Close
reklama
Jižní Valašsko a Vsetínsko

PARTNEŘI WEBU

PRÁVNÍ PORADNA

REKLAMA

TOP LIST OD 1.1.2007

Komentář

KOMENTÁŘ: Žít s Klobouky II.
Komentář

Mohu vás svými články vykolejit,  připravit o sny a to zcela bez náhrady. Netvrdím, že jsem chytřejší, než kdokoli z vás a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Předchozí díl Žít s Klobouky I. si můžete přečíst zde  

10 problémů

  V Klobuckém zpravodaji, ze kterého se sice nic nedozvíme (vyjma nepřetržitých a nikdy nekončících úspěchů, rozkvětu, prosperity a informací jak město někomu něco prodalo nebo neprodalo – GDPR musi byť),  ale jinak je od shora dolů prošpikovaný amputovaným panem Vajíčkem a je tedy patřičně cool, probíhala ve dvou číslech za sebou mocná mediální masáž na TOP 10 problémů města. Je to tuším již čtvrtý ročník této povedené, leč hormonálně silně nevyrovnané párty, kde se zcela veřejně a nepokrytě soutěží o to, kdo vymyslí největší pitomost. Za geniální pak lze považovat zapojení do těchto rádoby myšlenkových orgií i dítka školou povinná. Lze jen doufat, že to v nich nezanechá nějaké hlubší následky. Snad jim z TOP 10-ti problémů posléze v paměti utkví jediný. Ten, kdy se poprvé po příchodu z třídního táboráku pozvracela maminkám do peřin.   Na podzim měly Klobůčky včetně přilehlých kolonií 5015 obyvatel. Top 10 problémů přijde nastolit a řešit podle pořadatelů přes sto (asi 2 %), podle fotografií asi padesát (asi 1 %) lidí, z toho dobrá polovina studentů místní „sorbony“. Jinak pokud nějak nechápete, proč se už druhý rok objevuje jako priorita takový lyžařský vlek Jelenovská, je to úplně jednoduché.  Lyžaři v Kloboukách vykazují jednotu, disciplínu a kázeň, a přesně toto je ta pravá cesta k úspěchu. Ty nitky, ze kterých se nakonec utká koberec, nenápadně vyskakují na povrch. V roce 2018 přišli lyžaři se zasněžováním Pechancových lúk. Teď se dozvíte, že Vojenská lázeňská a rekreační zařízení daly Klobůčkám zdarma lyžařský vlek a pásové vozidlo. Vzhledem k tomu, jak vypadají jejich objekty, kdy jsem čekal, že na mě vypadne z některé skříně kabát Marvana z filmu Anděl na horách, je více než jasné, že oba dary nebudou jenom tak. Předpokládám, že vlek se bude muset nejdřív někde vykopat a z pásového vozidla vyrobit rolba.  No, a letos máme na stole prodloužení lyžařského vleku. Navíc je to TOP problém města. V přímém hlasování na prvním místě, v hlasování elektronickém na místě druhém. Lidi to odhlasovali. Lidi to chtějí. Ztrátovost tohoto podniku je dopředu jasná, leč shromážděný zlomek vox populi rozhodne o něčem, co většina obyvatel ani nechce, zvláště pak poté, kdy celou akci naplánujete nejlépe na pracovní den v týdnu a odpolední hodinu. V tu dobu totiž mají volno: důchodci, státní správa, samospráva a samozřejmě zaměstnanci neziskových organizací. Zbytek obyvatelstva je na cestě z práce domů, tráví čas zbytečným nakupováním a zajišťováním základních životních potřeb, učí se s dětmi, rozdýchávají s lahváčem v ruce osmihodinovku strávenou v TVD a nemají ani chuť a ani sílu jít do Klobučanu cokoli řešit.   Na všechno, co se tady v rámci nastolení TOP 10 problémů odehrává, stačí položit jedinou otázku. Jak se jejich vyřešením zlepší život občanům Valašských Klobouk? Odpovězte si už, prosím, sami. Bylo by opravdu skvělé, kdyby si prostřednictvím Klobuckého zpravodaje vyvolení s vyvolenými přestali vzájemně leštit kulíšky a výstupy města ubraly z vášnivého předstírání, že brzy přijde nekonečný ráj.  Je opravdu tak těžké určit priority a nasměřovat toto město i za cenu ztrát dotací k věcem smysluplným a potřebným, které bez výjimky zlepší, zlevní a zjednoduší život jeho lidem?   Volné pokračování brzy…   Darek Slavík   S názory neobtěžujte redakci. Můžete je zaslat na darek.slavik@seznam.cz Neočekávejte však, že s vámi bude někdo diskutovat, odpovídat vám nebo se dokonce omlouvat.

KOMENTÁŘ: Žít s Klobouky II.
Aktuality Komentář

Mohu vás svými články vykolejit,  připravit o sny a to zcela bez náhrady. Netvrdím, že jsem chytřejší, než kdokoli z vás a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Předchozí díl Žít s Klobouky I. si můžete přečíst zde  

10 problémů

  V Klobuckém zpravodaji, ze kterého se sice nic nedozvíme (vyjma nepřetržitých a nikdy nekončících úspěchů, rozkvětu, prosperity a informací jak město někomu něco prodalo nebo neprodalo – GDPR musi byť),  ale jinak je od shora dolů prošpikovaný amputovaným panem Vajíčkem a je tedy patřičně cool, probíhala ve dvou číslech za sebou mocná mediální masáž na TOP 10 problémů města. Je to tuším již čtvrtý ročník této povedené, leč hormonálně silně nevyrovnané párty, kde se zcela veřejně a nepokrytě soutěží o to, kdo vymyslí největší pitomost. Za geniální pak lze považovat zapojení do těchto rádoby myšlenkových orgií i dítka školou povinná. Lze jen doufat, že to v nich nezanechá nějaké hlubší následky. Snad jim z TOP 10-ti problémů posléze v paměti utkví jediný. Ten, kdy se poprvé po příchodu z třídního táboráku pozvracela maminkám do peřin.   Na podzim měly Klobůčky včetně přilehlých kolonií 5015 obyvatel. Top 10 problémů přijde nastolit a řešit podle pořadatelů přes sto (asi 2 %), podle fotografií asi padesát (asi 1 %) lidí, z toho dobrá polovina studentů místní „sorbony“. Jinak pokud nějak nechápete, proč se už druhý rok objevuje jako priorita takový lyžařský vlek Jelenovská, je to úplně jednoduché.  Lyžaři v Kloboukách vykazují jednotu, disciplínu a kázeň, a přesně toto je ta pravá cesta k úspěchu. Ty nitky, ze kterých se nakonec utká koberec, nenápadně vyskakují na povrch. V roce 2018 přišli lyžaři se zasněžováním Pechancových lúk. Teď se dozvíte, že Vojenská lázeňská a rekreační zařízení daly Klobůčkám zdarma lyžařský vlek a pásové vozidlo. Vzhledem k tomu, jak vypadají jejich objekty, kdy jsem čekal, že na mě vypadne z některé skříně kabát Marvana z filmu Anděl na horách, je více než jasné, že oba dary nebudou jenom tak. Předpokládám, že vlek se bude muset nejdřív někde vykopat a z pásového vozidla vyrobit rolba.  No, a letos máme na stole prodloužení lyžařského vleku. Navíc je to TOP problém města. V přímém hlasování na prvním místě, v hlasování elektronickém na místě druhém. Lidi to odhlasovali. Lidi to chtějí. Ztrátovost tohoto podniku je dopředu jasná, leč shromážděný zlomek vox populi rozhodne o něčem, co většina obyvatel ani nechce, zvláště pak poté, kdy celou akci naplánujete nejlépe na pracovní den v týdnu a odpolední hodinu. V tu dobu totiž mají volno: důchodci, státní správa, samospráva a samozřejmě zaměstnanci neziskových organizací. Zbytek obyvatelstva je na cestě z práce domů, tráví čas zbytečným nakupováním a zajišťováním základních životních potřeb, učí se s dětmi, rozdýchávají s lahváčem v ruce osmihodinovku strávenou v TVD a nemají ani chuť a ani sílu jít do Klobučanu cokoli řešit.   Na všechno, co se tady v rámci nastolení TOP 10 problémů odehrává, stačí položit jedinou otázku. Jak se jejich vyřešením zlepší život občanům Valašských Klobouk? Odpovězte si už, prosím, sami. Bylo by opravdu skvělé, kdyby si prostřednictvím Klobuckého zpravodaje vyvolení s vyvolenými přestali vzájemně leštit kulíšky a výstupy města ubraly z vášnivého předstírání, že brzy přijde nekonečný ráj.  Je opravdu tak těžké určit priority a nasměřovat toto město i za cenu ztrát dotací k věcem smysluplným a potřebným, které bez výjimky zlepší, zlevní a zjednoduší život jeho lidem?   Volné pokračování brzy…   Darek Slavík   S názory neobtěžujte redakci. Můžete je zaslat na darek.slavik@seznam.cz Neočekávejte však, že s vámi bude někdo diskutovat, odpovídat vám nebo se dokonce omlouvat.

KOMENTÁŘ: Dnes roušky, zítra bez bot
Komentář

Darek Slavík: Jen pár slov k současnému stavu Klobůček, které vypadají jako předměstí Pekingu v době vrcholící smogové apokalypsy, a když se šití roušek stalo „národní hrdostí“…   Náš soupeř je úplně primitivní.  Nějaké geny na DNA zabalené do pouzdra z bílkovin a v plášti z membrány, kterou šlohnul od předchozího hostitele. Oklame uvnitř těla vaše zdravé buňky a spustí neuvěřitelný kopírovací proces. Mám v rodině biochemičku a vysvětlila to přesně, jak jsem chtěl, ve dvou větách. Smrtelné se to stane, pokud to zničí v plicích tolik sliznice, že přestanete přijímat kyslík.   Lidi velice rádi zapomínají. Nepotřebujete být pravidelným uživatelem THC a krátkodobá paměť u většiny obyvatel této země neuvěřitelně selhává. Tak tedy malé osvěžení. Akce koronavirus začala přesně 28. ledna 2020 lží této vlády o neexistujícím milionu roušek a vystoupením arogantního chlapce na postu ministra zdravotnictví,  který prohlásil, že všechny orgány ochrany veřejného zdraví jsou v plné pohotovosti, všichni vědí, co mají dělat, a v případě roušek prohlásil, že jde o  „mediální paniku“.  Následovalo několik tiskovek, ze kterých i debil pochopil, že realita venku je poněkud jinde, roušky najednou nebyly, a ještě hodil vidle do soukromých laboratoří, které diagnostikovaly nakažené. Dokázaly to totiž rychleji a levněji než laboratoře ze svěřeneckého fondu Babiše.   [gallery columns="4" ids="69677"] Máme 21. března a situace se evidentně vymyká kontrole. Křivku nárůstu nakažených máme hodně podobnou Itálii. To aktuálně avizované číslo pozitivních si vynásobte 100x a jste přibližně na reálné skutečnosti.  Vláda už není schopná otestovat dostatečný počet lidí, aby se dala nákaza zastavit.  Do práce většina lidí chodí asi proto, že během práce se virus nešíří, v květinářství také ne, (jsou otevřená, hádejte, co koupil Babiš?), chvíli byl bezpečný počet lidí 100, v klobuckém kině dokonce 99, za dva dny 30, teď 2, ve stavebninách nakoupí jen podnikatelé asi proto, že na tvárnicích se virus šíří jen na ty, co nemají IČO, předevčírem chodili důchodci do obchodů v deset, včera pro změnu v sedm, zítra možná nepůjdou vůbec. Sprostá agresivita, s jakou jsou zaváděna čím dál drastičtější opatření, odpovídají těm, kteří to řídí. Mediální marketéři Babiše a „Ken“ Adam Vojtěch, který, než se stal ministrem zdravotnictví, vydal hudební singl „Stíny mokrých řas.“   Budeme se zbožně dívat na ty pitomce, kteří tvrdí, že nás zachrání a myšlení a rozhodování o tom správném necháme na nich? Bohužel za většinu z nás už léta rozhodují a přijímáme tu nejkomfortnější verzi bytí. Ano spoluobčané...udržujte svou ledničku plnou.   Tak jsem se prošel po Miami Beach - Klobůčkách. Co si lidé dokážou napasovat na kebuli, jen aby NÁHODOU neporušili nařízení estébáka, je neuvěřitelné. Začala hra na „Chyť si svého koronavira.“ Fronta před Matexem jako když do železářství ke Kobylkovi došly za komunistů kola, městský úřad zavřený a jeho osazenstvo šije roušky. Nikdo netuší, který výrobek koroňáka zachytí a v této bojovce už nevítězí ani normální rozum. Zavolejte svému obvodnímu lékaři a zeptejte se ho, jak dlouho a před čím taková rouška dokáže ochránit. Budu upřímný. Poté, co působením vašeho dechu zvlhne (cca 10 minut?), je úplně k hovnu. Počítám, že příští týden vláda vyhlásí, že proti šíření viru pomáchá chodit bez bot a klobucké náměstí bude nazvučeno pleskáním bosých chodidel na žulových kostkách. Roby šijí, chlapi by měli pomalu v garážích začít rozdělávat staré vysavače. Vypadá to, že nám budou chybět i plicní ventilace.   Až to povolí, přijde účet. Po šesti letech hospodářského růstu nemáme žádné rezervy a totálně prožraný rozpočet. Dopad bude hodně, opravdu hodně tvrdý. Pozitivní na celém ale bude, že konečně přestaneme řešit 53 pohlaví, unisexové toalety a stávkovat za záchranu klimatu.   Darek Slavík

KOMENTÁŘ: Dnes roušky, zítra bez bot
Aktuality Komentář

Darek Slavík: Jen pár slov k současnému stavu Klobůček, které vypadají jako předměstí Pekingu v době vrcholící smogové apokalypsy, a když se šití roušek stalo „národní hrdostí“…   Náš soupeř je úplně primitivní.  Nějaké geny na DNA zabalené do pouzdra z bílkovin a v plášti z membrány, kterou šlohnul od předchozího hostitele. Oklame uvnitř těla vaše zdravé buňky a spustí neuvěřitelný kopírovací proces. Mám v rodině biochemičku a vysvětlila to přesně, jak jsem chtěl, ve dvou větách. Smrtelné se to stane, pokud to zničí v plicích tolik sliznice, že přestanete přijímat kyslík.   Lidi velice rádi zapomínají. Nepotřebujete být pravidelným uživatelem THC a krátkodobá paměť u většiny obyvatel této země neuvěřitelně selhává. Tak tedy malé osvěžení. Akce koronavirus začala přesně 28. ledna 2020 lží této vlády o neexistujícím milionu roušek a vystoupením arogantního chlapce na postu ministra zdravotnictví,  který prohlásil, že všechny orgány ochrany veřejného zdraví jsou v plné pohotovosti, všichni vědí, co mají dělat, a v případě roušek prohlásil, že jde o  „mediální paniku“.  Následovalo několik tiskovek, ze kterých i debil pochopil, že realita venku je poněkud jinde, roušky najednou nebyly, a ještě hodil vidle do soukromých laboratoří, které diagnostikovaly nakažené. Dokázaly to totiž rychleji a levněji než laboratoře ze svěřeneckého fondu Babiše.   [gallery columns="4" ids="69677"] Máme 21. března a situace se evidentně vymyká kontrole. Křivku nárůstu nakažených máme hodně podobnou Itálii. To aktuálně avizované číslo pozitivních si vynásobte 100x a jste přibližně na reálné skutečnosti.  Vláda už není schopná otestovat dostatečný počet lidí, aby se dala nákaza zastavit.  Do práce většina lidí chodí asi proto, že během práce se virus nešíří, v květinářství také ne, (jsou otevřená, hádejte, co koupil Babiš?), chvíli byl bezpečný počet lidí 100, v klobuckém kině dokonce 99, za dva dny 30, teď 2, ve stavebninách nakoupí jen podnikatelé asi proto, že na tvárnicích se virus šíří jen na ty, co nemají IČO, předevčírem chodili důchodci do obchodů v deset, včera pro změnu v sedm, zítra možná nepůjdou vůbec. Sprostá agresivita, s jakou jsou zaváděna čím dál drastičtější opatření, odpovídají těm, kteří to řídí. Mediální marketéři Babiše a „Ken“ Adam Vojtěch, který, než se stal ministrem zdravotnictví, vydal hudební singl „Stíny mokrých řas.“   Budeme se zbožně dívat na ty pitomce, kteří tvrdí, že nás zachrání a myšlení a rozhodování o tom správném necháme na nich? Bohužel za většinu z nás už léta rozhodují a přijímáme tu nejkomfortnější verzi bytí. Ano spoluobčané...udržujte svou ledničku plnou.   Tak jsem se prošel po Miami Beach - Klobůčkách. Co si lidé dokážou napasovat na kebuli, jen aby NÁHODOU neporušili nařízení estébáka, je neuvěřitelné. Začala hra na „Chyť si svého koronavira.“ Fronta před Matexem jako když do železářství ke Kobylkovi došly za komunistů kola, městský úřad zavřený a jeho osazenstvo šije roušky. Nikdo netuší, který výrobek koroňáka zachytí a v této bojovce už nevítězí ani normální rozum. Zavolejte svému obvodnímu lékaři a zeptejte se ho, jak dlouho a před čím taková rouška dokáže ochránit. Budu upřímný. Poté, co působením vašeho dechu zvlhne (cca 10 minut?), je úplně k hovnu. Počítám, že příští týden vláda vyhlásí, že proti šíření viru pomáchá chodit bez bot a klobucké náměstí bude nazvučeno pleskáním bosých chodidel na žulových kostkách. Roby šijí, chlapi by měli pomalu v garážích začít rozdělávat staré vysavače. Vypadá to, že nám budou chybět i plicní ventilace.   Až to povolí, přijde účet. Po šesti letech hospodářského růstu nemáme žádné rezervy a totálně prožraný rozpočet. Dopad bude hodně, opravdu hodně tvrdý. Pozitivní na celém ale bude, že konečně přestaneme řešit 53 pohlaví, unisexové toalety a stávkovat za záchranu klimatu.   Darek Slavík

KOMENTÁŘ: Žít s Klobouky I.
Aktuality Komentář

Po menopauze v literární činnosti jsem původně nechtěl psát o dění v Klobůčkách, protože se na první pohled zdá, že působení konšelů města lidem nevadí, a dokonce jsou s nimi spokojeni. Jelikož však mám neodbytný pocit, že posílení retence vody v klobucké kotlině nenastane jen pomocí deště a dotovaných nádrží, ale spíše díky potu a slzám z budoucí marnosti a odříkání nevinných obyvatel, a také protože zvolených zastupitelů s jasnou vizí kam otočit hlavu, až vletí to opečovávané hovno v podobě Domu na rohu do vrtule, je v naší osadě opravdu poskrovnu, nadešel čas rodnému městu a jeho občanům pár řádků věnovat. Jsem už velký kluk a po těch letech vím, že většina obyvatel nežízní po pravdě a klam, který je oslní, v nich umí vzbudit iluze.  

Hlavní priority našeho města máme nastaveny zhruba tyto:

  - Vylepšení KD Klobučan, ve kterém si ale kde kdo nezahraje; - Rozšíření lyžařského vleku Jelenovská, protože malá doba ledová začíná příští rok, a kdyby ne, tak můžeme konečně začít s budováním toho zasněžování; - Retence vody v krajině, ale to vyřešíme brzy, viz odstavec shora a následuje …Dům na rohu, pivovar, pálenice, sušírna, cyklostezky, lavičky a krojované průvody městem, nové logo města, fair trade snídaně,  food festivaly a samozřejmě Cyrilometodějská púť… zapomněl jsem na něco? Možná snědá tíseň v Brumovské ulici, ale ta je v pohodě, neřešíme, neumíme, protože… co kdyby … rasyzmus móre…..   Prozatím nám tady nepadají mosty přes Klobučku, ale po otevření nového hitlermarketu v jeho vestibulu kolabovali týden v kuse slevami a kávičkou zdarma naspeedovaní  důchodci, v jeho  nejbližším  okolí  pak kolabuje stabilně doprava, občas tam na přechodu někoho srazí,  mladí lidé nemají pořád kde bydlet, vysoutěžený veřejný dopravce ARRIVA kolabuje také, základní škola má v hajzlu kanalizaci, podpora místních podnikatelů, které už i tak asi dorazí třetí a čtvrtá vlna EET, spočívá v navýšení  poplatku za stálé parkovací místo a zavedení zcela nového poplatku za reklamu, poddaným, přesto, že třídí jak zjednaní, je navýšen poplatek za odpad, ale jinak nám městečko prosperuje. Zaplať Pán Bůh vyhráli jsme soudy s flanďákama o majetek,  a tak se na pastorační dům bude dál vybírat při očistě  duší v místním, hezky vymalovaném svatostánku, které zasponzorovali konšelé z rozpočtu města, zrušili jsme poplatek ze vstupného (protože vytáhneme peníze z kapes místním) a ládujeme peníze do „užitečných“ a hlavně štědře „dotovaných“ projektů. Vezmu to tedy z jedné vody načisto a po pořádku.  

Logo

  Poněkud fascinovaně jsem si přečetl stránky design bloku o tom, „kterak klobouk ze znaku putuje do značky“. Dotaz tvůrců této taškařice: „Že my jsme ten klobouk už někde viděli...“, je zbytečný. Viděli. Není to nikdo jiný než  Pan Vajíčko ze staré komunistické reklamy.   https://www.youtube.com/watch?v=R2d0z4ukgcw   Paní soudružka grafická designérka ze z Plzně udělala s hlúpýma valachama životní kauf. Po amputaci obličeje, končetin a balonků prodala tento skvost za 120.000 Klobučanom. Nezbývá než jí pogratulovat, panu Vajíčkovi popřát co nejlepší umístění v grafické soutěži po boku Českého lva, a kdyby to „nedopadlo“, tak se vedení města může pokusit spojit s doktorem Pomahačem do USA, zda by nepomohl na ten výtvor s transplantací nějakého, třeba i hispánského obličeje. Má prý v této oblasti vynikající výsledky.  

Bydlení mladým nebo multifunkční dům

  Mladé rodiny, studenti po škole, čerstvě dospělí z děcáku ze Smoliny – pro tento segment obyvatelstva sehnat cokoli rozumného v oblasti Klobouk k bydlení je naprosto nemožné. Ne teď, ani před rokem. Stav, který trvá už dobrých deset spíš patnáct let. Spousta měst se vedle sociálního bydlení zaměřuje na výstavbu desítek startovacích bytů za stovky milionů korun pro mladé. Ten vysněný západ jsme nakonec přece jen dohnali. Ne ve mzdách ani kvalitě potravin, ale v nedosažitelnosti bydlení a to zvlášť pro mladou generaci. Narozdíl od jiných měst Klobůčky vyměnily byty (v Lipině) za  Dům na rohu. To je ta nádhera u křižovatky, na kterou už dobrých dvacet let chodí chcát cestou domů návštěvníci restauračního zařízení a absolventi školy života „U Fandy.“ Majitelé si ji ocenili na skoro 7 milionů, je na něj skvělá dotace a v očích všech, kteří pro její odkoupení zvedli ruku, fabrika na peníze. Podnikatelský inkubátor II. monstrum, ke kterému se dá pouze přijet, ale už ne zaparkovat. Předpokládané využití také o lecčems vypovídá.  Evidentně se v tomto městě někomu stýská po hipsterské kavárně s dotovanou fair trade kávičkou, kterou sklidily kvadruplegické děti z Burkina Faso bambusovými kleštičkami ovládanými svěračem, kde budou vysedávat různí neziskoví pracovníci nebo zelení levicoví liberálové a vyplňovat tabulky s žádostmi o granty na pestrý sousedský život či pořádání pouličních veselic ve městě. Do jedné takové jsem se omylem loni v létě na našem náměstí přimotal. Mimo to, že nešlo nikde zaparkovat, zarazil mě cestou do spořitelny neuvěřitelný zápach. Přesně takto je to cítit kolem Lesního hřbitova v Gottwaldově, když tam jedou hořáky krematoria naplno a opilý spalovač mrtvol nenahodí filtry. Jako zdroj jsem odhalil výrobu nějakých multikulturních bio pochoutek v přístřešku, pod kterým postávaly chlupaté  intelektuálky v sandálech a batikovaných sukních. Hodně mě na nich zaujaly náušnice. První jsem ten výrobek nemohl nějak zařadit, ale pak to docvaklo. Byly ze sítek, co se dávají do dřezu, aby tam zachytávaly bordel. Asi nějaké „tvořivé“ odpoledne v RC Kaštánek. Směrem ke gymnáziu se situace evidentně lepšila, protože tam zrovna opravovali silnici a smrad z rozehřátého asfaltu byl při srovnání s tím kulinářským programem doslova osvobozující. [caption id="attachment_65081" align="alignnone" width="690"] Dům na rohu[/caption] Myšlenka minipivovaru je také skvělá, protože pivo je in a cool nápoj po mladé dynamické lidi, hlavně pokud ho vyrobíte v takové minivarně z izomerizovaného chmelového extraktu, řepného cukru a dostatečného množství chlorované vody. Za takový high gravity nápoj pak následuje ještě během noci odměna v podobě známého „u řiti niť, na zemi plachta“. Bonus a poděkování za podporu městského podnikání. Jenom připomínám drobný dopad, který souvisí s čerpáním dotací. Nejen že za ně pořídíte takovou zbytečnou a náklady generující krabici, ale až zjistíte, že to nefunguje, nedokážete se toho zbavit, protože vám běží doba udržitelnosti, jinak bude chtít Svaz sovětských socialistických republik západu své peníze zpět. Finanční úřad nám vysublimoval ku Vsetínu, barák je evidentně opuštěný, navrhuju tam zřídit Podnikatelský inkubátor  III. a přihlásit se pak do Pelhřimova s žádostí o zápis do Czech Book of Records.  Obyvatelé a potenciální zájemci o bydlení ať dál zůstávají snadnou kořistí realitek,  zlodějských úvěrů a hypoték klobucké spořitelny a podobných finančních ústavů. Stavební pozemky na Dlouhé, výborný nápad s menší komplikací. Při současné situaci se jedna parcela včetně výstavby rodinného domu pohybuje za hranicí 5 milionů korun. Pro ty mladší ročníky, aby si něco takového mohly vůbec dovolit, by to znamenalo vystartovat ráno do fabriky kompletovat kabeláž do aut, odpoledne prodávat točený kabanos v Lídlu a přes noc dělat hlídače. Město by ke každé parcele mohlo takovým odvážlivcům zdarma přidávat zrovna místo v kolumbáriu, aby je pozůstalí měli kde pochovat, až jim exekutor a banka všechno sebere.   Volné pokračování Žít s Klobouky II. za 14 dní.   Darek Slavík

KOMENTÁŘ: Žít s Klobouky I.
Komentář

Po menopauze v literární činnosti jsem původně nechtěl psát o dění v Klobůčkách, protože se na první pohled zdá, že působení konšelů města lidem nevadí, a dokonce jsou s nimi spokojeni. Jelikož však mám neodbytný pocit, že posílení retence vody v klobucké kotlině nenastane jen pomocí deště a dotovaných nádrží, ale spíše díky potu a slzám z budoucí marnosti a odříkání nevinných obyvatel, a také protože zvolených zastupitelů s jasnou vizí kam otočit hlavu, až vletí to opečovávané hovno v podobě Domu na rohu do vrtule, je v naší osadě opravdu poskrovnu, nadešel čas rodnému městu a jeho občanům pár řádků věnovat. Jsem už velký kluk a po těch letech vím, že většina obyvatel nežízní po pravdě a klam, který je oslní, v nich umí vzbudit iluze.  

Hlavní priority našeho města máme nastaveny zhruba tyto:

  - Vylepšení KD Klobučan, ve kterém si ale kde kdo nezahraje; - Rozšíření lyžařského vleku Jelenovská, protože malá doba ledová začíná příští rok, a kdyby ne, tak můžeme konečně začít s budováním toho zasněžování; - Retence vody v krajině, ale to vyřešíme brzy, viz odstavec shora a následuje …Dům na rohu, pivovar, pálenice, sušírna, cyklostezky, lavičky a krojované průvody městem, nové logo města, fair trade snídaně,  food festivaly a samozřejmě Cyrilometodějská púť… zapomněl jsem na něco? Možná snědá tíseň v Brumovské ulici, ale ta je v pohodě, neřešíme, neumíme, protože… co kdyby … rasyzmus móre…..   Prozatím nám tady nepadají mosty přes Klobučku, ale po otevření nového hitlermarketu v jeho vestibulu kolabovali týden v kuse slevami a kávičkou zdarma naspeedovaní  důchodci, v jeho  nejbližším  okolí  pak kolabuje stabilně doprava, občas tam na přechodu někoho srazí,  mladí lidé nemají pořád kde bydlet, vysoutěžený veřejný dopravce ARRIVA kolabuje také, základní škola má v hajzlu kanalizaci, podpora místních podnikatelů, které už i tak asi dorazí třetí a čtvrtá vlna EET, spočívá v navýšení  poplatku za stálé parkovací místo a zavedení zcela nového poplatku za reklamu, poddaným, přesto, že třídí jak zjednaní, je navýšen poplatek za odpad, ale jinak nám městečko prosperuje. Zaplať Pán Bůh vyhráli jsme soudy s flanďákama o majetek,  a tak se na pastorační dům bude dál vybírat při očistě  duší v místním, hezky vymalovaném svatostánku, které zasponzorovali konšelé z rozpočtu města, zrušili jsme poplatek ze vstupného (protože vytáhneme peníze z kapes místním) a ládujeme peníze do „užitečných“ a hlavně štědře „dotovaných“ projektů. Vezmu to tedy z jedné vody načisto a po pořádku.  

Logo

  Poněkud fascinovaně jsem si přečetl stránky design bloku o tom, „kterak klobouk ze znaku putuje do značky“. Dotaz tvůrců této taškařice: „Že my jsme ten klobouk už někde viděli...“, je zbytečný. Viděli. Není to nikdo jiný než  Pan Vajíčko ze staré komunistické reklamy.   https://www.youtube.com/watch?v=R2d0z4ukgcw   Paní soudružka grafická designérka ze z Plzně udělala s hlúpýma valachama životní kauf. Po amputaci obličeje, končetin a balonků prodala tento skvost za 120.000 Klobučanom. Nezbývá než jí pogratulovat, panu Vajíčkovi popřát co nejlepší umístění v grafické soutěži po boku Českého lva, a kdyby to „nedopadlo“, tak se vedení města může pokusit spojit s doktorem Pomahačem do USA, zda by nepomohl na ten výtvor s transplantací nějakého, třeba i hispánského obličeje. Má prý v této oblasti vynikající výsledky.  

Bydlení mladým nebo multifunkční dům

  Mladé rodiny, studenti po škole, čerstvě dospělí z děcáku ze Smoliny – pro tento segment obyvatelstva sehnat cokoli rozumného v oblasti Klobouk k bydlení je naprosto nemožné. Ne teď, ani před rokem. Stav, který trvá už dobrých deset spíš patnáct let. Spousta měst se vedle sociálního bydlení zaměřuje na výstavbu desítek startovacích bytů za stovky milionů korun pro mladé. Ten vysněný západ jsme nakonec přece jen dohnali. Ne ve mzdách ani kvalitě potravin, ale v nedosažitelnosti bydlení a to zvlášť pro mladou generaci. Narozdíl od jiných měst Klobůčky vyměnily byty (v Lipině) za  Dům na rohu. To je ta nádhera u křižovatky, na kterou už dobrých dvacet let chodí chcát cestou domů návštěvníci restauračního zařízení a absolventi školy života „U Fandy.“ Majitelé si ji ocenili na skoro 7 milionů, je na něj skvělá dotace a v očích všech, kteří pro její odkoupení zvedli ruku, fabrika na peníze. Podnikatelský inkubátor II. monstrum, ke kterému se dá pouze přijet, ale už ne zaparkovat. Předpokládané využití také o lecčems vypovídá.  Evidentně se v tomto městě někomu stýská po hipsterské kavárně s dotovanou fair trade kávičkou, kterou sklidily kvadruplegické děti z Burkina Faso bambusovými kleštičkami ovládanými svěračem, kde budou vysedávat různí neziskoví pracovníci nebo zelení levicoví liberálové a vyplňovat tabulky s žádostmi o granty na pestrý sousedský život či pořádání pouličních veselic ve městě. Do jedné takové jsem se omylem loni v létě na našem náměstí přimotal. Mimo to, že nešlo nikde zaparkovat, zarazil mě cestou do spořitelny neuvěřitelný zápach. Přesně takto je to cítit kolem Lesního hřbitova v Gottwaldově, když tam jedou hořáky krematoria naplno a opilý spalovač mrtvol nenahodí filtry. Jako zdroj jsem odhalil výrobu nějakých multikulturních bio pochoutek v přístřešku, pod kterým postávaly chlupaté  intelektuálky v sandálech a batikovaných sukních. Hodně mě na nich zaujaly náušnice. První jsem ten výrobek nemohl nějak zařadit, ale pak to docvaklo. Byly ze sítek, co se dávají do dřezu, aby tam zachytávaly bordel. Asi nějaké „tvořivé“ odpoledne v RC Kaštánek. Směrem ke gymnáziu se situace evidentně lepšila, protože tam zrovna opravovali silnici a smrad z rozehřátého asfaltu byl při srovnání s tím kulinářským programem doslova osvobozující. [caption id="attachment_65081" align="alignnone" width="690"] Dům na rohu[/caption] Myšlenka minipivovaru je také skvělá, protože pivo je in a cool nápoj po mladé dynamické lidi, hlavně pokud ho vyrobíte v takové minivarně z izomerizovaného chmelového extraktu, řepného cukru a dostatečného množství chlorované vody. Za takový high gravity nápoj pak následuje ještě během noci odměna v podobě známého „u řiti niť, na zemi plachta“. Bonus a poděkování za podporu městského podnikání. Jenom připomínám drobný dopad, který souvisí s čerpáním dotací. Nejen že za ně pořídíte takovou zbytečnou a náklady generující krabici, ale až zjistíte, že to nefunguje, nedokážete se toho zbavit, protože vám běží doba udržitelnosti, jinak bude chtít Svaz sovětských socialistických republik západu své peníze zpět. Finanční úřad nám vysublimoval ku Vsetínu, barák je evidentně opuštěný, navrhuju tam zřídit Podnikatelský inkubátor  III. a přihlásit se pak do Pelhřimova s žádostí o zápis do Czech Book of Records.  Obyvatelé a potenciální zájemci o bydlení ať dál zůstávají snadnou kořistí realitek,  zlodějských úvěrů a hypoték klobucké spořitelny a podobných finančních ústavů. Stavební pozemky na Dlouhé, výborný nápad s menší komplikací. Při současné situaci se jedna parcela včetně výstavby rodinného domu pohybuje za hranicí 5 milionů korun. Pro ty mladší ročníky, aby si něco takového mohly vůbec dovolit, by to znamenalo vystartovat ráno do fabriky kompletovat kabeláž do aut, odpoledne prodávat točený kabanos v Lídlu a přes noc dělat hlídače. Město by ke každé parcele mohlo takovým odvážlivcům zdarma přidávat zrovna místo v kolumbáriu, aby je pozůstalí měli kde pochovat, až jim exekutor a banka všechno sebere.   Volné pokračování Žít s Klobouky II. za 14 dní.   Darek Slavík

KOMENTÁŘ: 30 let svobody, která sežrala vlastní děti
Aktuality Komentář

Ano, přísahám, že jsme měli ty nejlepší úmysly, ale bohužel, dopadlo to jako vždy.   „Demonstrace 18. 11. 1989  jsem se sám zúčastnil. Byl jsem z toho dost nervózní, tak jsem se zastavil v restauraci U zlatého tygra, kde vždycky sedával Bohumil Hrabal, ptal jsem se ho, co na to říká, a on mi odvětil: ‚Jděte do prdele.‘ “ (Václav Cílek – geolog a spisovatel)   Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Léto je definitivně za námi a vítr z revolučních plachet Milionu chvilek napnutých k podzimu vzal státní zástupce Šaroch, který případ Čapí hnízdo po čtyřech letech vyšetřování uzavřel bez podání obžaloby. Opravdu zoufalá hymna „chvilkařů“ od rappera Galena s názvem „Pýcha předchází pád“ ve mně evokovala vzpomínku na Festival politické písně Sokolovo, 16.11.2019 to bude na Letné opravdu  krásné. Pečlivě vybraní řečníci Mejstřík, Přibáň, Topol, Halík, Žantovský ....nejvíc se ale těším na Šimona Pánka z  Člověka v tísni, který si pod  hastagem #jsmetu uzurpuje výsostné právo k umlčování lidí na sociálních sítích. Nezní to sice moc svobodně, ale je to prý boj proti nenávisti. Evidentně se Člověk v tísni  té slavné svobody nažral tak, že ji začal kopat do prdele. Schopnost snést nesouhlas, kritiku či jiné politické smýšlení se u těchto lidí zcela vytratila. Pokud někdo překročí meze zákona na internetu, od toho jsou tady orgány činné v trestním řízení, a ne Pánek a jeho poskoci.   Klidně potvrdím, že ještě před necelými dvěma lety se Babiš jevil zcela bezkonkurenčně jako ztělesnění největšího zla na politické scéně. Objevili se však Piráti, kteří, jak se ukázalo, mají ideologie hodně blízko „Zeleným“, kreativně destruktivní mladí s dredy a politickými ambicemi. Normálně uvažující jedinec teď najednou stojí mezi dvěma kameny. Na jedné straně člověk, který likviduje podnikatele i samotné Česko, na straně druhé totalitářští fanatici prosazující zákaz všech kotlů na tuhá paliva, uzákonění manželství homosexuálů; prosazování zákazu všech zbraní a naopak nuceného zavádění elektromobility, pasivních domů a souhlasu s neřízenou migrací z Afriky. V reálu něco podobného, jako bylo řádění jakobínů, Pol Pota, Stalina a podobných. Jestli tihle zvítězí, pak jedinou pozitivní věcí na tom bude, že v novodobém gulagu budeme mít kvalitní a rychlé wifi připojení. Profesionální političtí paraziti a levicoví liberálové se chudákovi Minářovi infiltrovali do Milionu chvilek, který je teď obestoupen lidmi, kteří to vidí revolučněji, aktivisticky a berou každého, kdo je aspoň trochu „slavný“. Těmi, co stáli na Letné 23.6.2019 pod pódiem, cloumal hněv, na který mají svaté právo, ale už nevidí, že nahoře stojí slabomyslný krysař s píšťalou, který je vede k dalšímu zklamání a hrám v duchu hesel: „Stojíme tu my proti nim“. Vzpomene si vůbec ještě někdo, že zkratka ANO znamenala spojení slov Akce Nespokojených Občanů a vznikla jako protestní hnutí proti tehdejšímu establishmentu? Skrze dno půllitru se jeví nedávná minulost značně mlhavě, že ano?! Koncept permanentních válek definovaných Orwelem o neustálém boji s „něčím“ je návod na skvělý politický marketing a bude to pořád dokola. No, a jednou přijde někdo s dostatečně velkou poruchou osobnosti, jehož narození ohlásí zpěv vlaštovek, nad horami zazáří dvojitá duha, na nebi hvězda, a ty slabé vyvede z údolí stínů. To pak bude ale už jiná.   Nezastávám osobně názor, že moje svoboda a svoboda ostatních končí demokratickou volbou vládce a následuje volební období, kdy je povinností občana držet hubu, ale momentální stav je podle mě vyhovující. Ten, co vládne a ti, co se přes Milion chvilek na něj sápou, se navzájem parádně drží za koule. Vzájemný tlak jednomu brání v zaklekávání na firmy, druhým pak v uchopení moci a ani jedni nemají zcela volné ruce. Je jasné, že mezi tímto zlem stojí úplně normální lidi. Jedni si na tu demonstraci zajedou, jiní ji prosedí v hospodě. Naučme se tedy my „obyčejní“ společně existovat, i když jsme nositeli všelijakých názorů. Trable z tohoto vyplývající jsou přece vzájemné. Jestli se Babišovi a jeho protivníkům nepodaří lidi poštvat proti sobě, nemají šanci ani jeden z nich vyhrát, a to bude jedině dobře.  Generaci občanů narozených kolem roku 1945 je mi fakt líto a tato doba musí být pro ně neuvěřitelně frustrující. Různí parchanti jim ukradli doslova celý život. Bolševik tu první polovinu, kdy alespoň vyjma estébáků a udavačů bylo jasné, kdo je svině, ale teď, na stará kolena komplikovaně zjišťují, že se před nimi a jejich dětmi znovu otevírají svěrače konečníku, ze kterého sotva vylezli. Ty svině už totiž nejsou jenom ti jedni, ale začíná jich být neuvěřitelné množství… a vepřové pořád zdražuje…   V Klobůčkách proběhnou 15. listopadu oslavy pod názvem „30 let svobody“. Stačí jediný pohled na plakát propagující tuto akci a je jasné, v jakém duchu se to celé ponese. Ty obrázky tak nějak nekolidují s textem. Nemusím ani znát podrobnosti a tuším, že happening u naší klobucké bachčisarajské fontány v 17.11 hod. ovládnou ti z horní poloviny tohoto článku říznutí značnou dávkou „Zelených“ o čemž více, než výmluvně svědčí doprovodný program - Přednášky pro školy. Hlavním řečníkem by ale mohl být transgender gynekoložka z rovníkové Afriky aby to bylo celé neutrální a vyvážené. Kdo vlastní oslavy v Klobůčkách, je tedy jasné. Ti, kteří nikdy nic nového nevytvořili, a kteří se těší nebo žijí z peněz cizích lidí. Jejich představy budoucí existence jsou na hony vzdálené tomu, jak dnes chápeme důstojný a slušný život. Musím ovšem uznat, že pod vzletnými slovy o záchraně planety se krade snadno a anonymně. Pro ty více ekologicky zapálené jen připomínám, že jestli z hypotetického balíku peněz vezmete a dáte do něčeho, co je sežere a nic nového nevytvoří, musí se to nějak projevit. Bude to prostě někde chybět a začne zdražovat všechno, co ty peníze vydělalo. Děckám ve školách, pod pláštíkem svobody a sametové revoluce, tak budou krmit hlavy ultra eko sračkami ti, kteří těmto zlodějům dělají stafáž a jsou přesvědčení, že k živobytí stačí člověku jedna košile. Nereprezentují však nic jiného, než ztrátu dalších svobod a zavedení nástrojů sloužících k ovládání lidí.   V roku 1989 byli ve Valašských Kloboukách v souvislosti s protistátní činností zatčeni tehdejšími příslušníky Sboru veřejné bezpečnosti Jura Nedavaška, Tomáš Mikeska, Zbyněk Holzner a Leoš Bail. U všech pak proběhly domovní prohlídky a bylo použito i fyzického násilí. Ve zprávě o výsledku objasňování si pak povšimněte podpisu na konci dokumentu na pravé straně. Tehdy začínající a velmi horlivý vyhledavatel Veřejné bezpečnosti....   [caption id="attachment_60331" align="alignnone" width="1200"] Pro zvětšení klikněte na obrázek[/caption]   Mě osobně si odvezli v létě 1989 po olepení Klobůčků protistátními plakáty (o čemž jsem pouze věděl) žlutobílým žigulíkem VB přímo ze slavnostního zakončení pionýrského tábora na Jelenovské. Jura Nedavaška chtěl po revoluci spravedlnost s kulatým razítkem. Já jsem svého vyšetřovatele potkal v lednu roku 1990 v parku ve Zlíně za tržnicí a dobré dva týdny mně pak mrzla pravá ruka. Opuchla tak, že se na ni nedařilo navléct rukavici. Tímto drobným incidentem jsem éru komunismu pak navždy pohřbil ve své duši.   Chtěl bych tímto poděkovat městu Valašské Klobouky a pátračům v jeho historii za dojemnou péči  o své obyvatele a hlavně mladé, kdy místo přímých účastníků sametové revoluce nechali povolat do škol a šířit osvětu lehce vykolejené odborníky na záchranu planety, bezodpadové hospodářství, odpovědnou spotřebu Fair Trade a průvodce muzeem odpadu. Mohli bychom ještě vyhlásit při této příležitosti sbírku občanů  na nový elektromobil pro Městskou policii. Celá tato povedená taškařice pořádaná pod hlavičkou Města skýtá alespoň malý bonus. Možnost zpít se do bezvědomí v SZK Radost na Luxech, tak jako v roce 89. Kluci hrají výborně Jethro Tull.   Po dlouhém osobním vývoji vyznávám poněkud konzervativní hodnoty a po třiceti letech od revoluce jsem dostatečně poučen. Setkání ve stylu zádušní mše za Fidela Castra v balení Milionu chvilek na Letné v Práglu a přátel Zeleného údolí v Klobůčkách se nezúčastním. Jsem totiž velice nedůvěřivý a líný. Nebudu nikde stát, řvát hesla, nosit transparenty, zadržovat čůrání a žíznit jako Ježíš, aby mě po použití odkopli a já svojí účastí přispěl  na další vychcánky slintající po moci. Čím větší mizera, tím delší konec provazu v ruce. A taky už nechci v hospodě poslouchat ostatní, kteří budou s vykulenýma očima telátka stojícího před jateční pistolí říkat: „ No, no ale toto nám takhle tenkrát neřekli...“ Koneckonců vy, co na to máte zájmově a intelektuálně, můžete o všem přemýšlet.   Darek Slavík   Pokud si chcete počíst více o klobuckém disentu, tady je pár odkazů:   http://www.nedavaska.cz/?sekce=moje&strana=acobylodal http://www.nedavaska.cz/images/witman_1.jpg http://www.nedavaska.cz/images/witman_2.jpg    

Diagnóza Gott
Aktuality Komentář

Od smrti pana Božského jsem se marně pokoušel v celém mediálním prostoru vyhýbat zprávám, jejichž jediným obsahem bylo zvěstování -  kdo HO v životě také potkal. Budiž ke cti regionuvalassko.cz, že snad jediný tuto skutečnost tak nějak opomněl, tak si to dovolím napravit, lehce shrnout a uzavřít.   Klobůčkám se Mistr poněkud vyhýbal. Naposledy z tohoto okruhu umělců rozvášnila náš kulturák loni nestárnoucí Helena a její Dlouhá noc.   Mrtvola vždy hraje ve všech ceremoniích pouze pasivní roli a já pátral v paměti, kdy jsem něco podobného zažil. Bylo to v roce 1982,  když zemřel Leonid Iljič Brežněv.  Ponuré tóny rozhlasu po drátě, rudé karafiáty na nástěnkách Občanských výborů i na naší základce, dva programy české televize mění vysílání a hlasatel Miloš Frýba, po něm pak Saskia Burešová s tragickým výrazem oznamují skon milovaného. Vláda nařizuje státní smutek. Konkrétní důsledek, který jsem tenkrát z toho pocítil já, byla zrušená taneční zábava v Poteči  se skupinou Intolerance a neodvysílání šestého dílu seriálu Čtyři z tanku a pes.   Smrt národní ikony rozpoutala mediální dvanáctidenní tornádo a davovou psychózu smutku národa završenou selfie snímky truchlících před katafalkem. Záplava květin všude kolem fotografujících pak již pouze vyřezala myšlenku „tak takto kvete opravdová lidská blbost“.  Když jsem pak zhlédnul pietní akt na Žofíně proložený rozhovorem s truchlící rodinou ve složení matka invalidní důchodkyně, otec evidentní milovník alkoholu ve stadiu konzument a dva malí homolkovi  řeknu upřímně, že to ve mně vyvolalo chuť na pořádně dlouhou lajnu kokainu. Lidé si udělali výlet do Práglu na pohřeb Goťáka, jelikož hudba není jenom Šlágr a DJ Tráva.   Není potřeba jakkoli kritizovat ty, kterým se umění Gotta líbí. Nevzdám se však tímto práva říct, že mně se jeho tvorba (vyjma zpívání v Semaforu) nelíbí a myslím si, že je to kýč. Skon neobyčejné herečky Vlasty Chramostové a neskutečně odvážné ženy pak zůstal v pozadí. Kmotřička smrt tak paradoxně nabídla hned několika generacím tohoto národa v jeden časový okamžik k uctění dvě zcela odlišné tváře. Na straně jedné vstřícná a nekonfliktní osoba,  která se tvářila, že svět kolem je celkem v pořádku, na straně druhé osoba, která dokázala říct, že komunisti jsou svině a prožila pak rozhodně jiný život než idol. Koho z nich jsme si vybrali, už víme.   Vrchol veškerého činění ale spočinul v samotném zestátnění, zpolitizování a ideologizaci pohřbu, kterému návdavkem udělal celebranta pražský arcibiskup a to v samotném Chrámu sv. Víta. Šikovná politická manipulace trefila hřebíček na hlavičku. Premiérem ohlašovaných tři sta tisíc lidí sice nedorazilo, přelet Gripenů v diamantové formaci nad Motolem také nevyšel (máme jenom dva), ale je potřeba sjednotit národ. Pol Pot, Pinochet, Mao a podobné úspěšné sjednotitelské hovada se sice neosvědčili, tak u nás by se tím lepidlem mohl stát národní umělec. Důstojného ocenění se za života Karlu Gottovi dostalo. Zacházení s jeho smrtí však překročilo veškeré hranice, které tohoto člověka obklopovaly.   Očekávám v nejbližší době znovuoživení myšlenky Gottlandu. Nač vymýšlet něco nového. Ateistický národ,  který nevěří na ideály a oddává se konzumu a kýči, potřebuje svoje „Lurdy“. Muzeum Karla Gotta (svého času zřízené a zkrachovalé v Jevanech) se teď, po jeho skonu k tomuto přímo vybízí. Pokud tam někdy zavítáte, dobře si všímejte průvodce. Zvláště pak, půjde-li o starou ženu. Ano. Je to tak. Karel byl totiž prohlášen za mrtvého, aby mohl v klidu žít a pracovat dál stejně jako Elvis Presley. Dostal novou identitu, změnil si jméno i bydliště. Úplně stejně to totiž udělal i Jára Cimrman ležící, spící.   Darek Slavík

Filmy, co vás donutí přemýšlet
Komentář

Mezery mezi dobrými filmy jsou pořád delší, mezery mezi reklamami zase pořád kratší.   Mám pochybnosti o všem, co přede mě předkládají. Mám pochybnosti o své cestě i cestách jiných. Nedůvěra a někdy i odpor k životu naplní mísu osudu zvratky až po okraj, a tak trvale  masochisticky vyhledávám knížky a filmy, které mi to potvrdí. Nabídka klobuckého resuscitovaného kina bývá žalostná. Výběr povětšinu spočívá v hollywoodské produkci, něco Anglie a zoufalé tuzemsko. Koneckonců Amíci to mají akční i romantické, dokonalý marketing, na české filmy, mně připadá, se chodí spíše z lítosti. Vidět a zapomenout, jelikož vzpomínat není na co. Nevím, jestli už v Klobůčkách zavedli colu a popcorn, aby dokonale navodili atmosféru multikina a paní uklízečka měla práci, ale víno tam prý koupit jde, tak vám dám opravdu dobrý tip a zrovna tři, kdy takovou produkci ustojíte spíš s lahví než popcornem.    

Nabarvené ptáče (Česká republika)

  V létě, na Lužnici, jsem se shodou náhod ocitnul v kempu u řeky, kde bivakoval s divadlem Sklep Václav Marhoul. Tam jsem o tomto filmu vlastně poprvé uslyšel. Knížku se stejným názvem od Jerzyho Kosińského znám a je šílená. Některé pasáže jsem „rozdýchával“ opravdu s velkým sebezapřením. Spatřit tento snímek se mně podařilo v Itálii (ne, nebylo to v Benátkách), v Klobůčkách bude promítaný 12. září. Popisovat děj nebudu. Udělají to filmoví kritici, ale za sebe prohlašuji, že jsem doposud v životě nic podobného nespatřil. Je to nadčasové a geniální. Je to opravdové, živé, a jde to až na dřeň člověka. Miloš Forman by měl radost. Tříhodinové peklo i s očistcem.   https://youtu.be/gOSOCBtuZdY  

Volyň (Polsko)

  Etnické čistky na národnostně smíšené Volyni v letech 1939 – 1944. Odhalování bílých míst v historii mezi Ukrajinci a Poláky, která napoví mnohé. Špičková ukázka ukryté nevraživosti zakončená masakrem. Převedeno do dnešních dní - cesta neřízené migrace do Evropy, ze které nebude návratu a to se všemi důsledky. Pokud pochopíte, seznáte, že naprosto první a nejlepší volba v případě jakéhokoli násilného konfliktu je odejít. Jestli zůstanete s přesvědčením, že to dobře dopadne, bude to přesně do doby, než vám vykopne dveře od baráku chlap s kvérem. A pak zjistíte, že smrt není jenom jedna. Umřete při obraně domova nebo také přivázaný k povozu poté, co vám stáhnou zaživa kůži z těla, manželce probodnou břicho vidlemi a děti zavážou do otepi slámy, kterou zapálí. Postava starosty, který dokáže uvítat ruské soudruhy z NKVD a rozkulačit vesnici, vzápětí stejně vřele obejmout Němce a likvidovat Židy je také nadčasová. Připomíná mně v mnohém svojí flexibilitou a postoji stoupence partaje KDU-ČSL. Být to o nějakých sedmdesát let později a víc na západ, má v Bruselu jistou funkci eurokomisaře.   https://youtu.be/B-nwg693WCE  

Klér (Polsko)

  Čirou náhodou jsem se dostal k lístku na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Netušil jsem, usedaje do doslova narvaného kina, že tento film vidělo v samotném Polsku více jak 6 milionů diváků. Je to neuvěřitelná karikatura o duchovních, mezi kterými vládne alkoholismus, pedofilie, korupce a bezohledný kariérismus. Nikdy jsem neměl, vyjma velmi mladých let, o církvi velké iluze. Film není proti náboženství a už vůbec ne proti věřícím. Je to o naprosto zprofanované a zkostnatělé instituci katolické církve, o které tvrdím, že se všemi svými symboly má na rukou tolik krve a zla, že se všichni farníci musí modlit pro jediné. Aby Bůh nebyl. Mám ale obavu, že je.   Doufám, že se tento snímek nestane předmětem tiché cenzury Kulturního a vzdělávacího střediska Valašské Klobouky, kdy stoupenci naší farnosti už dokázali zhluboka „hrábnout“ kvůli čertovi do jeho provozu a klobucké kino film zakoupí, promítne a dopřeje nám tak opravdu zajímavý a neotřelý kulturní zážitek. Byl točený převážně u nás v kostelích na severní Moravě. Měl by se dostat do distribuce během září.   https://youtu.be/Qo6F19tC59o   Mám už drahně let vybudovaný postoj ke všem, kteří se pohybují v politice, vyšším náboženským představitelům  a pracovníkům bezpečnostních složek tohoto státu. Bez rozdílu je považuji za svině a každé jejich slovo za lež až do doby, než se prokáže opak. Svět je poskládaný z různých symbolů a hodnot. Jakmile se začne některý ze symbolů upřednostňovat, skončí to většinou gulagem nebo provazem. Proto ta moje obezřetnost a malé nadšení pro věc. V očích mnoha lidí se totiž houpe permanentně provaz a všechny tři shora uvedené snímky jsou toho příkladem. Hezké dívání.   Darek Slavík

Buřty, pívo a nenávist
Aktuality Komentář

Demokracie, zdá se, je přežitá a informační prostor nám nepozorovaně zaplnila „mediokracie“. Považuji za normální, že zpravodajství je tvořeno zprávami. Dnes s úžasem sleduji, že v drtivé většině je zpravodajství tvořeno názory a hodnotovými soudy. Veřejný prostor tu ovládají ti, kteří určují, jak a o čem se bude mluvit, a především co si má obyčejný člověk myslet. Svobodné právo na odlišný názor se nám nějak odpařilo. Kevin Dutton napsal knihu Moudrost psychopatů a u pracovních pozic s největším podílem takto cinknutých zařadil na třetí místo pracovníky v médiích. Možná mohl být přesnější a přidat tam slůvko mainstream. Najít pravdu dnes znamená pro normálně myslícího člověka lovit ve vodách internetu. Pročíst, vyselektovat  a ze střípků poskládat. Liberálně-demokratická média typu Hlídacích psů, Neovlivní, Fora 24 i Českého rozhlasu proti Parlamentním listům, Sputniku, Aeronetu, EUportálu. Čtenost a sledovanost posledně jmenovaných je kupodivu podstatně vyšší.   Na stránkách Ministerstva vnitra se k mému neskrývanému údivu objevila oficiální definice ideozločinu. Jmenuje se to: „Předsudečná nenávist“(pro zobrazení klikni sem). Došly nám totiž extremistické strany. Ty vlevo se tak trochu přehlíží, a ty na straně pravé už nejsou dost razantní. Tlak neziskových organizací na MV tedy počal dítě. Retardované. Není to o žádném novém trestném činu, ale výklad toho, na co se je třeba v budoucnu zaměřit. Hodně výživné čtení. Chybí tam už jenom návrh drobné změny na prezidentské standartě. Heslo „Pravda vítězí“  za  „My už vás přinutíme jiné milovat“. Proč vozit lidi do koncentráků, když nejlepší je postavit ten koncentrák kolem nich. Esesák Adolf Eichmann by dnes jenom zíral.   Problémem dnešní doby je, že ti skuteční pitomci nedostávají po hubě u piva, ale dostávají mediální prostor a jako bonus dotace. Po dlouhé době jsem si zapnul televizi a vybafla na mě nějaká ředitelka neziskovky In Iustitia, která mluvila o nenávistných výrocích na internetu, kde jako otřesný případ uvedla tuto větu: „Slečno Trachtová, měla byste jít někam normálně pracovat třeba do továrny, nebo ještě lépe do zemědělství, třeba do kravína, abyste poznala život“. Bylo to v souvislosti se znásilněním 16leté dívky africkým uprchlíkem u Litoměřic a následném rozhovoru této redaktorky Českého rozhlasu s Okamurou (SPD). Chtěla vědět, odkud ví, že útočník byl cizinec, protože to prý vůbec není jisté. Jisté to v tu dobu ovšem bylo. Následoval její výrok, že „znásilnění se denně dějou stovky“. Cílem této redaktorské srny tedy bylo evidentně navodit dojem, že to, co se stalo, je něco naprosto běžného a vlastně masového. Emoční odezva, která se následně strhla na sociálních sítích vůči této slečně novinářce cynicky bagatelizující samotný fakt znásilnění, byla zasloužená. Dost dobře si dovedu představit, jak by se porvala s tématem Nápravně pracovních táborů při československých uranových dolech. Ty ubité a mrtvé z nemocí či vyčerpání by označila jako porušování zákoníku práce, zdravotních, hygienických a stravovacích norem. Kam zmizela ta skvělá vlastnost mladých vidět realitu kriticky? Máme tady novou generaci novinářů v balení dokonalého bezkonfliktního produktu. Nepotěší, nepobaví, neurazí, doporučil bych jim do článků vlomit výraznější poselství k přírodě, pravdě, lásce a hodně vítězství nad lží a nenávistí. Evidentně nedokáží zpracovávat naprosto základní informace. Věta „Africký migrant znásilnil dívku“ znamená, že „Africký migrant znásilnil dívku“. Chápu, že averzi k Okamurovi mnozí obhajují tím, že je nenávistný. Jeho názory ale sami nenávidí, a protože se s ním neumí polemicky vypořádat, ochotně se pak takoví lidé spojí se zlem a bývají pak sami zlí. Předpokládám, že z toho mají nějaký prospěch. Jestli jim takové spojení ale žádný prospěch nepřináší, jsou pak rozumově v pásmu debility.   Aby toho nebylo málo, do celé věci se vložil ministr vnitra Hamáček (ČSSD): „To, co se rozpoutalo na facebooku Tomia Okamury vůči novinářce ČRo Zdeňce Trachtové, je odporné. Chtěl bych ujistit veřejnost, že Policie ČR se celou záležitostí zabývá.“   Všimli jste si něčeho? Před třemi lety v souvislosti s atentáty v Evropě stáli u Penny marketu v Klobůčkách policajti se samopaly. Bylo to sice k hovnu, ale alespoň to vypadalo, že se vláda o něco snaží. Dnes už občané této země nestojí panu ministrovi ani za námahu. Místo zajištění jejich bezpečnosti jim začal vyhrožovat. Máme nechráněnou hranici se státem, kde se pohybují doslova desetitisíce násilníků, pro které není ženská nic jiného než kořist a počet zločinů v této zemi spáchaných nožem zaznamenal nárůst o 900 %! Německý národ je nevyléčitelně nemocný a multikulturalismus není nic jiného než upgradovaná a vylepšená verze nacismu. Lidi tu chodí na demonstrace a já si opravdu nejsem jistý, jestli transparentní čerpání dotací je důležitější než skutečnost, jestli vás v nejbližší době pobodají nebo vám znásilní manželku či dceru.   Neberte tento článek jako projev mojí nenávisti. Je to o pohrdání. Mém pohrdání lidmi neschopnými zvážit, změřit a interpretovat nezaujatě informace. A taky si opravdu nepřeji, aby se z Klobůčků stalo během pár let třeba italské Rimini. Jezdím tam pravidelně  a vím o tom opravdu své.  Nositel Nobelovy ceny za literaturu Rudyard Kipling napsal: „Dostanete negra z džungle, ale ne džungli z negra.“   Darek Slavík   A závěrem malý politicky korektní kvíz s fotografií:   Zadržený pachatel znásilnění v Lukavci je černý, protože:   a) je to práce pravicově extremistických médií b) je to hate speech a hoax c) je bílý, ale vy to černě vidíte d) fotografie je negativ e) přicestoval do ČR vlakem jako černý pasažér

Z Klobůčků na Sibiř, část čtvrtá a poslední (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Novosibirsk, Krasnojarsk  a ...   Dvě velká města, která jsem navštívil na svých cestách.   Novosibirsk je celkem mladý a starší zástavba tam téměř neexistuje. Spousta aut a velkých nákupních center a samozřejmě v opravdu nadživotní velikosti Lenin.   9. května tady slavnostně odhalili pomník J.V. Stalina. Rusové ho mají pořád spojeného s vítězstvím ve II. světové válce, a tak nějak přehlíží těch 12 milionů mrtvých z čistek a teroru, který za svého života rozpoutal. Asi po čtyřiceti minutách jízdy od Novosibirsku maršrutkou můžete dorazit k obrovské hydroelektrárně na řece Ob. Koryto řeky je tam neskutečně široké a objevil jsem tam písečné pláže s veškerým zázemím pro rekreaci, stejně jako někde u moře. Nedotčená příroda kolem je opravdu dokonalá kulisa. Jinak Rusové milují mikrovlnky a sáčky. Koupíte si třeba pět koláčů, dají vám je každý zvlášť do pěti igelitových pytlíků. Neřeší třídění odpadu a skládka za Tomskem je prý viditelná z vesmíru. Když jedete vlakem, zpravidla po hromadách bordelu u trati začíná po asi 500 metrech vesnice, svoz odpadu tady na venkově neexistuje.   Momentálně nejvymazlenější a nejčistší město je Krasnojarsk. Důvod jsem objevil záhy, před měsícem tady skončila 29. zimní světová univerziáda. Vzorově uklizeno i mimo hlavní třídy a nespočet otevřených kaváren a obchodů západního střihu. Městem protéká Jenisej a upravené nábřeží plné zeleně v délce dobrých deseti kilometrů neomrzí. Ve městě jsem byl tři dny a neviděl ani jeho polovinu.   Procestoval jsem Sibiř, jak to jen šlo. Jel jsem po ní vlakem, lodí, stopem, maršrutkami a šel pěšky. Viděl jsem velkoměsta i tu nejzapadlejší vesničku uprostřed tajgy, kde mě vyložil Vova z vrtulníku výměnou za big bag medvědího česneku. Strávil jsem tam celých deset dní, bez mobilu, elektřiny, tekoucí vody a jiných rádoby výdobytků civilizace s těmi nejobyčejnějšími a nejchudšími lidmi.Pohled na zcela temnou oblohu, tak jak ji znali lidé před objevením žárovky s neskutečným počtem hvězd a padajících meteoritů jsem vydržel, pokud bylo jasno, noc co noc i několik hodin. Jedl jsem tam opravdové máslo, čisté maso a pil skutečné mléko. Centrální trh v každém městě tam nabízí nepřeberné množství domácích a kvalitních potravin. Kdysi to fungovalo i u nás. Přišla EU a zlikvidovala u nás chovy prasat, hovězího a kuřecího a na polích zakvetla řepka. O zbytek se pak postarala hygiena, ČOI, SZPI,veterina, a co přežilo, i toto dorazilo EET. Teď si zaigelitované kuře napuštěné vodou a kontaminované salmonelou kupujete v lepším případě z Polska, v tom horším z Brazílie v hytlermarketu, o ovoci a zelenině nacpané pesticidy ani nemluvím.   Až budete číst, že dezinformace přicházejí z Ruska tak vás mohu ubezpečit, že ty pocházejí spíše z hlav debilů, kterým se to hodí do krámu. Prožité mně dává výhodu porovnat informace v médiích s realitou. Za celou dobu jsem se nesetkal s jediným negativním projevem vůči mně. Pocestný z bývalého Československa je tam pak obzvlášť ceněný. To, co jsem tam našel, jsem zažil v 90. letech u nás. Je tam všechno to, co v současné Evropě nenajdete ani omylem. Svět tady na Sibiři je po všech stránkách ještě normální. Neoperuje tam Člověk v tísni a podobné zparchantělé neziskovky, v novinách se nedočtete omluvy firem za „umytou černošku“, nikdo s hadrem na hlavě si tam nevyskakuje a nežaluje ředitelku školy, z letáků v obchodech nikdo neumazává kříže, vánoční trhy, byť veskrze pravoslavné, tam nikdo neobezdívá betonovými zátarasy, nikdo tam nepřijímá pakty o migrantech a pojem sociální dávky tady ani neexistuje. Ukrajinský Majdan, který stál „Západ“ něco k pěti miliardám dolarů, jak se ukázalo, připravil sice Rusko o Ukrajinu, ale má Krym a ožila Bismarckova doktrína – štvát slovanské národy proti sobě, aby nezískaly na síle. Tak jak se staví Evropa ke Krymu, se neumí postavit ke Kosovu, čínskému Tibetu, tureckému severu Kypru...mám pokračovat? Až budete zase číst nebo poslouchat, jak Rusko ohrožuje a okupovalo Českou republiku tak jenom malé připomenutí dějin. Od napoleonských válek k nám Rusové několikrát přišli a vždycky odešli. Poprvé tu zůstali až poté, co Němci zaplatili a zorganizovali I. světovou válku, stvořili Lenina a nakonec v roce 1941 přepadli Sovětský svaz. Němci obyvatele Zemí koruny české napadali od roku 623, v případně pochybností doporučuji Wikipedii „Války českých dějin.“ Obsazování Čech a Moravy bylo ze strany Německa jakýmsi dobrým, několika set letým zvykem. Od roku 1914 až do roku 1945 to byli právě Němci, kteří měli v plánu celý náš národ vymazat z mapy a poněmčit.   Vysoké i střední školy České republiky začínají ve velkém produkovat skutečné pitomce nechápající historii svého národa a oslavující úchylné hodnoty. Začínáme sklízet plody zaseté projektem „Jeden svět“ na školách neziskovkou Člověk v tísni, která učí studenty mimo jiného i „kritickému myšlení“. Jedním z hlavních témat je propaganda. Najdete tam komunistickou, nacistickou, islamistickou, samozřejmě ruskou, jedna tam ale chybí. Ta, která by možná posunula myšlení mladých na vyšší úroveň. Propagandu EU. Absolvent takové „sorbony“ pak stojí na prahu života bez schopnosti rozklíčovat a pochopit i jednoduché souvislosti v okolním světě. Stačí, když prohlásíte, že kapitalismus ničí klima a studenti nabydou dojmu, že nemusí chodit do školy, ale na náměstí. V Rusku tento problém není. Centrálně plánovaná ekonomika ani dotace nemohou fungovat z principu. Zažili si to na vlastní kůži, evidentně to tam chápou a chápou to i mladí Rusové. Nám se socialismus podařilo vystrkat před třiceti lety na východ a vrátí se k nám teď ze západu. Nějak jsme přitom totiž zapomněli, že Země je kulatá. A pak stačí jedna generace, kterou jsme tak nějak o tom všem nedokázali pořádně poučit. Možná si ten socík budeme muset zopakovat. No, já už aspoň vím, kam se před tím dá uklidit.   Darek Slavík   Předchozí díly: Část první      Část druhá      Část třetí   P.S. pokud by jste měli někdy večer  dlouhou chvíli podívejte se na film „ LÉTO“ režiséra Kirilla Serebrennikova. Je současným ruským režimem hodně neoblíbený a film je opravdu skvělý.   [envira-gallery id="46908"]

Z Klobůčků na Sibiř, část třetí (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Tomsk   Město, které se každému nemusí líbit. Zvláštní spojení architektury sedmdesátých let s objekty 18. a 19. století. Geometricky řešené ulice, ve kterých prostě nezabloudíte a prach. Hodně prachu. Hned po příjezdu jsem zapadnul do oslav konce 2. světové války. Přehlídka staré i současné vojenské techniky a defilé jednotek. Na konci pak pochod „Nesmrtelného pluku“, jenom v samotném Tomsku účast 200.000 lidí nesoucích tisíce fotografií. Není tam téměř rodina, která by o někoho během války nepřišla. 23 milionů padlých Rusů. Je to zvláštní, ale na všech zúčastněných bylo vidět a to i mezi mladými, že ta bolest z mrtvých, z nich ani po tolika letech nevyprchala. V Tomsku žije taky početná německá komunita, potomci těch, kteří po propuštění z gulagu už nikam neodešli a zůstali. V den oslav žádného z nich ale nepotkáte.   Pronajal jsem si protekčně pokoj na studentských kolejích. Bydlím ve druhém patře, nade mnou Číňani. Jakmile začnou vařit, nevím proč, spustí se po celé budově požární alarmy, rozhlas vyzývá k evakuaci a do deseti minut stojí na place před barákem jednotka hasičů. Za chvíli je klid a odjíždějí. Zvykám si. Děje se to asi tak 3x do týdne. Do Tomsku jezdí hodně zahraničních studentů. V lednu, bylo -40°C, dorazilo do města asi 20 černochů z Burkina Faso. Islám neislám, hned první den vyrazili poznávat místní kulturu do barů, hospod a diskoték. V teniskách a teplácích. Kolem půlnoci prý začaly po celém Tomsku manévry. Sanitky s policií brázdily ulice, kde sbíraly a hledaly omrzlé zrychtované obyvatele černého kontinentu. Úspěšnost byla 90 %. Poslední dva našli až ráno u řeky Tom. Seděli na lavičce, vyceněné bílé zuby, zmrzlí na kost a v rukou a igelitce mrazem roztrhané lahváče. Přežila jenom načatá láhev vodky Kalashnikov. Jinak vodku tady mají naprosto skvělou a hlavně levnou, pivo je dražší, víno tady nepije nikdo. Prodej chlastu v obchodech zde funguje na principu IKEA. Od 10 do 10. Před ani po vyjma hospod nic nekoupíte.   Všude kam přijdete, musíte něco vyplňovat. Na hotelu, při koupi jízdenek, v turistickém centru, při koupi SIM karty (mimochodem simka za 120 rublů (cca 40Kč) vám umožní neomezené volání do všech sítí a neomezený internet na jeden měsíc). Problém je, že všechny ty formuláře chtějí vaše druhé jméno po otci tzv. otčestvo.  Když to nevyplníte, máte problém a nepřipojíte se třeba na internet. Vyřešil jsem to jednoduše. Všude jsem si začal psát Darek Vissaironovič Slavik. Na dotaz recepční na hotelu, kde jsem přišel k tomu druhému jménu, jsem jí spiklenecky sdělil, že děda byl s Waffen SS u Stalingradu, ale dezertoval k nim a z vděčnosti přijal druhé jméno Stalina. Byla strašně spokojená.   Smutnou zprávou pro vyznavače cykloturistiky a potenciálních stavitelů cyklostezek je, že Rusové nejezdí na kole, ani to neumí a nijak jim to nechybí. Chodí pěšky, jezdí maršrutkou (taková malý autobusík) nebo autem. To takhle nastoupíte do maršrutky ráno o půl páté, za volantem sedí řidič v teplákové soupravě, přes celá záda nápis Russia, zlatý řetěz na krku, sluneční brýle (venku ještě tma a sněží), na předním skle se houpou opice, osvěžovače, pravoslavný kříž, vedle pokladničky zlatá kočička s kývající tlapkou (Maneki Neko) a na hlavici šajtr páky se blyští diamant, který po sundání řidičovy ruky rozzáří strop a stojící lidi kolem barevnými světýlky jako z diskokoule. Do toho všeho vám buší do hlavy z  reprobedny na palubní desce originál ruský Hard Bass. Naplno. Výživný začátek dne pro cestující za prací. Dost dobrý...   https://www.youtube.com/watch?v=A1PAO3jgmXY   Pozvání na „daču“ (chatu)  do tajgy jsem přijal od Paši, který pobýval několik let v ČR. Nic tady není nemožné. Vydali jsme se tam vyřazeným, neskutečně posprejovaným obrněným transportérem, který si normálně parkoval na sídlišti mezi činžovními domy. Tvrdil mně, že hlavně z kulometů, které z něj trčely, jsou zalité. Během cesty jsem pochopil i proč tento dopravní prostředek. Chvílemi jsme jeli i více jak metr potopení v bahně. Asi kilometr před cílem praskly uvnitř nějaké hadice od hydrauliky a celé to monstrum umlklo. Nikdo se nad tím nijak výrazně nepozastavil, pobraly se zásoby vodky a jídla do rukou a všichni, zamaštění od oleje a špinaví od bahna jsme dorazili na daču pěšky. Součástí každé takové chaty je i sauna tzv. „báňa“ Rusové to milují, tři dny trvající večírek, salámy z medvěda, mlácení se březovými metlami a já jsem se začal loučit se životem. Nikdo neřešil, jak odsud pryč. Bylo pondělí ráno, venku do rána napadlo půl metru sněhu a Paša poté, co jsem se vydrápal na nějaký dobře dvacetimetrový smrk kvůli signálu, uvolil k zaslání záchranné SMS. Netušil jsem, co nastane. Za asi 4 hodiny zabouřil nad dačou starý vrtulník, pootevřely se v něm dveře a stropem do kuchyně proletěla bedna od munice a v ní nářadí, náhradní hadice a kanystr oleje. Pozdrav od kamaráda Vovy. Všechno zase dotáhnout k transportéru, za dvě hodiny opraveno a návrat do civilizace. Díru ve střeše nikdo neřešil, opraví se to prý příště.  Hned po návratu jsem si koupil jízdenku do Novosibirska a nočním vlakem opustil Tomsk. Večerní pozvání do baru bych už opravdu nedal. Vlakové zastávky bývají tady od sebe vzdálené asi tak 5 až 15 hodin.  Pokračování za týden.   Darek Slavík   Předchozí díly: Část první      Část druhá   [envira-gallery id="45912"]

Z Klobůčků na Sibiř, část druhá (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Transsibiřská magistrála   Nástupiště číslo 4, ze kterého odjíždím, je zaplněno lidmi. Samotný vlak má co do délky dobrý kilometr a táhnou jej dvě lokomotivy. Můj vagon je, jak jinak, až ve předu, tak se po celé délce vlaku prodírám peronem mezi nastupujícími. Neuvěřitelná směs národů. Turkmeni, Kyrgyzové, Rusové, Uzbeci, Ujguři, prostě na co si vzpomenete. Je evidentní, že většina z nich je v Moskvě a jejím okolí, respektive v bohatší Evropské části Ruska, za prací. Vlak je pak prostředkem, který využívají k přesunu domů. Je podstatně levnější než letadlo a hlavně tady plyne ten strávený čas tak trochu jinak. Bylo mi dáno poznat to na dřeň.   Z Klobůčků na Sibiř, část první ZDE   Rozdělení vlaku je poměrně jednoduché. Mimo restauračního vozu dva druhy vagonů. Buď čtyřlůžkové kupé (lepší standard) nebo takzvaný „platzkard“. To je vagon, který má vlastně čtyřlůžková kupéčka bez dveří vylepšené o dvě postele po stranách chodbičky. Vejde se tam kolem 40ti nocležníků. V každém vagonu je samovar (jak jinak) a „děžurná“. To je ženská, která má na starosti kontrolu jízdenek, stará se o úklid, obsluhuje samovar, objednáváte si u ní jídlo, pokud chcete, případně vám prodá něco z drobného občerstvení na miniaturním stolečku u její „kanceláře“ na konci vagonu. Nacházím svůj vagon, kontrola pasu, kupé č. 6 a lůžko 31. Zatím jsem sám. Požaduji po děžurné kartu na zamčení kupé, kterou s jejím neskrývaným údivem dostávám (později jsem pochopil, proč), zápasím se sklopením spodního lůžka, vlak cukne a vyrážím. Mám před sebou čtyři dny a 3.685 kilometrů. Cílová stanice Tomsk. Zvědavost a žízeň mě vyhnala do útrob vlaku hledat restaurační vůz. Mohl jsem projít tak třetím, čtvrtým vagonem a v platzkardech to už evidentně začínalo žít. Někde na výhybce mně Isaac Newton přinesl do náruče maličkého Uzbeka s litrovkou vodky. Během minuty jsem byl seznámen s celou pracovní četou, nakrojená sušená konina a začala válka s loky. [caption id="attachment_42885" align="alignnone" width="1000"] Vesnička za oknem vlaku[/caption] Otevírám oči. Za oknem vycházející slunce neuvěřitelně zvětšené přes podávanou láhev čiré tekutiny. Ne, voda to není, a s širokým úsměvem nabízené odmítnout nelze. Gong zahajující druhé kolo zápasu právě odezněl. Lehce po poledni se mi daří vymanit z područí Uzbekistánu, ovšem značně dezorientován a bez bot vydávám se nevědomky na opačnou stranu vlaku, abych zde byl svědkem neuvěřitelné podívané. O další asi tři vagony dál probíhá zpěv karaoke. Malá televize s běžícím textem, dvě nadprůměrně výkonné reprobedny, zesilovač, mikrofon. Obsahy lahví se přesunují za vydatného pokřiku a skandování přihlížejících do jejich útrob a atmosféra připomíná Woodstock. Zírám na to neuvěřitelné panoptikum, podupávám do rytmu, skanduji s ostatními a rvu se s nabízeným alkoholem jako lev. Mikrofonu se chápe nějaký mládenec silně asijského vzezření a nastavuje na plný výkon skladbu Michaela Jacksona Beat It. Odněkud se zjevil černý klobouk, plné nasazení, taneční kroky, otočka, měsíční chůze, …..leč podvěsek mozkový momentální superstar zalitý až po okraj lacinou domácí lihovinou vydává jasný pokyn. Pád ruského národního symbolu již nelze odvrátit. Děžurná se vyřítila z kutlochu jako saň a nemilosrdně zřezala lopatkou, kterou přikládala pod povalený samovar, samozvaného Jacksona. Vytrhla ze zesilovače mikrofon a bylo po produkci.   Zakoupil jsem si za 220 rublů erární vlakové papuče a pokračoval v prohlídce ZOO. Večírek s cestujícími Ujgury v nalezeném jídelním voze byl doslova famózní. Dvě harmoniky, kazačok na jídelním stole, urážení hrdel lahví šampaňského bičem a ve finále, na důkaz věčného přátelství nabídnutá manželka zabalená v kůži z koně. Naprosto vyřízený po dvou nocích a třech dnech strávených kdekoli jinde jenom ne ve vagonu č. 2 a lůžku 31 jsem se vrátil bez bot, pasu, platební karty a peněženky do svého tak starostlivě zamčeného kupé. Seděl jsem, tupě zíral z okna a přemýšlel, kde je na Sibiři nejbližší konzulární zastoupení České republiky. Neuběhlo ani půl hodiny a přišla děžurná, která všechny poztrácené věci mlčky položila na stůl včetně bot. Nechybělo absolutně nic. Vlak vjel do stanice Tomsk na minutu přesně.   Pokračování za týden.   Darek Slavík   [envira-gallery id="42876"]    

Z Klobůčků na Sibiř, část první (5.382 km dlouhá reportáž)
Aktuality Komentář

Andula a Airbus Československá socialistická republika, do které jsem se narodil, mně dala jako povinnou jazykovou výbavu ruštinu. Na základní škole jsem si v ní dopisoval s nějakým Olegem z Leningradu a do obálek pro něj vkládal obaly ze žvýkaček, které měly v tehdejším CCCP cenu osobního pohlazení Josifa Vissarionoviče Stalina. Maturitou jsem tento povinný závazek ukončil a marně vzpomínám, kdy jsem tuto znalost prakticky použil.   Asi před půl rokem mi oznámilo 50 % mých dcer (mám dvě), že odjíždí studovat na Pedagogickou univerzitu do Tomsku, na Sibiř. Zatímco plačící žena v kuchyni spřádala jeden katastrofický scénář za druhým, v mé hlavě se zrodil plán nabourat sankce evropské unie a podpořit krvácející ekonomiku matičky Rusi. Poctím ji osobní návštěvou. Od slov přešel jsem k činům a počáteční plány cesty vykrystalizovaly během čekání na pozvání a vízum. Letecky Praha Moskva a pak vlakem po Transsibiřské magistrále Moskva – Novosibirsk – Tomsk. Časový posun  UTC +7 hodin, délka cesty čtyři dny.   Je neděle 5. 5. 2019 a vyrážím s litrem a půl trnkové v pet láhvi na dně kufru z Horní Lidče rychlíkem směr Praha. Osobní zkušenosti s ČD jsem popsal už v jiném článku, je zbytečné se tedy opakovat jak upgradovanými historkami, tak i rutinním zpožděním. Je to marný, marný, marný. Bojím se létat. Poprvé a od té doby i naposledy jsem letěl v asi sedmi letech vrtulovým L410 (přezdívaným Andula) a to z Ruzyně do Mošnova. Maminka byla nucena tehdy použít pro můj nástup do letadla sílu. Velmi hrubou sílu…Odbavení jsem zvládnul a zasunul se do útrob Letiště Václava Havla. Pohled na Airbus 321 byl o něco klidnější než na Andulu, ale stálo mě to opravdu hodně úsilí vstoupit, sednout, zapnout pás a…letět. Vše probíhalo bez problémů a po dvou hodinách jsme se objevili nad Moskvou. Seděl jsem hned u východu. Přišly dvě úplně zelené letušky Aeroflotu, zapásaly se zády k letu do nouzových sedadel a mlčky sepjaly ruce. Ubíhaly minuty, ve vzduchu jsme byli už třetí hodinu a bylo jasné, že se něco děje. Poměrně tvrdé dosednutí, rolování po ranveji a spíše nechtěný pohled z okýnka. Doutnající čerstvě uhašené trosky zádi letadla a zuhelnatělá těla lidí v sedačkách a v uličce (nehoda letu Aeroflot 1492). Několika sekundový pohled a otisk do paměti. Navždy.   Je po osmé hodině večer 5. 5. 2019, stojím na letišti Šerementěvo, a dávám si z petky čtyři pořádné loky valašské rosy. Přesun do Moskvy na Jaroslavské nádraží. Normální taxikáři vás tady oderou stejně jako u nás, takže aplikace 2GIS  a jedete za nějakých 150 rublů (100 rublů = 36,-Kč) téměř do centra. Vlak odjíždí až kolem půlnoci, tak vyrážím na Rudé náměstí moskevským metrem. Narozdíl od pražského a trasy ABC tak podstatně složitěji s křížením i čtyř pater, kufr několikrát pod rentgenem. Oslavy 9. května za dveřmi, takže přicházím pouze k uzavřené Krásnej ploščadi a o Vladimiru Iljiči Leninovi rozjímám u půl litru nefiltrovaného pšeničného piva na letní zahrádce za Kremelskou zdí. Je skoro půlnoc, plná čekárna lidí, všudypřítomná policie, kontroly. Bezpečno, respektive slušný pocit bezpečí, žádní somráci ani bezdomovci jako u nás na Hlaváku. Stojím na terase Jaroslavského nádraží, Moskva pode mnou září do noci a v hlavě mně zní lehce profláknutá  melodie (k poslechu ZDE) za kterou se střídají obrázky prožitého dne.   Do nástupu na Transsibiřskou magistrálu mně zbývá 15 minut. Pokračování za týden.   Darek Slavík   (Poděkování paní učitelce Graclíkové a Vilímkové za tu ruštinu, naskočilo to samo hned po příletu)   [envira-gallery id="41320"] Foto z cesty

Déjà vu Ploština
Aktuality Komentář

Blíží se konec dubna a kolem Klobůčků je rozesetých několik míst spojených s tragickými událostmi končící druhé světové války. Jedná se o desítky zavražděných obyvatel a čtyři vypálená místa. Ploština, Prlov, Vařákovy paseky, Juříčkův mlýn a hodně opomíjené místo Březina -  třináct popravených ranou do týlu kousek před obcí Lačnov. Loučka měla také namále, ale tehdejší starosta (smekám) vyhandloval s gestapáky životy obyvatel obrovským množstvím slivovice z místní velkopálenice. Do konce války tehdy chyběly doslova dny.   Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Po všech těchto zvěrstvech se největší slávy dostalo Ploštině. V roce 1975 tam vznikl monumentální památník s přírodním amfiteátrem a muzeem. Komunisté vytěžili z tragédie starousedlíků maximum a vytvořili mýtus o hrdinných partyzánech a obyvatelích, kteří jim nezištně pomáhali v boji proti fašistům. Ty každoroční oslavy mám v živé paměti dodnes a zpětně musím uznat, že to měli vymyšlené na tehdejší dobu a potřeby obyvatelstva naprosto geniálně. Z Drnovic a Vysokého Pole pendlovaly napěchované autobusy lidí, kteří rozhodně nebažili po oslavě konce války. Ve stáncích, kterých bylo po areálu rozeseto nepočítaně bylo totiž možné sehnat banány, pomeranče, uzeninu, cigarety Sparta ve tvrdém obalu, prostě téměř všechno, co jste v obchodech v okolních městech neměli šanci ani uvidět, natož si koupit. Na podiu tančily krojované soubory, vyhrávaly dechovky, pro mladé pak kdysi neprozřetelně nechali vystoupit a zahrát skupinu Turbo, což se poněkud zvrtlo a mladé podnapilé máničky skotačící pod podiem fackovala a z areálu vykazovala Veřejná bezpečnost. Přišel rok 1989 a monstrózní oslavy skončily. Komunistický penězovod, který to celé táhnul, vyschnul a areál začal chátrat. Všichni, kdo se na tomto kolotoči vozili, především okolní obce, okres Gottwaldov i památkáři začali mít stále hlouběji do kapsy a sem tam sehnané peníze nestačily ani na základní údržbu. Jediným a smysluplným způsobem uctění památky povražděných pak po všech těch pompézních proslovech a kladení věnců zůstala bohoslužba farnosti Újezd - vzpomínková mše sloužená na místě samém v hezké kapličce Panny Marie Bolestné.   Po marných pokusech hodit areál na Národní památkový ústav však vidina evropských dotací znovu zažehnula skomírající plamen Ploštiny v srdcích komunálních politiků. Z původně požadovaných 35 milionů na opravu vymodelovali v první zamítnuté žádosti o dotaci 65 milionů korun, v té druhé, již schválené to bylo milionů 120. Ona je to taková hra, musíte to opravdu dobře zaonačit, hlavně všechno dobře odůvodnit analýzami, experty, komisemi, posudky, aby to vypadalo složitě a přitom hezky. První vlaštovku máte v Lačnově, kde postavili také z dotace za skoro 15 milionů repliku Vařákových pasek a nezbylo tam pak ani na chodníky. Zajímal by mě  myšlenkový pochod lidí, kteří udělali z těch otřesných betonových monster vztyčených uprostřed Ploštiny národní kulturní památku. Myslím, že tenkrát Československá lidová armáda zrovna experimentovala s LSD.  Osobně to šacuju na přebytky z nějaké stavby přehradní hráze, protože po více jak čtyřiceti letech to vykazuje hodně slušnou odolnost. Avizovaných 120 milionů se má utratit za demolici amfiteátru, výstavbu nové expozice s hologramy a výukovými programy pro žáky základních a středních škol, úpravu prostranství pro pořádání venkovních akcí, vybudování chodníků a záchytného parkoviště i pro autobusy, parkové úpravy zeleně. Slovy pana náměstka hejtmana: „Chtěli bychom, aby Ploština ožila“.  A mohl by to přijet otvírat Juncker, předseda Evropské komise. Bývá to osvěžující zážitek. No, musíte uznat, že před takovým drakem by couvnul i Bajaja.   https://www.youtube.com/watch?v=YAD_FSq9H-4   Už se na to opravdu těším a dělí mě doslova kousek, abych si prožil po třiceti letech své Déjà vu...... natažený  rudý koberec, vlevo na stole samovary...... Při slavnostním otevření budou na všech stožárech vlát vlajky EU (Eště Uvidíte), na obrovské ceduli s ohvězděnými vlaječkami při vchodu se dočteme, že areál byl zrekonstruován z evropských fondů, celé to bude doprovázet řízná dechovka, stánky, pivo, klobásy.......místo banánů a pomerančů levné brambory a vepřové... Vymění se vlastně jenom barvy. Rudá za modrou. Ale komunikace, způsob a styl zůstanou. Nesmí se zapomenout ještě šikovně nastavit do těch výukových programů podprahové vnímání dětí – vidíte, co všechno máte díky Evropské unii? Ano, tak se to totiž dělá v tomto liberálně demokratickém, ve skutečnosti však ryze socialistickém molochu. Až dojdou peníze z cirkusu nazývaného Evropská unie, budou se zastupitelé Drnovic zase škrábat na hlavě a přemýšlet, komu tu Ploštinu nacpou. Když to tak píšu, začínám na jazyku cítit tu zvláštní pachuť papírové lepicí pásky, kterou jsme na základní škole lepili vlaječky do oken. Je mi devět a souška učitelka mně mačká tváře jako „kapříka“ a káravým tónem pronáší, že takhle se přece srp a kladivo na Sovětské vlajce nemaluje.   Narodil jsem se v komunismu a bude mi souzeno v komunismu umřít. Dovolte mi ulevit si, parafrázovat a lehce upravit pana Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky: „Zastánci a milovníci EU, VYLIŽTE SI PRDEL!   A tak vážení, až budete dávat dohromady tu virtuální realitu, hologramy a výukové programy pro školy a návštěvníky expozice, bych prosil srovnat do roviny ten pokřivený mýtus o partyzánech a statečných občanech nejenom vypálené Ploštiny. V knize Smrt si říká Engelchen to Ladislav Mňačko (rodák z Klobůčků) popsal skvěle. Nikdy si neodpustil, že těsně před vpádem jednotky SS-Einheit Josef, vedené Wernerem Tutterem na Ploštinu s ostatními partyzány utekl.  Po Drnovicích i okolních vesnicích se opilí partyzáni pohybovali normálně i za bílého dne, nebylo výjimkou, že si zastříleli nad hlavu z pistole. Dajan Bajanovič Murzin velitel partyzánů zabil v opilosti několik nevinných a nechával své lidi rabovat a krást. Obzvlášť výživná je ta historka, kdy nechal nastoupit do řady za sebe zajaté Němce a domnělé české kolaboranty. Zkoušel pak na nich praktickou účinnost starých křesadlových pistolí ukradených na zámku v Holešově. Vrcholného výkonu ale dosáhla partyzánská jednotka Jermak, díky které Němci vypálili jinou vesnici, a to Javoříčko. Obyvatelé měli z této partyzánské jednotky panickou hrůzu a zůstali po nich zavraždění nejenom nevinní civilisté, ale i tříleté děti. Za opravdu zajímavý je pak možné považovat výrok členky tohoto oddílu Naděždy Ivanovové, která na otázku přeživší paní Trefilové, kde byli, když Němci vypalovali Javoříčko odpověděla: „Přece se nenecháme v posledních hodinách války postřílet.“ Dalo by se tímto skončit, ale výborně na tato zvěrstva navázala osvoboditelská Rudá armáda (ještě že Klobůčky osvobodili Rumuni), a to v osadě Veselíčko, kdy pod záminkou soupisu obyvatel v obci nařídili všem ženám, aby se dostavily do místního hostince a potom, co staré propustili, tak všechny mladé hromadně znásilnili.   Ještě bych určitě školou povinným dítkám osvětlil práci, postupy a hlavně neslavný konec konfidentů a udavačů. S podobnými lidmi se ve svém životě určitě a hlavně nejednou potkají. Stejně tak, jako já. Jména Oldřich Baťa a František Machů patří k Ploštině. Pro jednoho kulka, pro druhého provaz. Pro jedny výstraha, pro druhé návod. Byli součástí regulérní jedné třetiny tehdejšího i současného obyvatelstva této země. Čas a poměr se evidentně nemění, a to ani na Valašsku. Ano, žijí tu pořád mezi námi. Obyčejné bezpáteřní svině a hajzlíci profilovaní z drobných donašečů a bonzáků, kteří pod záminkou ochrany společnosti a pořádku znepříjemňují jiným život. Prostě defektní vzorek lidí, které denně potkáte ve vlastním městě. Je fatální chybou si myslet, že za smrt Milady Horákové, uranové doly nebo kolektivizaci mohli komunisté. Chtěli to tak sami lidi. Komunisté byli jenom následek, avšak nikoli příčina. K čemu všemu jde i taková Ploština a děti zneužít, vypovídá tento dopis ze školy v Újezdě.     Ukliďte laskavě ten bordel, co zůstal po komunistech na Ploštině a nechejte už ty mrtvé na pokoji. Minuta tlukotu srdce pro Ploštinu (skvělý počin) a důstojně odsloužená mše v jejich kapličce. Toto přinese klid a pokoj místu i těm umučeným, kteří si to konečně opravdu zaslouží.   Darek Slavík

TIPY NA AKCE

Z PRVNÍ RUKY

INZERCE, NABÍDKY

TOP REKLAMA

PRAKTICKÉ INFORMACE

inpocasi