myšlenkový pochod lidí, kteří udělali z těch otřesných betonových monster vztyčených uprostřed Ploštiny národní kulturní památku. Myslím, že tenkrát Československá lidová armáda zrovna experimentovala s LSD.  Osobně to šacuju na přebytky z nějaké stavby přehradní hráze, protože po více jak čtyřiceti letech to vykazuje hodně slušnou odolnost. Avizovaných 120 milionů se má utratit za demolici amfiteátru, výstavbu nové expozice s hologramy a výukovými programy pro žáky základních a středních škol, úpravu prostranství pro pořádání venkovních akcí, vybudování chodníků a záchytného parkoviště i pro autobusy, parkové úpravy zeleně. Slovy pana náměstka hejtmana: „Chtěli bychom, aby Ploština ožila“.  A mohl by to přijet otvírat Juncker, předseda Evropské komise. Bývá to osvěžující zážitek. No, musíte uznat, že před takovým drakem by couvnul i Bajaja.   https://www.youtube.com/watch?v=YAD_FSq9H-4   Už se na to opravdu těším a dělí mě doslova kousek, abych si prožil po třiceti letech své Déjà vu...... natažený  rudý koberec, vlevo na stole samovary...... Při slavnostním otevření budou na všech stožárech vlát vlajky EU (Eště Uvidíte), na obrovské ceduli s ohvězděnými vlaječkami při vchodu se dočteme, že areál byl zrekonstruován z evropských fondů, celé to bude doprovázet řízná dechovka, stánky, pivo, klobásy.......místo banánů a pomerančů levné brambory a vepřové... Vymění se vlastně jenom barvy. Rudá za modrou. Ale komunikace, způsob a styl zůstanou. Nesmí se zapomenout ještě šikovně nastavit do těch výukových programů podprahové vnímání dětí – vidíte, co všechno máte díky Evropské unii? Ano, tak se to totiž dělá v tomto liberálně demokratickém, ve skutečnosti však ryze socialistickém molochu. Až dojdou peníze z cirkusu nazývaného Evropská unie, budou se zastupitelé Drnovic zase škrábat na hlavě a přemýšlet, komu tu Ploštinu nacpou. Když to tak píšu, začínám na jazyku cítit tu zvláštní pachuť papírové lepicí pásky, kterou jsme na základní škole lepili vlaječky do oken. Je mi devět a souška učitelka mně mačká tváře jako „kapříka“ a káravým tónem pronáší, že takhle se přece srp a kladivo na Sovětské vlajce nemaluje.   Narodil jsem se v komunismu a bude mi souzeno v komunismu umřít. Dovolte mi ulevit si, parafrázovat a lehce upravit pana Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky: „Zastánci a milovníci EU, VYLIŽTE SI PRDEL!   A tak vážení, až budete dávat dohromady tu virtuální realitu, hologramy a výukové programy pro školy a návštěvníky expozice, bych prosil srovnat do roviny ten pokřivený mýtus o partyzánech a statečných občanech nejenom vypálené Ploštiny. V knize Smrt si říká Engelchen to Ladislav Mňačko (rodák z Klobůčků) popsal skvěle. Nikdy si neodpustil, že těsně před vpádem jednotky SS-Einheit Josef, vedené Wernerem Tutterem na Ploštinu s ostatními partyzány utekl.  Po Drnovicích i okolních vesnicích se opilí partyzáni pohybovali normálně i za bílého dne, nebylo výjimkou, že si zastříleli nad hlavu z pistole. Dajan Bajanovič Murzin velitel partyzánů zabil v opilosti několik nevinných a nechával své lidi rabovat a krást. Obzvlášť výživná je ta historka, kdy nechal nastoupit do řady za sebe zajaté Němce a domnělé české kolaboranty. Zkoušel pak na nich praktickou účinnost starých křesadlových pistolí ukradených na zámku v Holešově. Vrcholného výkonu ale dosáhla partyzánská jednotka Jermak, díky které Němci vypálili jinou vesnici, a to Javoříčko. Obyvatelé měli z této partyzánské jednotky panickou hrůzu a zůstali po nich zavraždění nejenom nevinní civilisté, ale i tříleté děti. Za opravdu zajímavý je pak možné považovat výrok členky tohoto oddílu Naděždy Ivanovové, která na otázku přeživší paní Trefilové, kde byli, když Němci vypalovali Javoříčko odpověděla: „Přece se nenecháme v posledních hodinách války postřílet.“ Dalo by se tímto skončit, ale výborně na tato zvěrstva navázala osvoboditelská Rudá armáda (ještě že Klobůčky osvobodili Rumuni), a to v osadě Veselíčko, kdy pod záminkou soupisu obyvatel v obci nařídili všem ženám, aby se dostavily do místního hostince a potom, co staré propustili, tak všechny mladé hromadně znásilnili.   Ještě bych určitě školou povinným dítkám osvětlil práci, postupy a hlavně neslavný konec konfidentů a udavačů. S podobnými lidmi se ve svém životě určitě a hlavně nejednou potkají. Stejně tak, jako já. Jména Oldřich Baťa a František Machů patří k Ploštině. Pro jednoho kulka, pro druhého provaz. Pro jedny výstraha, pro druhé návod. Byli součástí regulérní jedné třetiny tehdejšího i současného obyvatelstva této země. Čas a poměr se evidentně nemění, a to ani na Valašsku. Ano, žijí tu pořád mezi námi. Obyčejné bezpáteřní svině a hajzlíci profilovaní z drobných donašečů a bonzáků, kteří pod záminkou ochrany společnosti a pořádku znepříjemňují jiným život. Prostě defektní vzorek lidí, které denně potkáte ve vlastním městě. Je fatální chybou si myslet, že za smrt Milady Horákové, uranové doly nebo kolektivizaci mohli komunisté. Chtěli to tak sami lidi. Komunisté byli jenom následek, avšak nikoli příčina. K čemu všemu jde i taková Ploština a děti zneužít, vypovídá tento dopis ze školy v Újezdě.     Ukliďte laskavě ten bordel, co zůstal po komunistech na Ploštině a nechejte už ty mrtvé na pokoji. Minuta tlukotu srdce pro Ploštinu (skvělý počin) a důstojně odsloužená mše v jejich kapličce. Toto přinese klid a pokoj místu i těm umučeným, kteří si to konečně opravdu zaslouží.   Darek Slavík

Klobůčky v zajetí studentské klimatické ideoologie
Aktuality Komentář

V šest nula nula začala invaze. Území republiky zahalené mnichovským diktátem, začaly obsazovat jednotky wehrmachtu. 15.3.2019, o osmdesát let později se u Mariánského sloupu v Klobůčkách nezačíná připomínat toto smutné výročí, probíhá studentská stávka za lepší klima, které se zúčastnili i žáci našeho gymnázia. Máme prý posledních 12 let na to, něco změnit. Kořeny akce leží u šestnáctileté dívky Grety Thunberg ze Švédska, která se i ve svém nízkém věku rozhodla bojovat za zlepšení klimatu na Zemi a vyzvat politiky, aby se o toto téma začali více zajímat. Byla nominována na Nobelovu cenu za mír. Pod Prohlášení za klima (odkaz ZDE) se  podepsala  i stovka vědců a akademiků. Do této stávky se zapojilo 50 států světa a 14 velkých měst ČR. Klobůčky byly právě tím čtrnáctým.   Tak první něco k té Gretě. V šestnácti letech by musela být geniální, aby toto vysoce odborné téma dokázala celkově obsáhnout. K tomu potřebujete perfektní znalosti a rozhled, a ty bohužel nemá. Má ale něco jiného. Aspergerův syndrom a nijak se tím netají. Je to neurologické postižení mozku. Intelektuálně je v pořádku, ale má pozměněné rozpoznávací schopnosti. S tímto postižením jiní lidé celé roky studují třeba sestavy fotbalových týmů, telefonní seznamy a nevnímají, že jde o marnost, která má pro normální život nulový význam. Okolí to přechází s chápavým úsměvem. Tady se to odehrává celé jinak. Pamatujete si na film Rain Man? To, co bylo pro Dustina Hoffmana počítání karet, pro ni je blížící se klimatický konec světa. Média i politici ji začali brát vážně, a budu upřímný, marketingově jde o dost dobře prodejný symbol. Skoro dítě s culíky a neurologickou poruchou nebojácně bojuje za lepší svět a lidem nedochází, že ekologická hnutí jen nechutně zneužívají obyčejné nemocné děcko.   Aby toho teda nebylo málo, tak Greta byla navržena na Nobelovu cenu míru. Nějaká vaše představa, že se něco takového uděluje za zastavení války, záchranu tisíců lidských životů či celoživotní humanistické dílo je mimo. Toto totálně zdiskreditované ocenění má hodnoty jen ideologické a politické. Pro připomenutí pár jejích držitelů: Nelson Mandela, Jásir Arafat (oba teroristé jeden komunistický, druhý arabský), Henry Kissinger (strůjce bombardování ve Vietnamu). Nemocná šestnáctiletá dívenka, tedy bude v opravdu zajímavé a dobré společnosti a rozšíří tyto řady o další bizarnost.  Podobně jako svého času vousatá zpěvačka  Konchita Wurst v soutěži Eurovision Song. [caption id="attachment_36053" align="alignnone" width="700"] Greta cestou na konferenci do Davosu – tu plasty i tam plasty, antibakteriální krém na ruce, banány co procestovaly polovinu zeměkoule – Káže vodu a víno má na stolku v termoskách ...Banik, teda vlastně PLANETA PY*O... foto: Instagram[/caption] Prohlášení za klima podepsalo 100 vědců – tak tomuto se, milí studenti, říká argumentace konsensem takzvaných „autorit“. Funguje to na principu, že to musí být pravda, když to podepsalo 100 vědců. Více jak 3000 podpisů se objevilo u Výzvy vědců proti strachu a lhostejnosti v roce 2015 v souvislosti s masovou migrací. S přibývajícími teroristickými útoky, vraždami a znásilněními, na kterých se v drtivé většině začali podílet nově příchozí do Evropy, se text této Výzvy nenápadně měnil, až z něj k dnešnímu dni zůstalo nic neříkající torzo pohozených myšlenek.   Děsivá pointa pak ale nastává v okamžiku, kdy klimatolog Ladislav Metelka napíše, že ono Prohlášení o změnách klimatu, které se opírá o loňskou zprávu Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu  (IPCC), jejíž byl členem, žádné tvrzení o tom, že máme posledních 12 let neobsahuje.   S mladými lidmi se potkávám rád. V hospodě, na hudebně zábavných večírcích a rozebíráme všechno možné. Jejich znalosti historie, zeměpisu, dějin i geopolitiky bývají žalostné. Úplně stejně žalostné, jako znalosti mé v jejich letech. Zvlášť u mladé generace pak naplno funguje při rozhodování mentální heuristika. V překladu to znamená “posouzení od oka“. Nadšení a následná realizace takových myšlenek, pak bývá pro mnohé destruktivní. Každé nenarozené dítě ušetří 50 tun oxidu uhličitého ročně – najdete v prohlášení hnutí „Birth Strike“, ve kterém deklarují, že nechtějí mít děti, dokud nedojde k zásadnímu zlepšení klimatu. Vy, protestující máte už tu smůlu, že na světě jste. Můžete se tedy rozhodnout nemít děti také, případně, pokud to tedy myslíte s tím klimatem smrtelně vážně, mohli byste přesvědčit své rodiče, zda by v sobě nenašli tu odvahu jako paní Goebelsová s chotěm a neukončili tak vaši uhlíkovou stopu na této planetě. Vyjádřit hodnotu člověka produkcí CO2...to je fakt síla.  Víte, zelená budoucnost momentálně s tím, co lidstvo umí a zná, bude znamenat jediné: zaostávání, snižování životní úrovně, energetické kolapsy a krach veřejných rozpočtů. Mohu vás ubezpečit, že dieselový motor je k přírodě daleko více šetrnější, než elektroauto se slavnými lithiovými bateriemi. Až na to přijdete také, mohla by vám z toho divení spadnout pěna na vašich fair trade sojových lattéčkách v plastových kelímcích.  Existují dva zdánlivě sourodé pojmy: ekologie a ekologismus. To první je důležité, a o Zemi se skutečně musíme starat, aby se na ní dalo žít. To druhé je již ideologie, která je nebezpečná. Hodně nebezpečná a z historie o tom výmluvně vypovídají třeba takoví Komsomolci, Hitlerjugend nebo Čínská mládež v čele „kulturní revoluce“.   Je to ve dřině předchozích generací, díky kterým si teď žijete svůj zpovykaný materiální sen a věřte, že to opravdu chce nějaký čas a vědomosti, abyste dokázali vyslovit: „Domnívám se, že....“ a přitom ze sebe neudělali totálního pitomce. Čím dřív začnete používat rozum (a vězte, že to bolí), tím hodnotnější budete mít život. Pravdu nenajdete na Googlu. Tam najdete jenom webové stránky.   Ještě by mě zajímalo, jak se k celé této záležitosti staví paní ředitelka gymnázia. Demonstrace probíhala v dopoledních hodinách, tedy v době, kdy škola zodpovídá za své studenty. Štěstí, že Svatý Vendelín ze svého piedestalu nikomu nic neupustil na hlavu. A jak to tedy bylo se studenty, kteří za „lepší zítřky“ demonstrovat nešli?  Učilo se, nebo po vzoru Německa bylo na škole volno, protože tam mají všichni vždy ten jediný a správný názor. No i někteří rodiče by se časem mohli dočkat nemilého překvapení, kdy v růžovém pokojíčku jejich dcer bude viset místo Justina Biebera plakát s nápisem Krev a čest doplněný fotografií dívenky v bílých podkolenkách a hnědé košili.   Na tom Mariánském sloupu, který byl této taškařice svědkem je nápis : „PANNO MOCNA ORODVG ZA NAS KLOBVCKI“ . Oroduj cérko, oroduj. Budeme to v nejbližších letech asi opravdu potřebovat.   Darek Slavík   Doslov: mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.

Dušan Holáň – Liga výjimečných II
Aktuality Komentář

Víte, v čem spočívá záludnost peněz? Nemají ve vlastní podstatě skoro žádnou užitnou hodnotu, ale hodnotu směnnou. Nahradily barterový obchod, a tak nemusíte s sebou pořád tahat kozu, demižon slivovice nebo vagon lignitu. Peníze jsou tedy ve své podstatě cennější, než cokoli, co si za ně můžete koupit. Dušan se tak stal obětí toho, s čím si neumí poradit spousta lidí. Mít větší peníze je otázkou psychiky a ta s člověkem dokáže dělat věci, které není schopen mít pod kontrolou.   Dušana jsem poprvé v životě potkal ve svých 15ti letech. Chystali jsme se tenkrát na taneční zábavu na Černé hřiště a ladili formu v rástoce (teď je tam parkoviště Penny) u ohně a s vyhlášeným burčákem pana Rašky. Dušky se zjevil jako přízrak, čerstvě propuštěný z výkonu trestu, čerstvě pokérovaný, svlečený do půl pasu. Sedl si k ohni, na dvakrát „vytáhnul“ litrovku buryny, zakaleným pohledem spočinul na kamarádovi s kytarou a svým nezaměnitelným hlasem basmana prohlásil: „ A teď mi zahrej tu moji, p*čo. ZA MŘÍŽEMI CHLAD.“ Klepali jsme se všichni jako ratlíci.   Jeho bloudění životem vypadalo pro mnohé nepochopitelně, ale to především proto, že dáváme na misky vah věci, kterým pak podle vlastních priorit přisuzujeme různou důležitost a hodnotu. Dušan byl známý klobucký homeless, který žil, dá se říct, na státní útraty v buňkách u Černého hřiště. K otřepané frázi, že lidská existence je pomíjivá patří  ještě otázka. Byl tady takový člověk užitečný a smysluplně? Jestli měl Dušan na miskách vah věci, které za užitečné a smysluplné považoval, pak ano. Znám podnikatele, neobyčejné sportovce i celebrity blbé jako polena a marné ve svých životech,  stejně jako lidi, co na ně s neskrývanou úctou zírají a následují jejich kroky naprosto všude. Nikdo nejsme lepší než poslední bezdomovec díky svým autům, drahým hodinkám nebo designovému oblečení. Patříme všichni a bez rozdílu do řádu živorodých placentálních savců, kam patří poloopice a vyšší primáti.   Ruda, jeho bratr, se stal loni obětí smrtelné dopravní nehody. Netuším, kdo Dušanovi poradil nárokovat si v souvislosti s touto událostí odškodnění, ale v každém případě dotyčný zapomněl na jednu základní věc. Dopad tohoto snažení. Než se celý tento proces spustil, měl někdo zajet společně s Dušanem do Zlína na malou exkurzi. Je tam krásné krematorium, v Lesním hřbitově. Tam mu měl ukázat a vysvětlit celý technologický proces kremace a přímou souvislost mezi touto technologií a očekávanými penězi.   Odškodnění se vyplácí z povinného ručení viníka a v tomto případě se jednalo o částku ve výši 250.000,- Kč. Tyto peníze Dušan na konci loňského roku skutečně dostal. Konkrétně v jeho případě by bylo možné tento fakt přirovnat k situaci, jako když náhodně vybraného cestujícího posadíte za letu do prázdného kokpitu letadla  Boeing 777 a necháte ho s ním přistát.   Dušky udělal chybu. Peníze měl investovat do nákupu pozemku na Měsíci, nebo si za ně dopřát špičkovou omlazující kůru vpichováním kmenových buněk získaných z předkožek korejských novorozenců. Byl by dnes tady. V každém případě se čas mezi obdrženými penězi, nově nabytými kamarády a jeho smrtí naplnil hodně rychle. Řekl bych, že tak rychle, že by nebylo od věci, kdyby se o to začaly zajímat orgány činné v trestním řízení. Jeho pobyt v nemocnici moc nekolidoval s kumpány obdobného ražení, kteří se v ten samý čas nechávali vozit po bordelech taxíky.   Není paradox, ten scénář života... odškodnění za smrt a vzápětí... smrt za odškodnění? Už i tak nic nezměníme na faktu, že Duškyho vnitřní struktury nervových buněk definitivně ztratily svůj kvantový stav a jejich informace se v tichosti rozplynuly do vesmíru. Byl spíš ateista, tak raději pomlčím o Bohu.   Děkuji za jeho slušný a důstojný pohřeb. Z toho vyplaceného čtvrt milionu korun mu nakonec za těch pár týdnů ani na tu rakev nezbylo.   Darek Slavík   úvodní foto: ilustrační

Luxusní penězovod sociálního bydlení v Klobůčkách
Aktuality Komentář

Hodně rezonuje v poslední době téma falešných zpráv tzv. fake news. Z množství textů chrlených internetem je těžké takové fake news rozeznat, ale pokud k takové zprávě existuje dostatek informací, jde ji poměrně lehce odhalit. V momentě, kdy informace chybí nebo je dostanete po kapkách, vzniká prostor pro nepravdy a konspirace.   Foto: ilustrační   Předmluva: Občas si něco přečtu, a když se mi to líbí, tak to použiju, většinou ale zapomenu, kde jsem to četl, takže ano, zdroje tady jsou. Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Stal jsem se svědkem rozhovoru, ve kterém se diskutovalo o výši vyplácených dávek obyvatelům domu č.p. 520 v ulici Brumovská v Klobůčkách. Je to ten dům, o kterém jsem už jednou psal, a to v souvislosti s pošťuchováním jeho snědých obyvatel se zásahovou jednotkou PČR, o čemž se tenkrát velmi korektně pomlčelo. Stačí vám pár kliknutí na internetu a zjistíte, že dům je v majetku právnické osoby s. r. o., takže je celkem jasné, že jeho obyvatelé jsou nájemníci. Ještě zajímavější je potom fakt, že tato právnická osoba vlastní po celé České republice dalších 35 velmi podobných nemovitostí a začne vám to všechno do sebe až neuvěřitelně zapadat.  Netušíte, jak to chodí? Vlastník takové nemovitosti si sežene sociálně slabého nájemce a uzavře s ním smlouvu, ve které stanoví nájem klidně i ve výši  250,- Kč za metr čtvereční podlahové plochy. Tyto peníze mu samozřejmě nikdo nezaplatí, neboť tato částka slouží jen k tomu, aby se navyšovala úroveň místně obvyklého nájemného, podle kterého úřady práce vyplácejí na bydlení sociální dávky. V tomto případě: příspěvek na bydlení. A to nejde o příjem jediný. Další v pořadí je doplatek na bydlení. S velkou oblibou pronajímatelé také stanoví nízké zálohy na služby, takže po vyúčtování vzniká vysoký nedoplatek a i ten úřad, po předložení vyúčtování, zaplatí. Na zařízení domácnosti úřad práce poskytne potřebnému nájemci až 65.000,- Kč. Když se po nějaké době vystěhuje, poskytne úřad na vybavení stejnou částku novému nájemci znovu. Není to geniální? A teď si vezměte, že máte takových baráků 36. Takových, jako ten v Klobůčkách. Nepředpokládám, že pořizovací hodnota ostatních domů, koupených v exekučních dražbách, přesáhla částku 200.000,- Kč a nějaké další náklady, třeba investice do oprav? No, nebudeme naivní. Protože mě začalo zajímat, kolik se tedy dá takovýmto bezpracným způsobem měsíčně na státu vydělat, a jaká je návratnost takové investice, vyrazil jsem na náš Úřad práce.   V bývalém hotelu U slunce (tam nám teď úřad sídlí ),  jsem shodou okolností  narazil na dva obyvatele předmětného domu. Postarší muž v teplákách, krokem Věry Bílé, neomylně zamířil do příslušných dveří nafasovat obvyklou porci poukázek potřebných k přežití, moderně oháknutý výrostek s nagelovanými vlasy zůstal na chodbě a po chvíli okounění sáhl do drátěného košíku pro noviny s nápisem PRÁCE. Posadil se, rozevřel je a nehnutě do nich zíral. O zázracích jsem vždycky jenom četl. Třeba v Káni galilejské, kdy Ježíš měnil vodu ve víno a teď jsem viděl zázrak na vlastní oči. Chyběla tam už jenom vypasená matka a dalších pět až šest povykujících harantů, aby byl obraz hluboké sociální krize rodiny na tomto místě kompletní. Napadlo mě, zda bych byl stejný jako oni, žít život odnikud nikam v systému, kde není třeba pracovat ani nic umět a jenom natahovat ruku. Ještě dva či tři takovéto domky v Klobůčkách a stoupne nám tu krásně zaměstnanost, protože si město může požádat o další dotace tentokrát na plat městského terénního pracovníka, vybudování nízkoprahového zařízení pro děti a mládež, navýšení asistentů prevence kriminality, založení kanceláře protidluhového poradenství, zprovoznění služeb Harm reduction a v neposlední řadě na základní škole navýšení počtu asistentů pedagoga. O rozvoji volnočasových aktivit pro děti ze sociálně vyloučených lokalit ani nemluvím. Tam by určitě bodovalo s žádostí o dotace RC Kaštánek. Nu, konec konců, aspoň by se klobučané multikulturně obohatili a hlavně naučili pořádně zamykat. Řešení je přitom tak jednoduché. Pojď uklízet, kopat krumpáčem peníze máš večer a přímo na ruku. Nemáš na jídlo, na nájem? Pojď si je vydělat. Nechceš? Odejdi žít jinam. V roce 2005 existovalo u nás 310 sociálně vyloučených lokalit s 80 tisíci lidmi. V roce 2016 existovalo takových lokalit už 606 a žilo v nich 115 tisíc lidí. Něco je evidentně špatně.     V kanceláři, kde jsem byl vlídně přijat, jsem vznesl dva dotazy. Chtěl jsem znát celkovou výši vyplacené dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení a výši vyplaceného příspěvku na bydlení za kalendářní rok 2017 osobám trvale žijícím na adrese Brumovská č. p.520, případně právnické osobě, která tuto nemovitost vlastní. Po nějakých deseti minutách rozhovoru, kde se zděšení nad mým požadavkem dalo krájet, jsem byl odkázán na písemné podání ve věci. Hrsti hrachu, které jsem si přinesl předem v kapsách, skončily přesně tak, jak jsem předpokládal. Na stěnách úřadu.   Převedl jsem tedy vše do písemné podoby, požádal o informace podle zákona č.106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, odeslal a očekával odpověď. Po měsíci dorazily v obálkách s  červeným pruhem odpovědi. Majitel nemovitosti nedostává nic a kolik vyplácíme osobám respektive jediné osobě na této adrese přihlášené, vám nesdělíme, protože jste místní a budete tak znát jeho majetkové poměry. Abtreten - miluju tyto rychlé polní soudy jako vystřižené ze Švejka. Mimochodem, důvodem proč je tam hlášená jen jedna osoba, přestože obvykle jich tam bydlí deset až patnáct (to podle toho jestli přijedou příbuzní z Luníku nebo Chánova), je jednoduché. Veškeré příjmy trvale přihlášených osob k pobytu v takovém domě se sčítají a pak by se výše sociálních dávek a doplatků samozřejmě výrazně snižovala.   Podal jsem tedy odvolání na Ministerstvo práce a boží prostoty a po dalším měsíci se dočkal, tentokrát obálek s modrým pruhem. Očekával jsem opojení brilantními dedukcemi, logickými stavbami právní teorie, vypořádání se s námitkami,    a místo toho jsem našel pětistránkové zamítavé rozhodnutí obsahující text získaný postupem  Ctrl + C – Ctrl + V z předchozího rozhodnutí. Těžká práce úředníků majících svoje agendy a práci přidělenou od nadřízených. O takových Heydrich s oblibou říkal, že se nahoře hrbí a dole šlapou.   Od Klobůčků přes Gottwaldov (teda Zlín) až nahoru po ministerstvo v Praze se pak táhne konzistentní nit právní tuposti, lhostejnosti a lenosti, která navíc obsahuje příděl arogance, přezíravosti a především ohýbání práva. Smysl a účel zákona o svobodném přístupu k  informacím je už v samotném názvu. Selhání jedné ze základních funkcí státu spočívá v tom, že se zákonná ustanovení používají k něčemu jinému, než pro který vznikla. Komunisté cenzurovali informace. Dnes to tento stát dělá podle ustanovení § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Prostě před rokem 89 se toto svinstvo dělalo socialisticky a dnes se dělá demokraticky. Stejné postupy, stejné sviňárny a stejní aktéři se zástupnými slovíčky, které sice nedávají smysl, ale přidávají tomu důvěryhodnost. Rozdíl mezi tehdejší a dnešní ideologií evidentně přestal existovat. Stát o nás, občanech už ví téměř vše. Sahá do mlčenlivosti advokátům i daňovým poradcům, udavači hrající účtenkovku jsou v ráji a informační asymetrie mezi občanem a státem narůstá. Systém skvěle namířil na nejpodlejší pudy lidí a vy o něm víte čím dál míň. Ano, přesně toto je cesta zpět do totalitní společnosti. Zákonodárci této země nejsou absolutně schopni přijmout smysluplný zákon o sociálním bydlení a jsou evidentně rádi za každý den, kdy se nestal průser. Navíc kolem sebe šíří  dojem, že to bude fungovat nafurt. Celý systém sociálního bydlení je odspoda až nahoru zalíčený od hoven, ale místo toho aby jej vytáhnuli ven a pořádně umyli, tak dělají díru do střechy a doufají, že ty hovna oprší.   A teď, protože Úřad práce odmítá poskytnout k danému objektu informace, to hodím na papír sám. Ten rodinný dům v našem městě pánů sociálních podnikatelů dosáhnul díky výběru sociálního nájemného break even po 13 měsících. Počítám, že od začátku roku 2018 už generuje pouze čistý zisk. Počáteční investice ve výši 126.667,- Kč utracená v dražbě při jeho pořízení je tedy dávno státem splacena. Příspěvek vidím někde kolem 120,- Kč za m2, počet metrů u tohoto domu odhaduji na nějakých 80, tedy v konečném součtu 9.600,- Kč měsíčně (nezapočítávám žádné jiné příspěvky). Pokud to celé zprůměruji klidně i někde k  8.000,- Kč při počtu 36 nemovitostí obdobného typu, dostanu se na příjem 288.000,-Kč za měsíc. Za rok pak na částku 3.456.000,- Kč. Ročně do tohoto kšeftu stát prostřednictvím úřadů práce nalije skoro deset miliard korun. [caption id="attachment_32373" align="alignnone" width="700"] Pro zobrazení dokumentu klikněte na obrázek[/caption] Nezbývá mi, než vám popřát hezké vstávání ráno do zaměstnání a při pohledu na výplatní pásku nebo účet s vašimi odvody na sociální pojištění se, prosím, usmívejte. Mohu vás zcela ubezpečit, že se nejedná o platbu, která vám zaručí váš budoucí důchod. Z těchto prostředků je placený přesně takový či podobný zábavní lunapark.   Darek Slavík  

TIPY NA AKCE

Z PRVNÍ RUKY

INZERCE, NABÍDKY

TOP REKLAMA

PRAKTICKÉ INFORMACE

inpocasi