REFLEXY – Příběh kapely, která rozdává radost už přes 30 let

Jen málokterá kapela se může pochlubit tím, že i po více než třiceti letech na scéně má pořád co říct a stále dokáže roztančit publikum všech generací. Reflexy, původně lokální zábavová parta z okresu Uherské Hradiště se díky autorské tvorbě a poctivé práci vypracovala mezi stálice zábavové i poprockové scény. Kapela zažila chvíle obrovské popularity i bolestivé ztráty, prošla personálními změnami, ale nikdy se nevzdala.

Jak vzpomíná na první roky v kapele Martin Koníček, který je autorem velké části hitů? V rozhovoru pro RegionValassko.cz se zmínil také o odchodu dlouholetého člena a zpěváka Libora Plška, kterého nahradil Honza Grebík.

Skupina Reflexy existuje už více než 30 let. Můžete popsat, jak kapela vznikla a jak se k ní dostal Martin Koníček?

Do kapely jsem přišel v roce 1992, v té době Reflexy působily na okrese Uherské Hradiště jako zábavová kapela, která se prezentovala převzatými hity hardrockových kapel jako Bon Jovi, Styx atd. Už tehdy v kapele působil dnešní kapelník Pepa Lysoněk. Po mém příchodu a autorském přínosu jsme se začali zaměřovat na původní tvorbu. Od svých hudebních začátků jsem toužil po skládání vlastních písniček, což v té době u podobných kapel rozhodně nebyl standard. V tomto mém snažení mě Pepa hodně podpořil a viděl v tom budoucnost Reflexů, stejně jako já.

Jaké byly první roky existence kapely? Bylo těžké se prosadit a získat si fanoušky?

V momentě, kdy jsme uvedli naše první autorské písně, jsme pocítili neuvěřitelnou energii od fanoušků a obrovský hlad po nových písničkách, jež měly svůj původ v našich vlastních melodiích a textech.

Kdy jste si uvědomili, že se Reflexy stávají známou kapelou? Byl nějaký konkrétní okamžik, který vás katapultoval mezi populární skupiny?

To byl přesně ten moment, kdy jsme společným vystoupením s Palem Haberou získali prostředky na natočení prvního videoklipu Všichni půjdem do ráje. Asi si to dnes mnozí nedokáží představit, ale cena za videoklip v době před digitální érou byla větší než za malý dům. Vše, co jsme vydělali, jsme obětovali našemu snu.

Kapela Reflexy

V roce 2000 vás zasáhla tragická událost – smrt Jardy Garguláka. Jak těžké bylo rozhodnutí pokračovat dál bez hlavního zpěváka? Předpokládám, že pro Vás není jednoduché o tom mluvit i po 25 letech.

Dnes už to není taková emotivní záležitost jako tehdy. Nicméně Jarda je klíčovou osobností v historii kapely a jsem nesmírně šťastný, že jsem mohl psát písně pro tak dobrého zpěváka a kamaráda. Je v mém srdci navždy. Jsem naprosto přesvědčený, že by chtěl, abychom tu pokračovali dál na cestě, kterou jsme si vysnili.

Jak byste popsal vývoj vašeho hudebního stylu od prvních alb až po současnost? Rozdíly mezi jednotlivými alby jsou značné.

Většina kapel má svůj vývoj a souvisí to s tím, jak se vyvíjejí osobnosti a noví členové skupiny. My jsme byli vždy názorově otevřená parta muzikantů, a to se promítá i do tváře kapely. Dříve hard rock, potom třeba pop rock, a dnes obojí? …

Troufám si říct, že na Vašich hitech stojí úspěch Reflexů. Jste autorem zásadních písní jako jsou: „Daruj mi křídla“, „Ty jsi divoká“, „Sluneční“ nebo „Nové touhy“. Máte písně spojené s osobními zážitky?

Samozřejmě, osobní prožitky jsou u každého umělce tím, co ho pohání nejvíce. Vlastně, abych řekl pravdu, co člověk prožil osobně, má tu nejvyšší hodnotu a lidé to poznají.

Máte nějakou píseň, ke které máte obzvlášť silný vztah?

Ano, a s dovolením si to nechám pro sebe.

Důležitým momentem kapely bylo přijetí Ondřeje Filáka, který se stal výraznou tváří kapely. Souhlasíte? Jaký měl jeho příchod vliv na tvorbu kapely?

Ondřej je generační talent nejenom Valašska, ale celé Moravy, a jeho přínos je fenomenální. Je to instrumentální, pěvecký a autorský fenomén. Písnička z jeho autorského šuplíku se stala rekordmanem Reflexů.

Jak se cítíte, když stojíte na pódiu před stovkami fanoušků? Máte ještě trému?

Trému nemám a cítím se fenomenálně, je to skoro jako omlazující kúra.

Jak se v čase mění vaši fanoušci? Je nějaký rozdíl mezi fanoušky z 90. let a těmi dnešními?

Není, jen mají trošku více vrásek navíc, stejně jako my. Navíc s sebou často přivedou svoje děti – což je pro nás pocta.

Libor Plšek byl dlouholetou tváří Reflexů. Jak jste v kapele vnímali jeho nedávný odchod?

Samozřejmě nás to trochu překvapilo a zklamalo, nicméně hlavní motto kapely je rozdávat radost a jít dál.

Kapela Reflexy

Jaké byly hlavní důvody jeho rozhodnutí odejít? Bylo to pro kapelu překvapení, nebo jste to očekávali?

To je spíše otázka na Libora. Oficiální důvod byl, že nechce hrát dál určité typy vystoupení, a to taneční zábavy. Položil nám ultimátum. To jsme nečekali. Bylo to překvapení, ale my chceme rozdávat radost lidem, bez ohledu na to, kde hrajeme a jaký typ koncertu to je.

Jak jste vybírali nového zpěváka? Bylo těžké najít někoho, kdo by zapadl jak hudebně, tak lidsky?

Honza s námi vystupoval už mnoho měsíců jako umělec, který nám dělal předskokana. Je to skvělý písničkář, umělec, zpěvák a silná osobnost. Sedli jsme si lidsky i hudebně.

Fanoušci byli dlouhou dobu zvyklí na Liborův hlas. Setkali jste se s nějakými reakcemi publika na nové pojetí písní s novým zpěvákem Honzou Grebíkem?

Nemáme žádné negativní reakce, spíše jsme mile překvapeni. Honza zapadl, už jen díky tomu, že Reflexy byla jeho oblíbená kapela v mládí.

Jaké jsou plány kapely do budoucna? Můžeme se těšit na nové album s novými skladbami?

Ano, nové album je na spadnutí, první singl z dílny „Zůstaň nade mnou“ už je skoro rok na světě a nedávno vyšel nejnovější singl s hostem Petrem Švancarou. Těšíme se na to, že představíme lidem nové písně, zpěváka i tvář kapely Reflexy pro rok 2025.

Uvidíme se tradičně nejblíže už tuto sobotu 5. 7. v Horní Lidči. Tentokrát už od 21 hodin bez předkapely!

-dř-