Ve Valašských Kloboukách uctili památku obětí bombardování

Od bombardování Valašských Klobouk uplynulo 80 let. Dvě pumy spojeneckých letounů na město dopadly večer 7. března 1945, z toho jedna spadla na rozcestí ulice Rudé armády a Soukenické, druhá přímo na ulici Soukenickou. Následkem tohoto bombardování zemřelo devět lidí a několik dalších bylo zraněno.

Při příležitosti výročí této události byla v neděli 9. března za tragicky zemřelé spoluobčany sloužena bohoslužba ve farním kostele Povýšení svatého Kříže. Příbuzní obětí, představitelé města i kloboucké farnosti a také zástupci Československé obce legionářské poté uctili památku obětí na místním hřbitově.

Čest jejich památce.

Uctění památky obětí bombardování v Soukenické ulici

Na bombardování Valašských Klobouk vzpomněl podrobněji ve zpravodaji města Valašské Klobouky pan Jiří Pechanec:

Nový rok 1945 dával tušit, že konec německé okupace a tím i konec druhé světové války nejsou daleko. Přes naše město přecházela ustupující německá a maďarská vojska. Některé oddíly zůstávaly na odpočinek i ve valašskokloboucké měšťanské škole, v níž se v té době neučilo. Naše rodina bydlela ve škole, tatínek byl školníkem, maminka a starší sestry uklízely. Začátkem března se do školy nastěhoval maďarský vojenský zdravotní oddíl. Bylo to asi80 vojáků s vojenskými lékaři, sanitními vozy a polní nemocnicí. Na školním dvoře stálo možná na 30 vozů.

Psal se 7. březen 1945. Od rána bylo zataženo, ale počasí naznačovalo brzký příchod jara. V tu dobu se už fronta přiblížila na Slovensko, k východní straně řeky Váhu. Tam se její postup zastavil – jednak kvůli odpočinku, ale přede-vším kvůli doplnění zásob munice před překročením Váhu a před dalšími osvobozujícími boji. Byla to rumunská vojska a vojska Rudé armády.

7. březen, den, kdy řada starších občanů vzpomínala, že je to datum narození prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, se stal pro naše město osudným. Ten den se už od rána připravoval k odjezdu maďarský zdravotní oddíl. Po obědě začali vojáci všechno nakládat do aut a seřazovat se k odjezdu ze školního dvora. První nákladní auta vyjela po 14. hodině do Zástodolí. Najednou se asi třetí vyjíždějící velké nákladní auto propadlo do kanálové šachty a zatarasilo výjezd ostatním vozům. Bylo zjištěno, že se utrhla náprava vozidla, kterou bylo nutno přivařit, aby se mohlo pokračovat v odsunu. Obrátili se proto na mého otce, aby jim poradil, kdo by mohl opravu provést. Otec přivedl zámečnického mistra Jana Nevrlku se dvěma tovaryši. Ti si po zjištění rozsahu závady dovezli potřebné nářadí a svářečku a pustili se do práce. Když byla oprava dokončena a auto odjelo, nařídil velitel, že se šachta musí kvůli vyjíždění ostatních automobilů zabezpečit. Jelikož se však mezi tím setmělo, rozhodl velitel po poradě s ostatními důstojníky, že zůstanou ve škole ještě jednu noc.

Přišel večer. Kolem 19. hodiny přeletělo nad městem letadlo. Po chvíli se vrátilo a vystřelilo padákovou světlici, která osvítila celé město na delší dobu tak, že by při jejím světle mohl člověk číst třeba i noviny. Letadlo odletělo a asi deset minut byl klid. Já i s rodiči a sourozenci jsme právě povečeřeli. Po večeři k nám přišel tak jako obvykle maďarský voják, který mluvil plynně slovensky a chodil k nám poslouchat maďarské zprávy z rádia. Maďarsko bylo už tehdy osvobozeno. Poslouchal jsem, o čem ses ním otec bavil. Najednou se v okně zablesklo, ozvala se ohlušující rána, pak přišel druhý větší záblesk následovaný ještě větší ranou doprovázenou řinčením okenních skel. Voják vyskočil a křičel: „Rychle do sklepa, bombardují!“ Všichni jsme utíkali do sklepa, kde byla školní kuchyně. Tam už byli maďarští vojáci a celá naše rodina.

Když už byl klid, vyšel otec ze sklepa a za chvíli zavolal i maminku a mou sestru. Mezitím přišel do sklepa i jeden důstojník a vyvolá-val některé vojáky. Sousedka, která se k nám přišla ukrýt, se ho ptala, co se stalo. Ten jí něco vysvětloval a ona se jen stále křižovala a vzdychala. Pak nám řekla, že do Zástodolí a na kopeček v Brumovské ulici spadly bomby, venku je hrůza, že jsou tam mrtví a řada raněných.

Potom jsme s druhou sestrou vyšli ze sklepa i my. Když jsme přišli do přízemí, otevřely se proti schodišti jedny dveře do čítárny osvětlené jen karbidovou lucernou, protože nešla elektrika. Viděli jsme maďarské lékaře v bílých čepicích a zástěrách, jak se nad někým sklánějí a něco provádějí. Na chodbě v přízemí leželo několik nosítek se zraněnými. Vojáci, hasiči a příslušníci civilní protivzdušné obrany stále přinášeli na školní chodbu na nosítkách další raněné. Mezi nimi chodili kněží – páter Borák a páter Vlk. Modlili se a některým žehnali.

Když jsme přišli do kuchyně, otec seděl u kamen a přikládal. Na kamnech stály velké nádoby s horkou vodou. Přibíhali vojáci s chirurgickými nástroji, vhazovali je do nádob, ze kterých kleštěmi vytahovali jiné nástroje a utíkali s nimi k operujícím lékařům. K nám do světnice nosili ošetřené lidi, které nebylo možno poznat. Ležela tam i Rosalie Ondřejíková; když ji měli odnášet na ošetření, zjistili, že už je po smrti. Odnesli ji tedy do jedné třídy, kam se ukládaly osoby zabité při bombardování. Bylo jich devět.

Teprve kolem půlnoci ukončili maďarští chirurgové svou záchrannou práci. Asi deset poraněných lidí bylo odvezeno do nemocnic. Na ně-které si vzpomínám: otec a syn Burešovi (Jankovi) ze Zástodolí, manželé Fůskovi, Věra Šulcová (provdaná Solaříková), Jarka Tomaštíková (provdaná Blahůšková) a další. Ráno přišel starosta s četníkem a poznávali mrtvé. Bylo mezi nimi pět členů rodiny Veverkovy, dále Rosalie Ondřejíková, Karel Macenauer, pan Ptáček z Lipiny a jeden německý voják z pracovní čety. Někteří nebožtíci byli k nepoznání.

Ještě za ranního rozbřesku odjela polní nemocnice neznámo kam. Ani jsme všem těm lékařům nestačili poděkovat. Ráno k nám přišla paní Ročáková s balíčkem cukroví. Chtěla po-děkovat vojákovi, bez něhož by už byla mrtvá. Když v Zástodolí vybuchla první bomba, skočil po ní, strhl ji k zemi a tak jí zachránil život. Její zachránce však už odjel.

Druhý den všechny mrtvé umývala, oblékala a ukládala do rakví Aloisie Balejková. Rakve nechal dovézt starosta města. V neděli odpoledne byl vypraven všem devíti obětem bombardování slavnostní pohřeb se všemi poctami a za účasti obyvatel celého města.

Do školy se už toho roku vojáci nenastěhovali. Budova měla vytlučená okna a třídy byly neobyvatelné až do konce války. Tak skončila apokalypsa březnového večera necelé dva měsíce před osvobozením města a před koncem druhé světové války. Válka je strašná věc, o to hroznější, když ji člověk pozná na vlastní kůži z bezprostřední blízkosti. Tolik zbytečných obětí, tolik nešťastných rodin oplakávajících své nejbližší… Muselo to být?

Věčná památka padlým při tomto bombardování! Věčná památka všem obětem druhé světové války!

Jiří Pechanec (s poděkováním za pomoc Jaroslavě Pechancové)

Zdroj: Valašskokloboucký zpravodaj březen 2015