Víte, že chudobince existovaly i v Brumově?

Většina z vás si při vyslovení slova chudobinec nejspíš vzpomene na Zilvara z chudobince z románu či seriálu Bylo nás pět. Víte však, že chudobince byly i v Brumově? Pojďme se podívat na jejich historii. Až do 19. století neexistovala sociální zařízení pro staré a nemohoucí lidi (například nemocné či válečné invalidy). Většinou se o ně starala vlastní rodina, případně církev v rámci špitálů. V případě, že neměli žádné rodinné zázemí, se však tito lidé ocitli odkázáni sami na sebe. V 18. století již církev nestačila v rámci nahodilého provozování špitálů pečovat o všechny potřebné, což mimo jiné vedlo k rozšíření žebroty. Proto Josef II. svými dekrety v 80. letech 18. století nařídil zřízení chudobinců v českých zemích, na Moravě konkrétně roku 1785. Péči o chudé svěřil postátněné církvi a chudinské ústavy vznikly v každém farním obvodu. Z vrchnostenských úředníků a místního duchovního správce byly vytvořeny zvláštní komise, jejichž úkolem bylo sepsat místní žebráky včetně jejich neduhů a rozdělit je do skupin podle výše poskytované péče. Stát na chod chudobinců nepřispíval – prostředky si měly zajistit samy, a to výběrem almužen mezi obyvateli dané farnosti nebo prostřednictvím chrámových schránek na milodary pro chudé. Konkrétní způsob financování se však lišil podle jednotlivých farností. Josefínské chudinské instituty se osvědčily a položily základ charitativní péči, která se v 19. století dále rozvíjela.

Ve druhé polovině 19. století začaly roli far přebírat obce, které byly podle nových zákonů povinny starat se o své chudé obyvatele, avšak pouze o ty, kteří měli v obci domovské právo. Sociální situaci zlepšilo také zavedení penzí, zpočátku však pouze pro státní zaměstnance. Obtížná byla situace i za první republiky – stát sice s růstem svého aparátu postupně přebíral odpovědnost za péči o chudé, naplno se jí však ujal až po druhé světové válce. Také v Brumově byl ve druhé polovině 19. století na základě uvedených zákonů zřízen obecní chudobinec, o jehož fungování se však dochovalo jen málo informací. O něco lépe jsme informováni o starších chudobincích – panském a farním.

Ještě před nařízeními Josefa II. byl v Brumově v letech 1771–1772 z iniciativy majitele panství Jana Baptisty Ilešházyho postaven panský chudobinec. Jednalo se o stavbu z pevného zdiva, krytou šindelem, která stála naproti faře u budovy bývalé staré školy (budova stála vedle staré školy naproti fary, na místě dnešní pošty). U chudobince se nacházel kříž s erbem rodu Ilešházy, jenž byl roku 1835 přemístěn na nový hřbitov za brumovským kostelem. Chudobinec se skládal ze společné jídelny, kuchyně, spižírny a dvou oddělených místností – zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. V zadní části domu se nacházela malá zahrádka. V průčelí budovy stála věžička se zvoničkou. Provoz chudobince, na rozdíl od chudobince farního, financovala vrchnost. Sloužil nejchudším obyvatelům panství a vysloužilým panským úředníkům. Jelikož se město Brumov na jeho provozu finančně nepodílelo, nebyl určen pro jeho obyvatele – ti se v případě nouze mohli uchýlit do farního chudobince. Obyvatelé panského chudobince dostávali denně pravidelnou stravu, například zelí, mouku, máslo, sýr a luštěniny, při některých svátcích také maso a pivo. Museli dodržovat stanovený režim, který zahrnoval pravidelné společné modlitby, účast na mších a náboženských procesích, péči o nemocné spolubydlící a zákaz přenocování mimo objekt chudobince. Při pobytu vrchnosti se měli hlasitě modlit před kaplí sv. Valburgy, stojící v sousedství kaštýlu. Panský chudobinec fungoval do roku 1835, kdy skončilo vlastnictví Brumova rodem Ilešházy.

Farní chudobinec byl v Brumově vystavěn roku 1785 farním administrátorem Josefem Kajetánem Dudkem, který jeho výstavbu financoval částkou 400 zlatých z vlastních úspor. Stál na předměstí, na stejném místě jako dnes – na křižovatce ulic 1. května a Hůrka. Budova byla postavena z nepálených cihel a měla šindelovou střechu. Disponovala dvěma vchody a po dvou jizbách, kuchyních a komorách. Za domem se nacházela malá zahrádka, o jejíž vlastnictví se dlouhodobě vedl spor mezi farářem a obcí. Tento spor nebyl vyřešen až do doby rekonstrukce silnice na počátku druhé světové války. Zpočátku měl chudobinec sloužit celkem sedmi ženám. Díky příspěvku nejmenovaného dobrodince, nejspíše faráře Jana Baptisty Schenka, byla budova rozšířena také pro ubytování sedmi chudých osamělých mužů. Josef Kajetán Dudek zajistil částečné financování provozu záložním kapitálem z dlužního úpisu u banky města Vídně. Úpis měl hodnotu 1 000 zlatých a nesl čtyřprocentní úrok, tedy 40 zlatých ročně. Z tohoto výnosu měl být 1 zlatý použit na stavební údržbu a zbývajících 39 zlatých rovným dílem rozděleno mezi chovance na zajištění jejich výživy. Tyto finance však na celkový provoz nestačily, a proto v chudobinci po část 19. století žily pouze ženy. Teprve poté, co farář Karel Veiner odkázal chudobinci ve své závěti roku 1874 částku 7 000 zlatých a o pět let později správce chudobince Dominik Velšar daroval další prostředky, bylo možné ubytovávat i muže. Všichni přijímaní měli být bezdětní nebo vdovci a vdovy. O jejich přijetí rozhodoval brumovský farář. Farní chudobinec poskytoval péči potřebným až do konce 40. let 20. století.

Pavel Mašláň, Muzeum regionu Valašsko