Těch mrtvých je mi líto… ale hrdinové?

Afghánistán je zemí s velmi bohatou a dlouhou historií, a kvůli jeho strategické poloze se jej v dějinách snažilo ovládnout mnoho dobyvatelů. Alexandr Veliký, Mongolové, Britové, Sovětský svaz. Do Afghánistánu šly Spokojené státy americké před sedmnácti lety původně pomordovat teroristy Al-Kajdy a Bin Ládina. Jen tak mimochodem, z těch 19 teroristů z 11. září roku 2001 bylo 18 ze Saúdské Arábie. Asi měli v USA tenkrát špatně vytištěné mapy.

Války v této zemi zatím končí pořád stejně. Armády jsou nuceny za velkých ztrát odsud odejít, Tálibán se chopí moci a vyřídí si s dosazenými politiky účty. O tom, že se s tím umí popasovat i po bolševicku, svědčí konec komunistického prezidenta Afghánistánu Nadžíbulláha v roce 1996, kterého vykastrovali, uvláčeli za autem ulicemi Kábulu k smrti a s genitáliemi nacpanými do úst a ruličkami dolarových bankovek mezi prsty pověsili na křižovatce na betonový pilíř. Kakaja natura takaja kultura…jak se zpívá v jedné ruské častušce.

Současná snaha vybudovat na území Afghánistánu státní útvar, který bude odpovídat jakémukoli typu demokracie je totální nesmysl a těm, co to nepochopili, např. paní poslankyně Černochová (ODS), a nepovažují tamní válku za zbytečnou, doporučuji poslat tam vlastní děti. V této zemi můžete být přímými svědky systémového selhání celé společnosti, protože tam, kde lze v rámci zákona ukamenovat několik hodin staré novorozeně, dochází ke kolapsu lidskosti na té nejděsivější úrovni.

Ilustrační foto

Snad i blbec pochopí, že pokud nefunguje stát, nemůže fungovat ani armáda a to nemluvím o nenormální míře dezerce, kdy po absolvování výcviku odchází vojáci zpět k Tálibánu. Evidentně tato drobná skutečnost uniká všem, kteří v červnu zvedli v našem parlamentu ruku pro návrat elitního bojového útvaru z Prostějova, jejichž úkolem má být výcvik speciálních jednotek afghánské armády. Že přeju hodně štěstí.

Važte, prosím, slova

Média včetně politiků padlé české vojáky obehnala frázovitými opisy definice pojmu hrdina. Zabití vojáci jsou hrdinové, protože padli, abychom my padnout nemuseli (četl jsem v jednom úvodníku). V roce 2014 přivezli pět jiných našich vojáků z této země v obalech na mrtvoly. Tenkrát také dokonale posloužili jako potrava pro politické a mediální hyeny. Ti padlí si zaslouží úctu, ale nejsou hrdinové. To, co se jim stalo, kdy se v jejich blízkosti odpálil sebevražedný útočník, je přesně definovaný pojem. Jmenuje se to být ve špatný čas na špatném místě. Hrdinou můžu nazvat toho, kdo se v kritické chvíli zachová správně a bez ohledu na své bezpečí zachrání majetek nebo život jiného.

Rozkaz zněl jasně…. strůjci atentátu na naše vojáky musí být dopadeni

Tak tomuto říkám prozření, súdruh generál. Válčit po boku spojenců kdesi ve světě a pak se divit, že tam máme najednou padlé. Že si ale za živý svět nemůžu vzpomenout, že by tam „venku" padnul na poli cti nějaký vysoký důstojník. Tento osud je přán, ve vší úctě, zatím pořád jenom těm řadovým vojákům.

Ilustrační foto

Lidé v Afghánistánu sami sebe nevnímají jako teroristy, ale považují se i pod vlivem silné víry za svaté bojovníky za svobodu své vlasti. Byla to léčka. Chápu. Ale tohle je opravdu válka, páni generálové, a politické kecy o ‚mírové misi‘ si strčte do… Plky o nějakém pohánění před soud…jako koho? Nějakého velitele ozbrojené skupiny za dobře zorganizovanou vojenskou past? Inu, rád bych věřil, že jste se svým prohlášením neinspirovali praktikami Jagkdkommanda Skorzeny a pana inženýra Tuttera z nedalekých Vizovic. Ta slova mi lehce evokují ne zrovna příjemné vzpomínky na Ploštinu, Juříčkův mlýn nebo Prlov. I tady šlo o pomstu za mrtvé vojáky. Abyste za pár let nestáli jako obvinění u mezinárodního soudu v Haagu z válečných zločinů.

Stav naší armády

Naše současná armáda je zdecimována na úroveň expedičního sboru a obranu státu by v případě konfliktu nezvládla ani omylem. Nepíšu to jenom tak. Byl jsem s armádou, respektive s tím, co armádou nazýváme v denním kontaktu v muničních skladech ve Vrběticích téměř rok a půl. Celý systém na mě působil jako jedna velká Snowdrop Party (Slavnosti sněženek), k tomu ponurá rudolfínská scenérie jako vystřižená ze Spalovače mrtvol, kde mottem celého mohla být věta: „Je těžké být debilem, protože konkurence je veliká." Jediným pozitivem, které bylo možné v tomto slzavém vlachovickém údolí nalézt, bylo několik vykrmených prasat mého kolegy živených z neskutečného množství přebytků polní kuchyně.

Náš národ má celkem nebezpečnou tendenci srát s čertem na velkou hromadu a přidávat se k vítězi, a to i v okamžiku, kdy vítěz ještě není znám, případně se o něm jen spekuluje. Své kvality v činnosti obrany vlasti mohla armáda ukázat za posledních 100 let hned několikrát. Nikdy se tak nestalo. Do NATO nás přibrali narychlo v roce 1999, pár týdnů před bombardováním Jugoslávie. Sehráli jsme v tomto vojenském uskupení skvělou roli užitečných idiotů a poskytli tak politické krytí parádnímu svinstvu. S již zlidovělým „humanitárním bombardováním" jsme se toho zhostili opravdu na výbornou. Naše země má i bohaté historické zkušenosti se západními spojenci. Kdykoliv jsme je potřebovali, tak se na nás vykašlali. Představa, že za naši svobodu a územní celistvost bude bojovat třeba takové Turecko jako člen NATO, je přinejmenším velmi vtipná. V případě současného konfliktu by z nás udělali bojiště, nebo by nás zrovna hodili přes palubu.

Chlapci a chlapi….dva roky práázdnin nic vííííc…..

Zrovna nedávno pan ministr Metnar tak nějak oživil myšlenku dvouleté prezenční vojenské služby. Znám dost absolventů tohoto cirkusu z 80. let, kteří jsou na svou zkušenost hrdí. Hlavně ti, co to v životě daleko nedotáhli. Účast na hromadné šikaně branců nebo dvouletém výcviku schopností nikdy neuplatnitelných v jejich dalším životě pak navíc považují za kariérní vrchol svých mladých let. Proč ne.

Už vidím ten přijímač. Mladý chlapec, který prošel genderovou nalejvárnou, podle instrukcí se naučil pomáhat uprchlíkům, věřit policajtům, vysávat dotace, šířit Hate Free a nenávidět individualisty, nyní vchází do zařízení určeného pro alfa samce, kteří se sem přišli realizovat a naučit se, jak jiným co nejefektivněji ubližovat. Cože se s tím člověkem v takovém prostředí asi stane? Za minulého režimu byla situace podobná a vojáci zjevně investovali dost času do interakce s branci, kteří na vojnu šli z donucení. Seznam her (Sahara, Křišťálová noc, Gagarin, Motokros, Mazák jede domů…), kterými si vojáci i branci krátili společné dlouhé chvíle je skutečně úctyhodný. Je všeobecně známý fakt, že armáda, podobně jako třeba Policie, trpí na extrémně nadprůměrný počet uchazečů (magorů), které láká vidina ubližovat ostatním a ponižovat je. To není teorie, to je prostě statistika prověřená již minulými lety a současností. Třeba probíhající soudní přelíčení se zástupcem velitele krajské policejní zásahové jednotky v Plzni, který zablokoval vůz řidiče a s pistolí v ruce ho označil slovy ku*va, ty ku*do a dotazoval se jej, na koho blikal. S tím vším souvisí celá mašinérie týkající se kšeftování s výjimkami, modrými knížkami, úplatky lékařům, úředníkům, šikana, sebevraždy, ničení lidských životů a zavírání do vězení pro vyhýbání se nástupu a tak podobně. Samozřejmě nesmíme zapomenout na ohromný politický potenciál všech, kteří se rozhodnou tyto problémy „řešit" a rozvraceče trestat. Nespornou výhodou ovšem bude, že celá populace bude nejpozději ve svých dvaceti letech umět rozdělat bezpečné ohniště v lese, ustlat postel předepsaným způsobem a hlavně pochodovat v útvaru. Sice v době, kdy bude svět zoufale hledat specialisty na autonomní řízení případně meziplanetární cestování, ale to bude asi jedno.

Nechci tady vojáky kritizovat. Oni jdou tam, kam je pošlou politici a tíhu jakékoli mise i služby doma nesou na svých bedrech i s těmi dopady, které vidíme. Demokracie je skvělým nástrojem, který dovoluje páchat zvěrstva oklikou. Násilí se schválí, ale pošlou se nějací pohůnkové, aby špinavou práci vykonali za voliče či politiky, a ty pak netížilo jejich svědomí. Výsledkem dosavadní války proti terorismu je masová migrace, islám na pochodu, další a další teroristické útoky, tisíce mrtvých tam a stovky mrtvých v Evropě. Za koho v Afghánistánu umírají čeští vojáci? Za naše zájmy? Ale no tak, to jistě…

Darek Slavík