Close
reklama
Jižní Valašsko a Vsetínsko

PARTNEŘI WEBU

PRÁVNÍ PORADNA

REKLAMA

TOP LIST OD 1.1.2007

Komentář

Z Klobůčků na Sibiř, část první (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Andula a Airbus Československá socialistická republika, do které jsem se narodil, mně dala jako povinnou jazykovou výbavu ruštinu. Na základní škole jsem si v ní dopisoval s nějakým Olegem z Leningradu a do obálek pro něj vkládal obaly ze žvýkaček, které měly v tehdejším CCCP cenu osobního pohlazení Josifa Vissarionoviče Stalina. Maturitou jsem tento povinný závazek ukončil a marně vzpomínám, kdy jsem tuto znalost prakticky použil.   Asi před půl rokem mi oznámilo 50 % mých dcer (mám dvě), že odjíždí studovat na Pedagogickou univerzitu do Tomsku, na Sibiř. Zatímco plačící žena v kuchyni spřádala jeden katastrofický scénář za druhým, v mé hlavě se zrodil plán nabourat sankce evropské unie a podpořit krvácející ekonomiku matičky Rusi. Poctím ji osobní návštěvou. Od slov přešel jsem k činům a počáteční plány cesty vykrystalizovaly během čekání na pozvání a vízum. Letecky Praha Moskva a pak vlakem po Transsibiřské magistrále Moskva – Novosibirsk – Tomsk. Časový posun  UTC +7 hodin, délka cesty čtyři dny.   Je neděle 5. 5. 2019 a vyrážím s litrem a půl trnkové v pet láhvi na dně kufru z Horní Lidče rychlíkem směr Praha. Osobní zkušenosti s ČD jsem popsal už v jiném článku, je zbytečné se tedy opakovat jak upgradovanými historkami, tak i rutinním zpožděním. Je to marný, marný, marný. Bojím se létat. Poprvé a od té doby i naposledy jsem letěl v asi sedmi letech vrtulovým L410 (přezdívaným Andula) a to z Ruzyně do Mošnova. Maminka byla nucena tehdy použít pro můj nástup do letadla sílu. Velmi hrubou sílu…Odbavení jsem zvládnul a zasunul se do útrob Letiště Václava Havla. Pohled na Airbus 321 byl o něco klidnější než na Andulu, ale stálo mě to opravdu hodně úsilí vstoupit, sednout, zapnout pás a…letět. Vše probíhalo bez problémů a po dvou hodinách jsme se objevili nad Moskvou. Seděl jsem hned u východu. Přišly dvě úplně zelené letušky Aeroflotu, zapásaly se zády k letu do nouzových sedadel a mlčky sepjaly ruce. Ubíhaly minuty, ve vzduchu jsme byli už třetí hodinu a bylo jasné, že se něco děje. Poměrně tvrdé dosednutí, rolování po ranveji a spíše nechtěný pohled z okýnka. Doutnající čerstvě uhašené trosky zádi letadla a zuhelnatělá těla lidí v sedačkách a v uličce (nehoda letu Aeroflot 1492). Několika sekundový pohled a otisk do paměti. Navždy.   Je po osmé hodině večer 5. 5. 2019, stojím na letišti Šerementěvo, a dávám si z petky čtyři pořádné loky valašské rosy. Přesun do Moskvy na Jaroslavské nádraží. Normální taxikáři vás tady oderou stejně jako u nás, takže aplikace 2GIS  a jedete za nějakých 150 rublů (100 rublů = 36,-Kč) téměř do centra. Vlak odjíždí až kolem půlnoci, tak vyrážím na Rudé náměstí moskevským metrem. Narozdíl od pražského a trasy ABC tak podstatně složitěji s křížením i čtyř pater, kufr několikrát pod rentgenem. Oslavy 9. května za dveřmi, takže přicházím pouze k uzavřené Krásnej ploščadi a o Vladimiru Iljiči Leninovi rozjímám u půl litru nefiltrovaného pšeničného piva na letní zahrádce za Kremelskou zdí. Je skoro půlnoc, plná čekárna lidí, všudypřítomná policie, kontroly. Bezpečno, respektive slušný pocit bezpečí, žádní somráci ani bezdomovci jako u nás na Hlaváku. Stojím na terase Jaroslavského nádraží, Moskva pode mnou září do noci a v hlavě mně zní lehce profláknutá  melodie (k poslechu ZDE) za kterou se střídají obrázky prožitého dne.   Do nástupu na Transsibiřskou magistrálu mně zbývá 15 minut. Pokračování za týden.   Darek Slavík   (Poděkování paní učitelce Graclíkové a Vilímkové za tu ruštinu, naskočilo to samo hned po příletu)   [envira-gallery id="41320"] Foto z cesty

Déjà vu Ploština
Aktuality Komentář

Blíží se konec dubna a kolem Klobůčků je rozesetých několik míst spojených s tragickými událostmi končící druhé světové války. Jedná se o desítky zavražděných obyvatel a čtyři vypálená místa. Ploština, Prlov, Vařákovy paseky, Juříčkův mlýn a hodně opomíjené místo Březina -  třináct popravených ranou do týlu kousek před obcí Lačnov. Loučka měla také namále, ale tehdejší starosta (smekám) vyhandloval s gestapáky životy obyvatel obrovským množstvím slivovice z místní velkopálenice. Do konce války tehdy chyběly doslova dny.   Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Po všech těchto zvěrstvech se největší slávy dostalo Ploštině. V roce 1975 tam vznikl monumentální památník s přírodním amfiteátrem a muzeem. Komunisté vytěžili z tragédie starousedlíků maximum a vytvořili mýtus o hrdinných partyzánech a obyvatelích, kteří jim nezištně pomáhali v boji proti fašistům. Ty každoroční oslavy mám v živé paměti dodnes a zpětně musím uznat, že to měli vymyšlené na tehdejší dobu a potřeby obyvatelstva naprosto geniálně. Z Drnovic a Vysokého Pole pendlovaly napěchované autobusy lidí, kteří rozhodně nebažili po oslavě konce války. Ve stáncích, kterých bylo po areálu rozeseto nepočítaně bylo totiž možné sehnat banány, pomeranče, uzeninu, cigarety Sparta ve tvrdém obalu, prostě téměř všechno, co jste v obchodech v okolních městech neměli šanci ani uvidět, natož si koupit. Na podiu tančily krojované soubory, vyhrávaly dechovky, pro mladé pak kdysi neprozřetelně nechali vystoupit a zahrát skupinu Turbo, což se poněkud zvrtlo a mladé podnapilé máničky skotačící pod podiem fackovala a z areálu vykazovala Veřejná bezpečnost. Přišel rok 1989 a monstrózní oslavy skončily. Komunistický penězovod, který to celé táhnul, vyschnul a areál začal chátrat. Všichni, kdo se na tomto kolotoči vozili, především okolní obce, okres Gottwaldov i památkáři začali mít stále hlouběji do kapsy a sem tam sehnané peníze nestačily ani na základní údržbu. Jediným a smysluplným způsobem uctění památky povražděných pak po všech těch pompézních proslovech a kladení věnců zůstala bohoslužba farnosti Újezd - vzpomínková mše sloužená na místě samém v hezké kapličce Panny Marie Bolestné.   Po marných pokusech hodit areál na Národní památkový ústav však vidina evropských dotací znovu zažehnula skomírající plamen Ploštiny v srdcích komunálních politiků. Z původně požadovaných 35 milionů na opravu vymodelovali v první zamítnuté žádosti o dotaci 65 milionů korun, v té druhé, již schválené to bylo milionů 120. Ona je to taková hra, musíte to opravdu dobře zaonačit, hlavně všechno dobře odůvodnit analýzami, experty, komisemi, posudky, aby to vypadalo složitě a přitom hezky. První vlaštovku máte v Lačnově, kde postavili také z dotace za skoro 15 milionů repliku Vařákových pasek a nezbylo tam pak ani na chodníky. Zajímal by mě  myšlenkový pochod lidí, kteří udělali z těch otřesných betonových monster vztyčených uprostřed Ploštiny národní kulturní památku. Myslím, že tenkrát Československá lidová armáda zrovna experimentovala s LSD.  Osobně to šacuju na přebytky z nějaké stavby přehradní hráze, protože po více jak čtyřiceti letech to vykazuje hodně slušnou odolnost. Avizovaných 120 milionů se má utratit za demolici amfiteátru, výstavbu nové expozice s hologramy a výukovými programy pro žáky základních a středních škol, úpravu prostranství pro pořádání venkovních akcí, vybudování chodníků a záchytného parkoviště i pro autobusy, parkové úpravy zeleně. Slovy pana náměstka hejtmana: „Chtěli bychom, aby Ploština ožila“.  A mohl by to přijet otvírat Juncker, předseda Evropské komise. Bývá to osvěžující zážitek. No, musíte uznat, že před takovým drakem by couvnul i Bajaja.   https://www.youtube.com/watch?v=YAD_FSq9H-4   Už se na to opravdu těším a dělí mě doslova kousek, abych si prožil po třiceti letech své Déjà vu...... natažený  rudý koberec, vlevo na stole samovary...... Při slavnostním otevření budou na všech stožárech vlát vlajky EU (Eště Uvidíte), na obrovské ceduli s ohvězděnými vlaječkami při vchodu se dočteme, že areál byl zrekonstruován z evropských fondů, celé to bude doprovázet řízná dechovka, stánky, pivo, klobásy.......místo banánů a pomerančů levné brambory a vepřové... Vymění se vlastně jenom barvy. Rudá za modrou. Ale komunikace, způsob a styl zůstanou. Nesmí se zapomenout ještě šikovně nastavit do těch výukových programů podprahové vnímání dětí – vidíte, co všechno máte díky Evropské unii? Ano, tak se to totiž dělá v tomto liberálně demokratickém, ve skutečnosti však ryze socialistickém molochu. Až dojdou peníze z cirkusu nazývaného Evropská unie, budou se zastupitelé Drnovic zase škrábat na hlavě a přemýšlet, komu tu Ploštinu nacpou. Když to tak píšu, začínám na jazyku cítit tu zvláštní pachuť papírové lepicí pásky, kterou jsme na základní škole lepili vlaječky do oken. Je mi devět a souška učitelka mně mačká tváře jako „kapříka“ a káravým tónem pronáší, že takhle se přece srp a kladivo na Sovětské vlajce nemaluje.   Narodil jsem se v komunismu a bude mi souzeno v komunismu umřít. Dovolte mi ulevit si, parafrázovat a lehce upravit pana Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky: „Zastánci a milovníci EU, VYLIŽTE SI PRDEL!   A tak vážení, až budete dávat dohromady tu virtuální realitu, hologramy a výukové programy pro školy a návštěvníky expozice, bych prosil srovnat do roviny ten pokřivený mýtus o partyzánech a statečných občanech nejenom vypálené Ploštiny. V knize Smrt si říká Engelchen to Ladislav Mňačko (rodák z Klobůčků) popsal skvěle. Nikdy si neodpustil, že těsně před vpádem jednotky SS-Einheit Josef, vedené Wernerem Tutterem na Ploštinu s ostatními partyzány utekl.  Po Drnovicích i okolních vesnicích se opilí partyzáni pohybovali normálně i za bílého dne, nebylo výjimkou, že si zastříleli nad hlavu z pistole. Dajan Bajanovič Murzin velitel partyzánů zabil v opilosti několik nevinných a nechával své lidi rabovat a krást. Obzvlášť výživná je ta historka, kdy nechal nastoupit do řady za sebe zajaté Němce a domnělé české kolaboranty. Zkoušel pak na nich praktickou účinnost starých křesadlových pistolí ukradených na zámku v Holešově. Vrcholného výkonu ale dosáhla partyzánská jednotka Jermak, díky které Němci vypálili jinou vesnici, a to Javoříčko. Obyvatelé měli z této partyzánské jednotky panickou hrůzu a zůstali po nich zavraždění nejenom nevinní civilisté, ale i tříleté děti. Za opravdu zajímavý je pak možné považovat výrok členky tohoto oddílu Naděždy Ivanovové, která na otázku přeživší paní Trefilové, kde byli, když Němci vypalovali Javoříčko odpověděla: „Přece se nenecháme v posledních hodinách války postřílet.“ Dalo by se tímto skončit, ale výborně na tato zvěrstva navázala osvoboditelská Rudá armáda (ještě že Klobůčky osvobodili Rumuni), a to v osadě Veselíčko, kdy pod záminkou soupisu obyvatel v obci nařídili všem ženám, aby se dostavily do místního hostince a potom, co staré propustili, tak všechny mladé hromadně znásilnili.   Ještě bych určitě školou povinným dítkám osvětlil práci, postupy a hlavně neslavný konec konfidentů a udavačů. S podobnými lidmi se ve svém životě určitě a hlavně nejednou potkají. Stejně tak, jako já. Jména Oldřich Baťa a František Machů patří k Ploštině. Pro jednoho kulka, pro druhého provaz. Pro jedny výstraha, pro druhé návod. Byli součástí regulérní jedné třetiny tehdejšího i současného obyvatelstva této země. Čas a poměr se evidentně nemění, a to ani na Valašsku. Ano, žijí tu pořád mezi námi. Obyčejné bezpáteřní svině a hajzlíci profilovaní z drobných donašečů a bonzáků, kteří pod záminkou ochrany společnosti a pořádku znepříjemňují jiným život. Prostě defektní vzorek lidí, které denně potkáte ve vlastním městě. Je fatální chybou si myslet, že za smrt Milady Horákové, uranové doly nebo kolektivizaci mohli komunisté. Chtěli to tak sami lidi. Komunisté byli jenom následek, avšak nikoli příčina. K čemu všemu jde i taková Ploština a děti zneužít, vypovídá tento dopis ze školy v Újezdě.     Ukliďte laskavě ten bordel, co zůstal po komunistech na Ploštině a nechejte už ty mrtvé na pokoji. Minuta tlukotu srdce pro Ploštinu (skvělý počin) a důstojně odsloužená mše v jejich kapličce. Toto přinese klid a pokoj místu i těm umučeným, kteří si to konečně opravdu zaslouží.   Darek Slavík

Klobůčky v zajetí studentské klimatické ideoologie
Aktuality Komentář

V šest nula nula začala invaze. Území republiky zahalené mnichovským diktátem, začaly obsazovat jednotky wehrmachtu. 15.3.2019, o osmdesát let později se u Mariánského sloupu v Klobůčkách nezačíná připomínat toto smutné výročí, probíhá studentská stávka za lepší klima, které se zúčastnili i žáci našeho gymnázia. Máme prý posledních 12 let na to, něco změnit. Kořeny akce leží u šestnáctileté dívky Grety Thunberg ze Švédska, která se i ve svém nízkém věku rozhodla bojovat za zlepšení klimatu na Zemi a vyzvat politiky, aby se o toto téma začali více zajímat. Byla nominována na Nobelovu cenu za mír. Pod Prohlášení za klima (odkaz ZDE) se  podepsala  i stovka vědců a akademiků. Do této stávky se zapojilo 50 států světa a 14 velkých měst ČR. Klobůčky byly právě tím čtrnáctým.   Tak první něco k té Gretě. V šestnácti letech by musela být geniální, aby toto vysoce odborné téma dokázala celkově obsáhnout. K tomu potřebujete perfektní znalosti a rozhled, a ty bohužel nemá. Má ale něco jiného. Aspergerův syndrom a nijak se tím netají. Je to neurologické postižení mozku. Intelektuálně je v pořádku, ale má pozměněné rozpoznávací schopnosti. S tímto postižením jiní lidé celé roky studují třeba sestavy fotbalových týmů, telefonní seznamy a nevnímají, že jde o marnost, která má pro normální život nulový význam. Okolí to přechází s chápavým úsměvem. Tady se to odehrává celé jinak. Pamatujete si na film Rain Man? To, co bylo pro Dustina Hoffmana počítání karet, pro ni je blížící se klimatický konec světa. Média i politici ji začali brát vážně, a budu upřímný, marketingově jde o dost dobře prodejný symbol. Skoro dítě s culíky a neurologickou poruchou nebojácně bojuje za lepší svět a lidem nedochází, že ekologická hnutí jen nechutně zneužívají obyčejné nemocné děcko.   Aby toho teda nebylo málo, tak Greta byla navržena na Nobelovu cenu míru. Nějaká vaše představa, že se něco takového uděluje za zastavení války, záchranu tisíců lidských životů či celoživotní humanistické dílo je mimo. Toto totálně zdiskreditované ocenění má hodnoty jen ideologické a politické. Pro připomenutí pár jejích držitelů: Nelson Mandela, Jásir Arafat (oba teroristé jeden komunistický, druhý arabský), Henry Kissinger (strůjce bombardování ve Vietnamu). Nemocná šestnáctiletá dívenka, tedy bude v opravdu zajímavé a dobré společnosti a rozšíří tyto řady o další bizarnost.  Podobně jako svého času vousatá zpěvačka  Konchita Wurst v soutěži Eurovision Song. [caption id="attachment_36053" align="alignnone" width="700"] Greta cestou na konferenci do Davosu – tu plasty i tam plasty, antibakteriální krém na ruce, banány co procestovaly polovinu zeměkoule – Káže vodu a víno má na stolku v termoskách ...Banik, teda vlastně PLANETA PY*O... foto: Instagram[/caption] Prohlášení za klima podepsalo 100 vědců – tak tomuto se, milí studenti, říká argumentace konsensem takzvaných „autorit“. Funguje to na principu, že to musí být pravda, když to podepsalo 100 vědců. Více jak 3000 podpisů se objevilo u Výzvy vědců proti strachu a lhostejnosti v roce 2015 v souvislosti s masovou migrací. S přibývajícími teroristickými útoky, vraždami a znásilněními, na kterých se v drtivé většině začali podílet nově příchozí do Evropy, se text této Výzvy nenápadně měnil, až z něj k dnešnímu dni zůstalo nic neříkající torzo pohozených myšlenek.   Děsivá pointa pak ale nastává v okamžiku, kdy klimatolog Ladislav Metelka napíše, že ono Prohlášení o změnách klimatu, které se opírá o loňskou zprávu Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu  (IPCC), jejíž byl členem, žádné tvrzení o tom, že máme posledních 12 let neobsahuje.   S mladými lidmi se potkávám rád. V hospodě, na hudebně zábavných večírcích a rozebíráme všechno možné. Jejich znalosti historie, zeměpisu, dějin i geopolitiky bývají žalostné. Úplně stejně žalostné, jako znalosti mé v jejich letech. Zvlášť u mladé generace pak naplno funguje při rozhodování mentální heuristika. V překladu to znamená “posouzení od oka“. Nadšení a následná realizace takových myšlenek, pak bývá pro mnohé destruktivní. Každé nenarozené dítě ušetří 50 tun oxidu uhličitého ročně – najdete v prohlášení hnutí „Birth Strike“, ve kterém deklarují, že nechtějí mít děti, dokud nedojde k zásadnímu zlepšení klimatu. Vy, protestující máte už tu smůlu, že na světě jste. Můžete se tedy rozhodnout nemít děti také, případně, pokud to tedy myslíte s tím klimatem smrtelně vážně, mohli byste přesvědčit své rodiče, zda by v sobě nenašli tu odvahu jako paní Goebelsová s chotěm a neukončili tak vaši uhlíkovou stopu na této planetě. Vyjádřit hodnotu člověka produkcí CO2...to je fakt síla.  Víte, zelená budoucnost momentálně s tím, co lidstvo umí a zná, bude znamenat jediné: zaostávání, snižování životní úrovně, energetické kolapsy a krach veřejných rozpočtů. Mohu vás ubezpečit, že dieselový motor je k přírodě daleko více šetrnější, než elektroauto se slavnými lithiovými bateriemi. Až na to přijdete také, mohla by vám z toho divení spadnout pěna na vašich fair trade sojových lattéčkách v plastových kelímcích.  Existují dva zdánlivě sourodé pojmy: ekologie a ekologismus. To první je důležité, a o Zemi se skutečně musíme starat, aby se na ní dalo žít. To druhé je již ideologie, která je nebezpečná. Hodně nebezpečná a z historie o tom výmluvně vypovídají třeba takoví Komsomolci, Hitlerjugend nebo Čínská mládež v čele „kulturní revoluce“.   Je to ve dřině předchozích generací, díky kterým si teď žijete svůj zpovykaný materiální sen a věřte, že to opravdu chce nějaký čas a vědomosti, abyste dokázali vyslovit: „Domnívám se, že....“ a přitom ze sebe neudělali totálního pitomce. Čím dřív začnete používat rozum (a vězte, že to bolí), tím hodnotnější budete mít život. Pravdu nenajdete na Googlu. Tam najdete jenom webové stránky.   Ještě by mě zajímalo, jak se k celé této záležitosti staví paní ředitelka gymnázia. Demonstrace probíhala v dopoledních hodinách, tedy v době, kdy škola zodpovídá za své studenty. Štěstí, že Svatý Vendelín ze svého piedestalu nikomu nic neupustil na hlavu. A jak to tedy bylo se studenty, kteří za „lepší zítřky“ demonstrovat nešli?  Učilo se, nebo po vzoru Německa bylo na škole volno, protože tam mají všichni vždy ten jediný a správný názor. No i někteří rodiče by se časem mohli dočkat nemilého překvapení, kdy v růžovém pokojíčku jejich dcer bude viset místo Justina Biebera plakát s nápisem Krev a čest doplněný fotografií dívenky v bílých podkolenkách a hnědé košili.   Na tom Mariánském sloupu, který byl této taškařice svědkem je nápis : „PANNO MOCNA ORODVG ZA NAS KLOBVCKI“ . Oroduj cérko, oroduj. Budeme to v nejbližších letech asi opravdu potřebovat.   Darek Slavík   Doslov: mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.

Dušan Holáň – Liga výjimečných II
Aktuality Komentář

Víte, v čem spočívá záludnost peněz? Nemají ve vlastní podstatě skoro žádnou užitnou hodnotu, ale hodnotu směnnou. Nahradily barterový obchod, a tak nemusíte s sebou pořád tahat kozu, demižon slivovice nebo vagon lignitu. Peníze jsou tedy ve své podstatě cennější, než cokoli, co si za ně můžete koupit. Dušan se tak stal obětí toho, s čím si neumí poradit spousta lidí. Mít větší peníze je otázkou psychiky a ta s člověkem dokáže dělat věci, které není schopen mít pod kontrolou.   Dušana jsem poprvé v životě potkal ve svých 15ti letech. Chystali jsme se tenkrát na taneční zábavu na Černé hřiště a ladili formu v rástoce (teď je tam parkoviště Penny) u ohně a s vyhlášeným burčákem pana Rašky. Dušky se zjevil jako přízrak, čerstvě propuštěný z výkonu trestu, čerstvě pokérovaný, svlečený do půl pasu. Sedl si k ohni, na dvakrát „vytáhnul“ litrovku buryny, zakaleným pohledem spočinul na kamarádovi s kytarou a svým nezaměnitelným hlasem basmana prohlásil: „ A teď mi zahrej tu moji, p*čo. ZA MŘÍŽEMI CHLAD.“ Klepali jsme se všichni jako ratlíci.   Jeho bloudění životem vypadalo pro mnohé nepochopitelně, ale to především proto, že dáváme na misky vah věci, kterým pak podle vlastních priorit přisuzujeme různou důležitost a hodnotu. Dušan byl známý klobucký homeless, který žil, dá se říct, na státní útraty v buňkách u Černého hřiště. K otřepané frázi, že lidská existence je pomíjivá patří  ještě otázka. Byl tady takový člověk užitečný a smysluplně? Jestli měl Dušan na miskách vah věci, které za užitečné a smysluplné považoval, pak ano. Znám podnikatele, neobyčejné sportovce i celebrity blbé jako polena a marné ve svých životech,  stejně jako lidi, co na ně s neskrývanou úctou zírají a následují jejich kroky naprosto všude. Nikdo nejsme lepší než poslední bezdomovec díky svým autům, drahým hodinkám nebo designovému oblečení. Patříme všichni a bez rozdílu do řádu živorodých placentálních savců, kam patří poloopice a vyšší primáti.   Ruda, jeho bratr, se stal loni obětí smrtelné dopravní nehody. Netuším, kdo Dušanovi poradil nárokovat si v souvislosti s touto událostí odškodnění, ale v každém případě dotyčný zapomněl na jednu základní věc. Dopad tohoto snažení. Než se celý tento proces spustil, měl někdo zajet společně s Dušanem do Zlína na malou exkurzi. Je tam krásné krematorium, v Lesním hřbitově. Tam mu měl ukázat a vysvětlit celý technologický proces kremace a přímou souvislost mezi touto technologií a očekávanými penězi.   Odškodnění se vyplácí z povinného ručení viníka a v tomto případě se jednalo o částku ve výši 250.000,- Kč. Tyto peníze Dušan na konci loňského roku skutečně dostal. Konkrétně v jeho případě by bylo možné tento fakt přirovnat k situaci, jako když náhodně vybraného cestujícího posadíte za letu do prázdného kokpitu letadla  Boeing 777 a necháte ho s ním přistát.   Dušky udělal chybu. Peníze měl investovat do nákupu pozemku na Měsíci, nebo si za ně dopřát špičkovou omlazující kůru vpichováním kmenových buněk získaných z předkožek korejských novorozenců. Byl by dnes tady. V každém případě se čas mezi obdrženými penězi, nově nabytými kamarády a jeho smrtí naplnil hodně rychle. Řekl bych, že tak rychle, že by nebylo od věci, kdyby se o to začaly zajímat orgány činné v trestním řízení. Jeho pobyt v nemocnici moc nekolidoval s kumpány obdobného ražení, kteří se v ten samý čas nechávali vozit po bordelech taxíky.   Není paradox, ten scénář života... odškodnění za smrt a vzápětí... smrt za odškodnění? Už i tak nic nezměníme na faktu, že Duškyho vnitřní struktury nervových buněk definitivně ztratily svůj kvantový stav a jejich informace se v tichosti rozplynuly do vesmíru. Byl spíš ateista, tak raději pomlčím o Bohu.   Děkuji za jeho slušný a důstojný pohřeb. Z toho vyplaceného čtvrt milionu korun mu nakonec za těch pár týdnů ani na tu rakev nezbylo.   Darek Slavík   úvodní foto: ilustrační

Luxusní penězovod sociálního bydlení v Klobůčkách
Aktuality Komentář

Hodně rezonuje v poslední době téma falešných zpráv tzv. fake news. Z množství textů chrlených internetem je těžké takové fake news rozeznat, ale pokud k takové zprávě existuje dostatek informací, jde ji poměrně lehce odhalit. V momentě, kdy informace chybí nebo je dostanete po kapkách, vzniká prostor pro nepravdy a konspirace.   Foto: ilustrační   Předmluva: Občas si něco přečtu, a když se mi to líbí, tak to použiju, většinou ale zapomenu, kde jsem to četl, takže ano, zdroje tady jsou. Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Stal jsem se svědkem rozhovoru, ve kterém se diskutovalo o výši vyplácených dávek obyvatelům domu č.p. 520 v ulici Brumovská v Klobůčkách. Je to ten dům, o kterém jsem už jednou psal, a to v souvislosti s pošťuchováním jeho snědých obyvatel se zásahovou jednotkou PČR, o čemž se tenkrát velmi korektně pomlčelo. Stačí vám pár kliknutí na internetu a zjistíte, že dům je v majetku právnické osoby s. r. o., takže je celkem jasné, že jeho obyvatelé jsou nájemníci. Ještě zajímavější je potom fakt, že tato právnická osoba vlastní po celé České republice dalších 35 velmi podobných nemovitostí a začne vám to všechno do sebe až neuvěřitelně zapadat.  Netušíte, jak to chodí? Vlastník takové nemovitosti si sežene sociálně slabého nájemce a uzavře s ním smlouvu, ve které stanoví nájem klidně i ve výši  250,- Kč za metr čtvereční podlahové plochy. Tyto peníze mu samozřejmě nikdo nezaplatí, neboť tato částka slouží jen k tomu, aby se navyšovala úroveň místně obvyklého nájemného, podle kterého úřady práce vyplácejí na bydlení sociální dávky. V tomto případě: příspěvek na bydlení. A to nejde o příjem jediný. Další v pořadí je doplatek na bydlení. S velkou oblibou pronajímatelé také stanoví nízké zálohy na služby, takže po vyúčtování vzniká vysoký nedoplatek a i ten úřad, po předložení vyúčtování, zaplatí. Na zařízení domácnosti úřad práce poskytne potřebnému nájemci až 65.000,- Kč. Když se po nějaké době vystěhuje, poskytne úřad na vybavení stejnou částku novému nájemci znovu. Není to geniální? A teď si vezměte, že máte takových baráků 36. Takových, jako ten v Klobůčkách. Nepředpokládám, že pořizovací hodnota ostatních domů, koupených v exekučních dražbách, přesáhla částku 200.000,- Kč a nějaké další náklady, třeba investice do oprav? No, nebudeme naivní. Protože mě začalo zajímat, kolik se tedy dá takovýmto bezpracným způsobem měsíčně na státu vydělat, a jaká je návratnost takové investice, vyrazil jsem na náš Úřad práce.   V bývalém hotelu U slunce (tam nám teď úřad sídlí ),  jsem shodou okolností  narazil na dva obyvatele předmětného domu. Postarší muž v teplákách, krokem Věry Bílé, neomylně zamířil do příslušných dveří nafasovat obvyklou porci poukázek potřebných k přežití, moderně oháknutý výrostek s nagelovanými vlasy zůstal na chodbě a po chvíli okounění sáhl do drátěného košíku pro noviny s nápisem PRÁCE. Posadil se, rozevřel je a nehnutě do nich zíral. O zázracích jsem vždycky jenom četl. Třeba v Káni galilejské, kdy Ježíš měnil vodu ve víno a teď jsem viděl zázrak na vlastní oči. Chyběla tam už jenom vypasená matka a dalších pět až šest povykujících harantů, aby byl obraz hluboké sociální krize rodiny na tomto místě kompletní. Napadlo mě, zda bych byl stejný jako oni, žít život odnikud nikam v systému, kde není třeba pracovat ani nic umět a jenom natahovat ruku. Ještě dva či tři takovéto domky v Klobůčkách a stoupne nám tu krásně zaměstnanost, protože si město může požádat o další dotace tentokrát na plat městského terénního pracovníka, vybudování nízkoprahového zařízení pro děti a mládež, navýšení asistentů prevence kriminality, založení kanceláře protidluhového poradenství, zprovoznění služeb Harm reduction a v neposlední řadě na základní škole navýšení počtu asistentů pedagoga. O rozvoji volnočasových aktivit pro děti ze sociálně vyloučených lokalit ani nemluvím. Tam by určitě bodovalo s žádostí o dotace RC Kaštánek. Nu, konec konců, aspoň by se klobučané multikulturně obohatili a hlavně naučili pořádně zamykat. Řešení je přitom tak jednoduché. Pojď uklízet, kopat krumpáčem peníze máš večer a přímo na ruku. Nemáš na jídlo, na nájem? Pojď si je vydělat. Nechceš? Odejdi žít jinam. V roce 2005 existovalo u nás 310 sociálně vyloučených lokalit s 80 tisíci lidmi. V roce 2016 existovalo takových lokalit už 606 a žilo v nich 115 tisíc lidí. Něco je evidentně špatně.     V kanceláři, kde jsem byl vlídně přijat, jsem vznesl dva dotazy. Chtěl jsem znát celkovou výši vyplacené dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení a výši vyplaceného příspěvku na bydlení za kalendářní rok 2017 osobám trvale žijícím na adrese Brumovská č. p.520, případně právnické osobě, která tuto nemovitost vlastní. Po nějakých deseti minutách rozhovoru, kde se zděšení nad mým požadavkem dalo krájet, jsem byl odkázán na písemné podání ve věci. Hrsti hrachu, které jsem si přinesl předem v kapsách, skončily přesně tak, jak jsem předpokládal. Na stěnách úřadu.   Převedl jsem tedy vše do písemné podoby, požádal o informace podle zákona č.106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, odeslal a očekával odpověď. Po měsíci dorazily v obálkách s  červeným pruhem odpovědi. Majitel nemovitosti nedostává nic a kolik vyplácíme osobám respektive jediné osobě na této adrese přihlášené, vám nesdělíme, protože jste místní a budete tak znát jeho majetkové poměry. Abtreten - miluju tyto rychlé polní soudy jako vystřižené ze Švejka. Mimochodem, důvodem proč je tam hlášená jen jedna osoba, přestože obvykle jich tam bydlí deset až patnáct (to podle toho jestli přijedou příbuzní z Luníku nebo Chánova), je jednoduché. Veškeré příjmy trvale přihlášených osob k pobytu v takovém domě se sčítají a pak by se výše sociálních dávek a doplatků samozřejmě výrazně snižovala.   Podal jsem tedy odvolání na Ministerstvo práce a boží prostoty a po dalším měsíci se dočkal, tentokrát obálek s modrým pruhem. Očekával jsem opojení brilantními dedukcemi, logickými stavbami právní teorie, vypořádání se s námitkami,    a místo toho jsem našel pětistránkové zamítavé rozhodnutí obsahující text získaný postupem  Ctrl + C – Ctrl + V z předchozího rozhodnutí. Těžká práce úředníků majících svoje agendy a práci přidělenou od nadřízených. O takových Heydrich s oblibou říkal, že se nahoře hrbí a dole šlapou.   Od Klobůčků přes Gottwaldov (teda Zlín) až nahoru po ministerstvo v Praze se pak táhne konzistentní nit právní tuposti, lhostejnosti a lenosti, která navíc obsahuje příděl arogance, přezíravosti a především ohýbání práva. Smysl a účel zákona o svobodném přístupu k  informacím je už v samotném názvu. Selhání jedné ze základních funkcí státu spočívá v tom, že se zákonná ustanovení používají k něčemu jinému, než pro který vznikla. Komunisté cenzurovali informace. Dnes to tento stát dělá podle ustanovení § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Prostě před rokem 89 se toto svinstvo dělalo socialisticky a dnes se dělá demokraticky. Stejné postupy, stejné sviňárny a stejní aktéři se zástupnými slovíčky, které sice nedávají smysl, ale přidávají tomu důvěryhodnost. Rozdíl mezi tehdejší a dnešní ideologií evidentně přestal existovat. Stát o nás, občanech už ví téměř vše. Sahá do mlčenlivosti advokátům i daňovým poradcům, udavači hrající účtenkovku jsou v ráji a informační asymetrie mezi občanem a státem narůstá. Systém skvěle namířil na nejpodlejší pudy lidí a vy o něm víte čím dál míň. Ano, přesně toto je cesta zpět do totalitní společnosti. Zákonodárci této země nejsou absolutně schopni přijmout smysluplný zákon o sociálním bydlení a jsou evidentně rádi za každý den, kdy se nestal průser. Navíc kolem sebe šíří  dojem, že to bude fungovat nafurt. Celý systém sociálního bydlení je odspoda až nahoru zalíčený od hoven, ale místo toho aby jej vytáhnuli ven a pořádně umyli, tak dělají díru do střechy a doufají, že ty hovna oprší.   A teď, protože Úřad práce odmítá poskytnout k danému objektu informace, to hodím na papír sám. Ten rodinný dům v našem městě pánů sociálních podnikatelů dosáhnul díky výběru sociálního nájemného break even po 13 měsících. Počítám, že od začátku roku 2018 už generuje pouze čistý zisk. Počáteční investice ve výši 126.667,- Kč utracená v dražbě při jeho pořízení je tedy dávno státem splacena. Příspěvek vidím někde kolem 120,- Kč za m2, počet metrů u tohoto domu odhaduji na nějakých 80, tedy v konečném součtu 9.600,- Kč měsíčně (nezapočítávám žádné jiné příspěvky). Pokud to celé zprůměruji klidně i někde k  8.000,- Kč při počtu 36 nemovitostí obdobného typu, dostanu se na příjem 288.000,-Kč za měsíc. Za rok pak na částku 3.456.000,- Kč. Ročně do tohoto kšeftu stát prostřednictvím úřadů práce nalije skoro deset miliard korun. [caption id="attachment_32373" align="alignnone" width="700"] Pro zobrazení dokumentu klikněte na obrázek[/caption] Nezbývá mi, než vám popřát hezké vstávání ráno do zaměstnání a při pohledu na výplatní pásku nebo účet s vašimi odvody na sociální pojištění se, prosím, usmívejte. Mohu vás zcela ubezpečit, že se nejedná o platbu, která vám zaručí váš budoucí důchod. Z těchto prostředků je placený přesně takový či podobný zábavní lunapark.   Darek Slavík  

TIPY NA AKCE

Z PRVNÍ RUKY

INZERCE, NABÍDKY

TOP REKLAMA

PRAKTICKÉ INFORMACE

inpocasi