Jak rychlík Bečva vezl i můj skoro vánoční příběh

Na konci léta se Klobůčky připojily k oslavám 90. výročí Dráhy prezidenta Masaryka. Pro mě koleje jako koleje, ale vzpomněl jsem si na chvalozpěvy zúčastněných o smysluplnosti dráhy, ekologickém provozu, prosperitě přivezené na podvozcích vagonů do našeho zaostalého kraje, i rozhodl jsem se podpořit železnici a svěřit jí svých 88 kg živé váhy za cenu 505,- Kč k přepravě mezi Prahou a rodným městem. Vlakem jsem nejel dobrých dvacet let a nepředpokládal jsem, že by se ze základních principů na tomto dopravním prostředku cokoli výrazně změnilo. Volba padla na mezinárodní rychlík Bečva. Mezinárodní asi proto, že za Střelnou přejíždí euro-asijskou hranici.

Už samotný průnik parčíkem k „Hlaváku" oficiálně zvaným Vrchlického sady, kterému ale nikdo neřekne jinak než Sherwood, by vydal na samostatný příspěvek, ale to nechám na jindy. Na nádraží jsem se dostavil asi s hodinovým předstihem, který jsem považoval za dostatečný ke zvládnutí veškerých úkonů spojených s odjezdem. První lehčí komplikace nastala už při zakoupení jízdenky, kdy z deseti přepážek byla otevřena pouze jedna a slečna prodávající se evidentně nehodlala při této činnosti servat. Trvalo téměř třicet minut, než jsem se dostal na řadu a poté vyplul do haly před informační cedule, na kterých bylo číslo vlaku, směr, čas odjezdu a nástupiště. Vše jsem správně identifikoval a čekal na poslední nejdůležitější informaci: z kterého nástupiště odjedu. Jak přibývaly minuty a krátil se čas, bylo zajímavé, že u všech vlaků tato položka naskakovala, jenom u toho mého nikoli. Šest minut do odjezdu a…nic. Přistupuje ke mně holohlavý muž v baloňáku a nabízí ke koupi hodinky. Je jasné, že ještě před pěti minutami byly na cizí ruce. Kombinace počínajícího vypětí a stresu generují směrem k dotyčnému pohled sériového vraha a větu: „Táhni do hajzlu". Čtyři minuty do odjezdu a na tabuli naskakuje nástupiště 4 S. Jak jsem si nastudoval během čekání S znamená sever. Vyrážím. Hra začala.

Hlavu hore, ideme vlakom
Zanechavše za sebou vyděšené důchodce, kteří po pobytu ve Františkových lázních mrskali poléčenými umělými kyčelními klouby z plných sil a stěží rozdýchávali nastavený časový limit národního dopravce k nástupu do vozu, obsadil jsem mezi prvními místo ve vagonu. Již zvenčí bylo vidět, že se struktura vozů změnila. Chyběly kupé se šoupacími dveřmi, červenohnědým koženkovým potahem sedadel a zeleným linoleem na podlaze. Výrobky naší bratrské země – kružítka, kladiva a klasů (DDR) evidentně v Evropě dosloužily, ale předpokládám, že manažeři ČD nezaháleli a nyní již tyto retro vagony brázdí koleje Indie či západního Bhútánu. Nicméně na vstupních dveřích do vagonu mě zaujal nalepený letáček s fotkou třech mladých asi slovenských cool lidí s textem „Hlavu hore, ideme vlakom". Cuklo to a dali jsme se do pohybu. Po necelých čtyřiceti minutách jízdy mezi Kolínem a Pardubicemi začal vlak zpomalovat a po chvíli zcela zastavil. Uprostřed polí jsme se z hlášení a informačního displeje dozvěděli, že došlo k drobné poruše a že za cca 15 minut pojedeme. Po dvaceti minutách došlo k upgradu informace a sdělili nám, že došlo k poruše většího rozsahu a pojedeme asi za hodinu. Ti zběhlejší, hlavně občané slovenské národnosti vzali útokem pojízdný stoleček s občerstvením a vše co bylo k pití a jídlu během chvíle vykoupili. Vzápětí jsem pochopil. Po hodině a půl nám bylo oznámeno, že došlo k rozsáhlému výpadku zabezpečení trati a že pojedeme nejdříve za tři hodiny. Podařilo se mi z pojízdného občerstvení vydolovat poslední dva lahváče Šariš – jídlo i pití v jednom. Rezignoval jsem poté, kdy vypnuli elektřinu a ve vagonu začala rapidně klesat teplota. Jak jsem vzápětí pochopil, s výpadkem el. energie došlo také k odstávce média, které pohánělo ve vagonech kde co, a tím byl stlačený vzduch. V Siemensu rádi pracují s lidmi. Svého času montovali Hitlerovi plynové komory, ale nějak to nedopadlo a přešli tedy na výrobu vagonů. Zde se pravděpodobně prosadil absolvent nějaké strojní fakulty, nejspíš Báňské, který se zamiloval do kompresorů, kompresoroven s frekvenčními měniči, auditů stlačeného vzduchu a tlakových válců. Z vagonu nešlo vyjít přes automatické dveře ani na WC. Po další hodině se pomocí kouzelného klíče do vozu vlomila průvodčí a oznámila, že to vezmeme přes Kolín a poruchu objedeme, jen co nás připojí dieselová lokomotiva. Za půl hodiny jsme se rozjeli. Dozadu. Po asi deseti kilometrech zastavili, rozsvítilo se a ozvaly se důvěrné zvuky „tlakování systému Liazky". Reproduktory ožily hlášením, že to pomalu projedeme dopředu, objížďka nebude a je již možno použít WC.

WC mísa v antivandalovém provedení (vlevo) vs. její předchůdce

Dva Šariše mně udělaly z močového měchýře tvar i tvrdost pětistovky žárovky, takže jsem se zaťatými zuby a grimasou smutného klauna vešel na WC. První, co mně blesklo hlavou, bylo, že tu natáčeli reklamní spot na pissing. Mimo stropu bylo možné v této místnosti nalézt kapalinu vylučovanou ledvinami v barvě od světle žluté až po temně jantarovou opravdu všude. Zaujalo mě však i samotné provedení WC. Ty staré porculánové klozety měly rantl a pedál, který po sešlápnutí skýtal ze dna mísy rozkošný obraz míhajících se pražců. Teď na mě civělo nerezové podtlakové cosi, které postrádalo ten zahnutý okraj svého předchůdce. Ba co víc. Asi polovina této nádoby byla naplněna procesem zvaným urinace (pro laiky chcaním) vše naředěno v odhadovaném poměru 1:3. Tlačítko pro podtlakové spláchnutí, jak jinak, nefungovalo. Započal jsem tedy s nejvyšší opatrností proces vyprazdňování. Vzápětí jsem pochopil, proč ta místnost vypadá tak jak vypadá. Počítal jsem pouze s balistickou křivkou, nikoli již s bočním náklonem, větrem, setrvačností a bržděním. Nájezd na výhybku, náklon vlevo, vyrovnání, očekávané vpravo nahrazuje znovu levá, brzda, záklon, úkrok vzad, zátah vpřed, hluboký předklon a…vybalancování. Tohle ustojíte jen pokud na něm máte setrvačník, který zachovává polohu osy své rotace v inerciálním prostoru. Výsledku této desetisekundové turbulence odpovídalo: 15 % moči v místě, kde ČD nechaly díru, 45 % všude kolem, 20 % na kalhotách a 20 % na spodním prádle. Ne, nebylo to všechno. Než jsem se stihnul upravit, vydýchat a oživit genderovou myšlenku „Bylo by bezpečnější jít do toho v sedě?", vagon dokonale rozkomíhal hladinu roztoku v míse a dobré dva litry opustily nerezové akvárium na moji levou nohu a boty. WC jsem opustil doslova v transu. Dvou zónová klimatizace vagonu začala zběsile topit a od mých končetin začal povívat lehký buket. Našmátral jsem v tašce vodu po holení a slil si s ní kontaminovaná místa. Chanel N°5 z toho nebyl, ale alespoň jsem přestal smrdět.

Prince of Persia
Evidentně se v tlakovém systému Českých drah něco posralo. Těsně za Pardubicemi se z ničeho nic začaly v pravidelných intervalech otevírat a zavírat dveře oddělující prostor cestujících od chodbičky vagonu. Stopnul jsem si to. Mělo to rovných 7 sekund a nereagovalo to na nic. Každý, kdo chtěl projít si to musel vypočítat. Něco jako když hrajete starou počítačovou hru Prince of Persia. Bylo to zábavné. Hlavně sledovat ty pitomce, co nevěnovali intervalu a přípravě k průniku dveřmi dostatečnou pozornost. Obzvlášť v tom vynikali mladí lidé, co přistoupili v Olomouci. Chvilka vzrušené konverzace a bylo jasné, kde se nám budoucnost národa, neschopná projít tímto primitivním testem, vzdělává. UPOL, katedra politologie, žurnalistiky a rekreologie. Game over! Chtělo se mi zakřičet vždy poté, kdy se nebohý jedinec zmítal sevřený mezi dveřmi a stěnou vagonu. Ano, dráhy mně připravily neskutečné zpestření a dlouho jsem se tak na cizí účet nebavil.

Dotazník
Za Olomoucí přistoupil do vagonu mladý muž. V rukou kožené složky, významně se rozhlédl po voze a neomylně zamířil do mého prostoru. Slyšel jsem kdysi o ombudsmanovi (ochránci zákazníků) ČD. Dělal ho nějaký vyhozený ředitel ZOO, ale asi jednal s lidmi jako se zvířaty, tak ho taky vyhodili a nahradili formulářem. Mladík se usadil, představil jako zaměstnanec ČD a požádal, zda bych mu nemohl věnovat svůj čas a nevyplnil s ním několik dotazníků týkajících se cestování. Mlčky jsem kývnul hlavou, počkal, až si všechno odloží, uvelebí, vyloží, předepíše a na první konkrétní otázku: „Jak často s našimi drahami cestujete?" jsem s ledovým klidem pronesl plynulou finštinou: „Hyvä päivä, kiitos kysymästä, asuntovaunu on jano." Jediná věta co znám a v překladu znamená něco jako: „Dobrý den, děkuji za optání, má karavana žízní." Zkoumavě se na mě zadíval, bez jediného slova se sbalil a odešel. Nezkusil to ani anglicky. Riskantní práce. Nervově labilnější jedinec by ho už po prvních slovech zakleknul.

Doma
Po osmi hodinách a čtyřiceti minutách jsem dorazil z Práglu do Klobůčků. U Urbánka (hotel U Nádraží) zazdil pět rumů a vyrazil po naučném chodníku s pamětními pražci za jeden a půl milionu korun k domovu. Musím přiznat, že za tyto peníze bych očekával vyšší komfort neřkuli pojízdný pás, ale chápu to. Ty pamětní pražce. Mít u sebe krumpáč, tak bych je osobně vytahal a naházel na koleje. Mimochodem na výplatu odškodnění po vypsání příslušných formulářů čekám dodnes. Možná proto, že jsem jim ve volných kolonkách tiskopisu doporučil instalaci informačních, taktéž nerezových tabulek ve třech jazycích nad ty stylové nerezové hajzle: „K užití ve stoje za jízdy pouze pro ty, co mají místo péra gyroskop."
Dovolil bych si tímto oficiálně požádat Město Valašské Klobouky o instalaci patnáctého betonového pražce do naučného chodníku. Slavnostního odhalení se rád ujmu a představoval bych si to asi takto:

Děkuji všem čtenářům a přeji dobrý rok 2019 

Darek Slavík