Close
reklama
Jižní Valašsko a Vsetínsko

PARTNEŘI WEBU

PRÁVNÍ PORADNA

REKLAMA

TOP LIST OD 1.1.2007

Rozhovor s trenérem slavičínských dorostenců Ignácem Matějovičem

date_range 04.Dub, 2021 featured_play_list Sport
arrow_drop_up Ignác Matějovič. Foto: Zdeněk Rumplík mladší

Letos uplynulo již čtyřicet let, co fotbaloví dorostenci TJ Vlárské strojírny Slavičín postoupili do nově utvořené celostátní ligy. Zde pak v sezóně 1980/81 hrálo devět oddílů z pěti krajských měst, pět oddílů ze čtyř okresních měst, severomoravský Třinec a také valašský Slavičín. Na dorostenecká utkání ve Slavičíně tehdy chodilo 1500 diváků a hned v úvodních kolech si Slavičané připsali skalp pražské Slavie a Bohemians. Mužstvo v té době trénoval Ignác Matějovič společně s Františkem Maryášem. S prvně jmenovaným jsme přichystali rozhovor.

 

Pane trenére, za rok Vám bude osmdesát let, čím to je, že stále máte výbornou kondici a pořád kolem sebe rozdáváte veselou náladu?

Popravdě řečeno, už to není, co to bývalo. Kvůli Covidu navíc nemůžeme chodit s naší partií na nohejbal do učiliště, nepodíváme se ani na termály do Maďarska a nedostanu se ani do Litvínova. Uvažuju ale nad tím, že si u pana Kučery na hale ve Slavičíně zaplatím hodiny a budu hrát veteránské turnaje ve stolním tenisu (smích). A náladu si udržuji pořád optimistickou, hlavně když mně berou ty ryby….

 

Jak si tedy v době pandemie udržujete kondici?

Nejlepší je to prací na zahradě. Dále jezdím na kole na ryby a snažím se chodit na kratší vycházky. Střídavě žiju ve Slavičíně a ve Zlíně, tak se pohybuju vlastně ve dvou katastrech, což je už teď vlastně dovoleno (smích).

 

Letos je to 40 let, co se hrála ve Slavičíně dorostenecká nejvyšší soutěž, to byl bezesporu obrovský úspěch?

Máte pravdu, ale své kvality jsme dokazovali již několik let dopředu, kdy se nám dařilo v žákovských kategoriích a šesté místo na republice v Chebu je toho důkazem. Dva roky jsme připravovali mužstvo již v Moravské dorostenecké lize a postup to určitě nebyl náhodný.

 

Pocházíte ze slovenského Záhoria, jak jste se dostal až na Valašsko?

To je na delší vyprávění. Narodil jsem se v Lopašově u Senice. Pak jsem chodil na učiliště do Trnavy. Poté jsem se upsal jako svářeč do litvínovské chemičky. Ovzduší postiženo průmyslem v Krušných horách ale dětem nesvědčilo, tak jsem i kvůli bytu a lepšímu valašskému vzduchu odešel do Slavičína a získal jsem zde i s manželkou práci.

Slavičínský dorost 1980. Ignác Matějovič zcela vlevo. Foto: František Hauser

Co Vaše fotbalová kariéra?

Začínal jsem jako spousta kluků na plácku ve slovenském Lopašově za barákem. V žákovském věku jsem hrál za nedaleké Radošovce. Na učilišti v Trnavě jsem pak startoval za dorost a zahrál jsem se i s pozdějším reprezentantem Jozefem Adamcem. Po nastěhování do Litvínova jsem hrál v divizním týmu a bojovali jsme o postup do vyšší soutěže. Litvínov však byl hlavně hokejové město, přesto jsme si všichni fandili navzájem.

 

Zahrál jste si fotbal i ve Slavičíně?

V roce 1975 jsme se na Valašsko přistěhovali, nikdo o mé hráčcké kariéře toho příliš nevěděl. Navíc jsem byl po operaci zad a jen pomaličku jsem se rozkoukával.  Jednou mne oslavil kamarád Mirek Poláček, že jich je v Nevšové málo, tak jsem za ně „na černo“ nastoupil a už jsem tam pak zůstal i zaregistrovaný. Zanedlouho mne však oslovili funkcionáři Slavičína, abych šel trénovat dorostence. Měl to být záskok za Frantu Maryáše, který šel na operaci očí. Ten záskok ale trval rok a čtvrt a já jsem pak u dorostu zůstal i s Feolou, jak se Františku Maryášovi přezdívalo.

 

Podařilo se Vám postoupit do nově utvořené Celostátní ligy, to byl velký úspěch?

V první sezoně v Moravské divizi jsme se seznamovali s úrovní soutěže, bylo z toho nakonec šesté místo, ale odehráli jsme velmi kvalitní souboje s Baníkem, Opavou, Třincem, Olomoucí nebo Frýdkem-Místkem. O rok později už kluci dozráli a vytvořila se skvělá patra. Od začátku jsme šlapali za postupem a nakonec z toho bylo třetí místo, které zaručovalo postup do nejvyšší soutěže. To tenkrát byla ve Slavičíně velká sláva a postupová branka Mirka Mynáře z trestného kopu zůstane nezapomenutelnou.

 

Nerozklepala se Vašim hráčům ze Slavie, Sparty či Dukly před sezonou kolena?

Určitě jsme cítili respekt ke svým soupeřům, ale za dva roky v Moravské lize jsme věděli, že můžeme hrát důstojnou roli s každým soupeřem. Ve Slavičíně jsme měli vždycky kvalitní zimní přípravu, tu jsme pilovali i duely se slovenskými celky z Púchova, Povážské Bystrice, Nemšové a Dubnice nad Váhom. Našim častým protivníkem byli i dorostenci Zlína, ale ti hráli o soutěž níže a nebyli pro nás tak zdatným protivníkem (smích).

Slavičínský dorost 1981. Ignác Matějovič zcela vlevo Foto: František Hauser

Vstup do sezony se Vám vydařil, porazili jste doma Slavii i Bohemians?

To jsme měli nováčkovskou euforii. Slavii jsme doma porazili 2:1 a vyzráli jsme i s Bohemians, kdy jsme zvítězili 3:1.  Rázem se o nás začalo psát ve všech médiích, v časopisu GÓL na úvodní straně byla naše velká fotka a nadpis – Kde vůbec leží ten Slavičín?  Určitě jsme způsobili rozruch v tehdejších mládežnických vodách a různé kluby se začaly zajímat o naše hráče. Pak nám trošku došel dech, pár bodíků jsme poztráceli úplně zbytečně a do mužstva se vznesla nervozita. Hráči nebyli zvyklí na takový tlak a ani vedení tuto situaci příliš neustálo. Nakonec jsme se ocitli v sestupovém pásmu, ale s minimální ztrátou na týmy před námi.

 

Po pár nepříznivých výsledcích jste byli nakonec po podzimu s panem Maryášem odvoláni?

Nerad na to vzpomínám, výbor neměl trpělivost, chtěl pořád dobré výsledky a to v nabité soutěži kolikrát nešlo, protože střediska mládeže Baníku, Sparty, Plzně či Zbrojovky byly úplně někde jinde. Myslím si, že za naší výměnou byla i politika a ambice dalších místních trenérů, kteří čekali na svoji šanci.

 

Nejvyšší soutěž se nakonec zachránit nepodařilo…

K záchraně nám chybělo pár bodů, ale jarní část přinesla opět zbytečné ztráty. V Hrádku na škváře se například remizovalo s pražskou Spartou 1:1, když jsme navíc nedali penaltu. Především domácí prohry nás stály setrvání v soutěži. S odstupem času si myslím, že se vedení klubu mohlo spojit s týmy v okolí např. Brumovem, Uh. Brodem, Val. Klobouky nebo Štítnou nad Vláří a mohlo se ve Slavičíně vytvořit jakési centrum mládeže a nejvyšší soutěž by se určitě zachránila. Je škoda, že to v té době nikoho kompetentního nenapadlo, je potřeba však říct, že tehdy to bylo s přestupy a s hostováním podstatně složitější.

 

Máte nějaké úsměvné situace s Vašeho působení u ligového dorostu?

Tak těch je hodně…Třeba přijela pražská Slavie a sháněla se po masážním stolu. Ten jsme u nás neznali a navíc správce hřiště pan Puškár je poslal na rozcvičení do nedalekého zámeckého parku. To je tak asi rozhodilo, že u nás nakonec prohráli. Je třeba říct, že na naše domácí utkání chodilo i přes tisícovka diváků a na to také nebyly pražské fotbalové naděje zvyklé. Především na podzim město ligovým fotbalem žilo a na utkání se sjížděli lidé ze širokého okolí.

Slavičínský dorost 1980. Ignác Matějovič vlevo nahoře. Foto: František HauserFoto: František Hauser

Co třeba rozhodčí, nebrali Vás jako trpaslíka a outsidera?

Na rozhodčí si nějak nemůžeme stěžovat, sestup jsme si udělali ve svých hlavách. Je ale pravda, že na nás měl sudí přísnější metr v Jihlavě a v Chomutově. Jiný názor však měli naši fanoušci, kteří po jednom domácím utkání objeli sudímu auto pětikorunou a byla z toho pěkná polízanice!?

 

Které hráče jste měl nejraději?

Já jsem prosazoval spíše takový demokratický přístup. Měl jsem radu tzv. starších, Ivana Holka, Jardu Smolka, Zdeňka Kupčíka, Standu Faldíka a Ladika Goňu a s těmi jsem velmi dobře vycházel a komunikoval. Ale já jsem nekonfliktní typ a s kým nevyjdu, tak s tím vyběhnu (smích).

 

Kteří hráči se později z mládežnických kategorií Slavičína prosadili i u dospělých?

Prosadili se především brankáři, Pavel Barcuch ve Zbrojovce, Chebu, Drnovicích, Uh. Hradišti a v Ratíškovicích, Jožka Štrbák chytal v druholigových Slušovicích. Jarda Smolek s Mirkem Mynářem působili v Uherském Brodě, Stanislav Faldík na Vsetíně a ve slovenské Čadci. Olda Kozubík hrál druhou ligu za Zlín a hromada hráčů se pak podílela v devadesátých letech na postupu mužů Slavičína do Divize.

 

Řada hráčů se pak vrhla i na trenérskou dráhu, Radek Divila působí u mládeže Fastavu ve Zlíně, Jirka Váňa trénuje slavičínskou rezervu, Olda Kupčík ve Val. Kloboukách.  Například Vladimír Goňa se stal ligovým rozhodčím a Petr Koseček trénoval Českou reprezentaci v sálovém fotbalu. Mnoho kluků dělá i fotbalové činovníky, např. Broňa Münster je ve Slavičíně místopředsedou a Staňa Belžík sekretářem FC TVD. I ostatní stále dělají do fotbalu ve svých rodištích.

setkání bývalých dorostenců ve Slavičíně po 35 letech. Foto: Zdeněk Rumplík mladší

Prozradíte nám v závěru i něco o své rodině?

Nemám žádné tajnosti. S manželkou jsme o několik let později ve Slavičíně rozvedli. Ona byla z Litvínova a přeci jen ji to táhlo domů. Syn Libor vyrůstal fotbalově ve Slavičíně, později to zkoušel i v Litvínově. Ale je to taky už „pán v letech“ a jako hasič v chemičce se teď nezastaví. Baví ho tenis a do Slavičína za mnou jezdí velmi často a hrává zde tenisové turnaje.

 

Dcera Dita se vdala za hokejového reprezentanta Petra Rosola. Mají spolu dvě děti. „Rosi“ dříve působil  hokejově ve Švýcarsku a v Itálii. Několikrát jsem se tam byl za nimi podívat. Teď si už ale žijí každý svým životem.
Já mám již delší dobu přítelkyni ve Zlíně a zatím nám to klape.

 

Chodíte na fotbalová utkání a co říkáte na současnou úroveň?

Před pandemií jsem chodil na utkání Zlína, za trenéra Bílka to byla paráda. Pak se kádr hodně změnil a jarní část vždy stála za „starou belu“. Teď to sleduji jen v televizi, ale kolikrát je to taková „holomajzna“. Zlín se ale teď zlepšil, ale do konce sezony je ve hře ještě hodně bodů.

 

Samozřejmě chodím i na zápasy Slavičína a kolikrát je to zajímavější fotbal než ve Zlíně. Hrajeme už řadu let na špici divize a pod trenérem Slončíkem má ten fotbal hlavu a patu.

 

Dá se srovnat tehdejší fotbal s dnešním?

Hrozně těžko to srovnávat, tehdy to nebylo tolik o taktice. Podle mne bylo více času na různé technické kousky a dovednosti. Dnes je to o tom hlavně neudělat chybu. V klidu si ale dovolím říct, že někteří hráči ze slavičínského dorostu by se prosadili i teď. Jen by je musel někdo pořádně vést a museli by dostat pořádnou šanci. Zároveň  bych chtěl vidět současnou generaci, jak trénuje na škváře, ledu a sněhu a s těžkými balóny. Nemluvě o kopačkách a hráčckém vybavení. Každá doba však přináší svoje a my ve Slavičíně jsme si ji užili naplno. Za sebe musím poděkovat mým dvěma spolupracovníkům, kteří již nejsou mezi námi, vedoucímu týmu panu Zdeňku Rumplíkovi staršímu a Frantovi Maryášovi.

 

-kos-

[wpdevart_facebook_comment order_type="social" title_text="Komentáře" title_text_color="#000000" title_text_font_size="15" title_text_font_famely="Arial" title_text_position="left" width="100%" bg_color="#d4d4d4" animation_effect="random" count_of_comments="7" ]

TIPY NA AKCE

Z PRVNÍ RUKY

INZERCE, NABÍDKY

TOP REKLAMA