Tento příspěvek se nezabývá blíže takovými typy dopravních přestupků, jako je např. překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kdy je třeba konkrétní překročení rychlosti přesně prokázat technickým měřícím zařízením a nelze se spokojit s tvrzením, že řidič jel určitě vyšší, než povolenou rychlostí. Tento příspěvek se blíže zabývá takovými typy dopravních přestupků, jako je např. nezastavení na značce STOP, jízda na červenou bez záznamového zařízení, nepřipoutání se bezpečnostními pásy, telefonování za jízdy, přejetí tzv. plné čáry apod., tedy přestupky, jejichž spáchání je možno zjistit často pouze vnímáním a pozorováním policistů či případně svědků.

Často také při takových typech dopravních přestupků nebývají ani k dispozici další věrohodní svědci, kteří by byli schopni důvěryhodně odsvědčit, která tvrzení jsou pravdivá a která nikoliv, tedy zda tvrzení policistů že přestupek spáchán byl anebo tvrzení řidiče, že naopak přestupek spáchán nebyl. V takových případech se v dopravních přestupkových řízeních obecně vychází z toho, že jako důkaz k prokázání spáchání dopravního přestupku postačí ve většině případů výpověď zasahujících policistů.

V obdobných situacích lze doporučit, aby řidič, je-li přesvědčen, že se nedopustil dopravního přestupku, který je mu kladen za vinu, svůj nesouhlas vyjádřil písemně již do příslušného písemného záznamu policie, který je na místě sepisován. Následně by pak měly být v přestupkovém řízení vznášeny ze strany obviněného tvrzení, důkazy a argumentace, které by vyvracely tvrzení policistů či naopak svědčily ve prospěch tvrzení obviněného z přestupku. V tomto přestupkovém řízení u ústního jednání je možno také navrhnout provedení výpovědí zasahujících policistů, zaměřit se na případné rozpory v jejich výpovědích a z tohoto hlediska na věrohodnost jejich tvrzení.

Pokud se nepodaří uvedeným způsobem zpochybnit výpovědi policistů, pak jejich výpovědi mohou být v převážné většině případů brány jako dostačující důkaz k prokázání spáchání dopravního přestupku. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka v případech, kdy nejsou dány důkazy či hodnověrné argumenty tuto věrohodnost zpochybňující, se zabýval např. Nejvyšší správní soud ČR, který ve svém rozhodnutí 4 As 19/2007 – 114 konstatoval mj. : K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.

JUDr. Petr Hradil  www.advokat-zlinsko.cz