„Najednou jako by všechno potemnělo.“ Pamětník vzpomíná na smrt stopařek

Případ dvou zavražděných mladých žen, jejichž těla byla v srpnu 1976 nalezena mezi Valašskými Klobouky a Brumovem-Bylnicí, se před padesáti lety hluboce zapsal do paměti celého regionu. Po zveřejnění článku k výročí tragédie se redakci ozval Vlastimil Tělupil, který v té době jako jednadvacetiletý mladík pracoval v Brumově. Poslal nám své osobní vzpomínky na dny, kdy se městem začala šířit zpráva o tragickém nálezu.

Přinášíme jeho vzpomínku. Část popisovaných událostí autor osobně nezažil a vychází z toho, co se tehdy mezi lidmi v Brumově povídalo. Sám upozorňuje, že po padesáti letech nemusí být všechny podrobnosti přesné.

V Brumově jsem tehdy pracoval jako prodavač

Do Brumova jsem nastoupil jako prodavač v prosinci 1973. Bydlel jsem tehdy v Rokytnici a ani ve snu mě nenapadlo, co zde o několik let později zažiji a jakou vzpomínku si z Brumova odnesu na celý život.

Bylo mi jednadvacet let, byl jsem svobodný a bez závazků. V práci jsem měl domluveno, že mohu skončit o hodinu dříve, protože jsem měl mít rande. Dodnes si pamatuji s kterou slečnou, ale správný chlap o svých ženách nemluví.

Kolem čtvrté odpoledne jsem už očima postrkoval ručičku hodinek, aby byl konec pracovní doby. Najednou ale začalo být na náměstí rušno. Vyšel jsem před prodejnu a zeptal se jednoho známého, co se děje.

Řekl mi, že „u Koliby“ našli zabitou ženu. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že jsou mrtvé ženy dvě.

Krásný slunečný den najednou potemněl

Protože moje rande nakonec odpadlo – maminka slečnu nepustila – rozhodl jsem se využít tehdy osvědčený informační kanál malého města: hospodu. Vydal jsem se do „malé“, jak jsme jí říkali, abych zjistil něco bližšího.

Dodnes si pamatuji jednu věc. Přestože byl krásný slunečný den, po té zprávě jako by všechno potemnělo.

Do té doby jsem nevěřil, že něco takového někdy zažiji. Brumov byl malé město, každý znal každého a atmosféra se během chvíle změnila. Lidé byli nervózní. Nikdo nic určitého nevěděl a možností, co se vlastně stalo, byla spousta. To samozřejmě nikomu na klidu nepřidalo.

Nikdo nevěděl všechno, ale skoro každý věděl něco. A tak jsem si z jednotlivých střípků postupně skládal příběh.

Nákladní auto u Koliby a lopata, která vyletěla z korby

Nemohu zaručit, že všechno bylo přesně tak, jak to nyní popisuji. Je to padesát let a velká část těchto informací pocházela z toho, co se tehdy mezi lidmi vyprávělo. Já si to pamatuji přibližně takto.

Řidič Uhelných skladů měl mít tehdy takzvanou „vagonovou službu“, a proto mohl mít služební IFU zaparkovanou doma. V neděli se měl jet do Valašských Klobouk zeptat na nádraží, zda nepřijel vagon s uhlím pro Uhelné sklady. Telefon tehdy zdaleka nebyl v každé domácnosti, takže osobně zajet na nádraží bylo běžným řešením.

Společně s ním jel také vnuk, který byl u prarodičů na prázdninách.

Když projížděli kolem motorestu Koliba, měli si všimnout nákladního automobilu, který stál zadní částí korby směrem ke svahu. V jednu chvíli měla z korby vyletět lopata.

Vnuk se údajně dědečka zeptal, zda je to nákladní automobil Roman. Děda mu to potvrdil, ale více se tím tehdy nezabýval.

Později ho mělo napadnout, zda řidič například nesrazil nějaké zvíře nebo si u silnice něco neschovával.

Z hlíny se měla objevit lidská noha

Když jel následující ráno do práce, zvítězila podle tehdejšího vyprávění obyčejná lidská zvědavost. Na místě zastavil a šel se podívat.

Při sestupování ze svahu měl kopnout do kamene. Kámen se odvalil a z hlíny se objevila lidská noha.

Na nic nečekal a odjel svůj nález oznámit na tehdejší oddělení Veřejné bezpečnosti ve Valašských Kloboukách. Poté se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování.

Nalezené ženy podle informací, které se tehdy mezi lidmi šířily, neměly u sebe prakticky nic. Při ohledání místa však měla být nalezena vlaková jízdenka z Trenčína.

Později se mezi lidmi hovořilo o tom, že obě mladé ženy měly cestovat na výlet, ale ujel jim vlak, a proto se rozhodly pokračovat stopem. Nastoupily do nákladního automobilu, jehož řidič jim nabídl svezení stejným směrem.

Svědci si měli zapamatovat registrační značku

Pátrání se podle tehdejších informací postupně zaměřovalo na nákladní automobil. Z Trenčína se totiž dalo k místu nálezu přijet různými směry, a policisté proto zjišťovali, zda si někdo podezřelého vozidla nevšiml.

Na policejní výzvu se měl přihlásit také číšník z Koliby. Když šel pěšky z Valašských Klobouk do práce, měl nákladní automobil vidět stát poblíž místa, kde byly stopařky nalezeny. A co bylo důležité – údajně si zapamatoval jeho registrační značku.

Další střípek měl přijít z jiné obce. Jedna žena si údajně vzpomněla, že podobný nákladní automobil viděla v neděli ráno.

A pak přišla znovu na řadu lopata.

Lidé tehdy vyprávěli, že se podařilo dohledat řidiče autobusu, který měl zrovna volno. Právě od něj si měl pachatel půjčit lopatu s vysvětlením, že jeho kolega někde zapadl a potřebuje ho jet vyprostit.

Řidič autobusu mu lopatu půjčil. Současně si ale měl poznamenat registrační značku nákladního automobilu a také to, odkud vůz pocházel.

Potom už podle toho, co jsme se tehdy dozvídali, dostaly události rychlý spád.

„Už ho mají“

Velmi dobře si pamatuji okamžik, kdy jsem ve středu ráno přijel autobusem do Brumova do práce.

Už při vystupování z autobusu jsem cítil, že je ve městě úplně jiná atmosféra než v předchozích dnech.

Potkal jsem známou a stačilo, aby mi řekla tři slova:

„Už ho mají.“

A nebyl to nikdo místní.

„Agentura JPP“ a vzpomínky po padesáti letech

Možná jsem některé události nepopsal přesně. Informace, které jsem tehdy měl, pocházely z různých zdrojů a samozřejmě také z tehdejší „Agentury JPP – jedna paní povídala“.

Navíc od těch událostí uplynulo padesát let a lidská paměť nefunguje na sto procent.

Je to proto popsané tak, jak jsem tuto událost v Brumově zažil já, co jsem se tehdy dozvídal a jak na ni dnes vzpomínám.

Protože něco takového se jednoduše zapomenout nedá.

Na silnici jsem následně strávil velkou část života. Přes čtyřicet let jsem pracoval v dopravě a logistice a když k tomu připočítám dobu, kdy jsem jezdil jako amatér, je to téměř 53 let.

Myslím si tedy, že o dopravě něco vím. A proto bych chtěl všem ženám a dívkám vzkázat: Nestopujte. Nikdy nevíte, ke komu nastoupíte do auta a co se tomu člověku honí hlavou.

A ještě jedna osobní vzpomínka na závěr. Se slečnou, se kterou jsem měl toho dne domluvené rande, jsem se už nikdy nesetkal.

Asi to tak chtěl osud.

Vlastimil Tělupil, pamětník událostí