Ruda Holáň – Liga výjimečných

Nezařadil se do společnosti podle očekávání, ovšem po těch letech už to nemohl nikdo ani čekat. Bylo mu fuk, co si o něm kdo myslí, když ho vidí hrabat se v kontejnerech a žil tak, jak mu to možná i vyhovovalo. Ruda.

Ruda mě pozval kdysi k sobě do domu. Na mramorovém hi-fi stolku stál lampový zesilovač. Po devíti letech vytrvalého shromažďování vypitých láhví od piva si z utržených peněz pořídil tenhle vintage klenot a cenil si jej nejvýše ze všech předmětů, které ve svém luxusním sídle, navrženém posmrtně architektem Kaplickým, za svůj život shromáždil. Byl znalcem života a uměl jej žít naplno, na přepychu a luxusu Ruda nikdy nešetřil. V garáži parkovalo černé Porsche a tmavě modrý Bentley Arnage, interiér domu mu navrhla a zařídila sama Blanka Matragi. Pravidelně odebíral ve stánku PNS u pošty v Klobůčkách magazíny pro muže, co vědí, co chtějí – TopKchár, Zbraně a bicepsy, Men´s Health a po dvou číslech od každého vydání Top Class – jeden výtisk do pracovny a druhý s sebou nosil stále v kapse hedvábného županu (s výšivkou Marriot Petrograd), a to hlavně proto, kdyby mu jeho těžce zkoušené sebevědomí pokleslo rychleji než promile v krvi. Poslední dobou mu potíže v byznysu začaly přerůstat přes hlavu a přestávalo zabírat i čím dál větší množství kvalitního čtení a alkoholu, pokud je nesmíchal s dávkou kokainu nebo marihuanou, máčenou před kouřením v aloe vera jogurtovém drinku, politém trochou cherry a zdobeném snítkou šafránu, jemně sypaným strouhaným lanýžem, pokud to ti debílci z Fedexu byly schopní doručit do dvou hodin od vyšťourání ze země. Jinak by to Ruda nevzal do huby. Nikdy v péči o své potřeby neslevil…mohl být výjimečný takhle, ale byl výjimečný jinak…

Po svých toulkách světem jsem se naučil dělit homeless, somráky a žebravé do třech základních skupin. Jinak osobně těmhle lidem zpravidla nic nedávám, i když občas vzbuzují lítost. Tvrdím, že vždy existuje jiná cesta než potupné prošení o pár kaček.

První skupinou jsou „parkováci". Zaujmou „své" místo a čekají, co jim kdo hodí. Případně alespoň imitují nějakou činnost, aby si peníze jakoby zasloužili.

Druhou skupinou jsou „jezdiči". Mají určitý rajón, kde obchází lidi a somrují peníze, kdy požadovaná částka se zpravidla odvíjí od aktuální výše jejich sebevědomí.

Třetí skupinou jsou pak „pohádkáři". Přitočí se k vám někde na vlakovém nebo autobusovém nádraží a začnou dojemným příběhem o tom, jak se nutně potřebují někam dostat, že je před chvílí někdo okradl a podle drzosti většinou chtějí nejvíc. Nemám opravdu rád, když ze mě někdo dělá vola. Zrovna tihle většinou vypadají jak squateři nebo anarchisti. Jsou navlečení do nějaké špíny, ověšení cingrlátky a na nemyté hlavě mají buď dredy nebo častěji nějaký šátek či co. Zdraví mladí lidé, kterým se evidentně nechce makat, neboť jsou přesvědčení, že kdyby pracovali, podporovali by globalizaci, a tím přispěli k útlaku černochů v Africe.

Spousta Klobučanů a celkově lidí má utkvělou představu, že musí pro to, aby měli peníze chtě nechtě pracovat. Občas prosáknou na povrch nějaké informace o jistém množství případů, kdy tento úmorný a zastaralý mezičlánek mezi vlastní spotřebou peněz a nabytím peněz lze vynechat. Problém tkví často v tom, že většina si myslí, že toto štěstí potká pouze tři skupiny obyvatel. Výherce v loterii, zloděje nebo ty, kteří kdysi pracovali do úmoru a s velkou efektivitou a díky tomu teď jedou na sladké vlně pravidla „money makes money".

Ti, kteří věří, že čtvrtá cesta k pečeným holubům s režimem autopilota již není, ještě neznali Rudu. Ruda byl výjimka. Patřil do druhé skupiny, somroval výjimečně a spíš se snažil peníze si nějak zasloužit. Ztracený v tomto světě, přesto ho znalo devadesát procent obyvatel města i přilehlých vesnic. Dokázal pěšky dojít z Klobouk až na Vsetín a ještě ten den zpět. Obecní bydlení sdílené s bratrem u Černého hřiště, nějaké to životní minimum, ze kterého si město obratem strhlo poplatky za plyn a elektřinu, občasná práce, přivýdělek a somrování na pivko nebo raději půllitr něčeho „tvrdého". Můj obdiv k jeho organismu byl bezmezný….

Při pohledu na tu spoustu lidí, které znám z našeho města i okolí, a ze kterých se díky pravidelnému přísunu financí z cizí kapsy staly bezcílné, nerozhodné bytosti zcela závislé na státu, či druhých lidech, je mi opravdu smutno. Zoufale ohební jedinci bez vůle k jakékoliv změně. Lidí, kteří se rozhodli vědomě rezignovat na zodpovědnost za vlastní životy, je opravdu jenom v našem městečku hodně. Systém je přímo podporuje a jsou za to vlastně odměňováni.

Čest budiž všem výjimkám. Znám dělníky, kteří jsou schopni i v padesáti, šedesáti letech věku dojíždět do Ostravy nebo Prahy na stavby, a nedělá jim potíže přespávat přes týden někde v maringotkách nebo ubytovnách, ale je jich zoufalá menšina. Vážím si jich, neboť jsou to lidé s vlastní páteří. Jsou raději pány vlastního osudu, než aby viseli na cizí ruce, i když se jim to třeba finančně úplně nevyplatí. Ale takových lidí byl v naší zemi vždycky nedostatek.

Vám poděkování pane faráři…
Ruda skončil pod koly automobilu, rychle a hned, na státní útraty bude pak pochován ve společném hrobě na klobouckém hřbitově. Tak známý a přesto sám. Kdyby nebylo klobouckého faráře, ani parte a rozloučení by neměl. Byl jsem tam. Na rozdíl od pohřbů „vážených" spoluobčanů, na které se chodí často z pokrytectví či povinnosti s věnci, květinami a okázalou muzikou, tady se sešli v prořídlých řadách pouze ti, co přijít opravdu chtěli. Ti, kteří se rozhodli prokázat úctu opilci a zanedbanému člověku, od něhož se jiní za jeho života spíše odvraceli. Na některých bylo vidět, že do kostela přišli po dlouhých letech a možná i poprvé. Krčili se u vstupu na schodech, možná ze strachu, aby svou přítomností na místě Svatém nezavdali příčinu k znesvěcení chrámu. Oč méně bylo přítomných, o to více zněl vpravdě andělský kůr a zvuk varhan, který pronikal až do morku kostí. O to více volnosti měla Rudova duše, za kterou pan farář tak krásně prosil. Mystické a nádherné.

Na světské a pomíjivé je peněz i dotací dost. Nebylo by tedy možná od věci, aby se konšelé či radní Klobůčků usnesli zajistit slušné rozloučení i s těmi, kteří dotvářejí za svého života jistý nezaměnitelný kolorit našeho společenství a končí svoji životní pouť bez prostředků na vlastní a důstojný pohřeb. O těchto lidech „figurkách" valašskoklobucka uměl nádherně psát pan učitel Mikeska. Škoda, že už tu není. Určitě by Rudu do nějaké své další knížky zařadil, ale možná bude inspirací panu Egerovi.

Nechci se dočkat dne, kdy po vzoru Belgie či USA budeme v důsledku úspor a bez obřadu rozpouštět takové chudé mrtvé pod tlakem v kyselině (prý je to levné, rychlé a hlavně ekologické) a následně vyčištěný roztok pouštět do kanalizace, přesně v duchu hesla „za života v hajzlu, po smrti v kanále".
Bůh ochraňuj tuto „Ligu výjimečných", neboť nikdo jiný, až na výjimky o to evidentně nemá zájem.

Darek Slavík