Aktuality

Pokles průtoků a na řadě míst podnormální vodnosti, tak vypadá situace v celém povodí Moravy v první polovině května. Průtoky v řekách se pohybují nejčastěji mezi 10 až 50 % dlouhodobých průměrných měsíčních hodnot. Vodní nádrže mají zásobní prostory naplněny a nadlepšují průtoky v tocích.   Na většině míst vodohospodáři zaznamenávají dlouhotrvající postupný pokles průtoků, a to až k hranici sucha. Pro dnešní den jsou v některých stanicích zaznamenány historicky nejnižší hodnoty průtoků v období pozorování 1990-2025. „Nízké průtoky se aktuálně vyskytují na celém námi spravovaném území, nejvíce však v části Jeseníků, ve Zlínském kraji a kraji Vysočina. Podnormální stav v tocích se netýká jen menších vodních toků, které na nedostatek srážek reagují mnohem rychleji, ale také významných toků jako je Bečva, Svratka, Dřevnice, Moravská Dyje či páteřní řeka Morava,“ popisuje generální ředitel Povodí Moravy, s. p. David Fína. Historicky nejnižších hodnot pro dnešní den měřených od roku 1990 dosahuje například řeka Bečva v Dluhonicích, řeka Morava od Olomouce až po Strážnici, řeka Svratka na přítoku do vodní nádrže Vír, řeka Dřevnice ve Zlíně, Moravská Sázava v Lupěném nebo Oskava v Uničově. Naopak nejvodnějšími toky jsou řeky Svitava, Haná a Litava. Zde se průtoky pohybují na hodnotách v rozmezí 50–70 % průměrných květnových průtoků.  

Pomáhají vodní nádrže

Konec dubna znamenal pro mladé zdravotníky z Valašských Klobouk ostrý start na soutěžním poli. Tím pomyslným soutěžním polem bylo oblastní kolo klání hlídek mladých zdravotníků, které se konalo ve Zlíně.   Město Valašské Klobouky reprezentovala dvě družstva. Hlídka prvního stupně ve složení Tereza Šulcová, Šimon Fusek, David Spáčil, Sofie Sláčíková a kapitánka Adéla Damková se statečně poprala se všemi úkoly, které soutěž přinesla. Jen pro představu, děti ošetřovaly pacienta po otravě léky, krvácení z nosu, úžeh ale také akutní infarkt myokardu. Samozřejmostí bylo dokonalé zvládnutí obvazových technik a transportu pacienta. Z celkem devíti družstev si naši mladí zdravotníci odvezli krásné čtvrté místo.   Hlídka druhého stupně není v soutěžním prostředí žádným nováčkem. Na svém kontě má již několik zkušeností. Na Ludmilu Jahodovou, Terezu Sáblíkovou, Aničku Pletánkovou, Jolanu Ridoškovou a kapitánku Zuzanu Mikulčíkovou čekaly složitější situace, kterým musely čelit: po pádu z kola krvácející cyklista, hypoglykemický šok, resuscitace dospělého člověka. A opět obvazová a transportní technika. „Svým výkonem a bodovým ziskem nenechaly nikoho na pochybách, že jsou tou nejlepší hlídkou. Děvčata porazila dalších devět týmů a po zásluze si ze Zlína odváží první místo a s ním i postup do krajského kola, které se bude konat na konci května v Kroměříži. Všem patří velká gratulace,“ uvedla Eva Fialová z MS ČČK Valašské Klobouky.   Poděkování patří paní Ludmile Šulcové, která dlouhá léta vedla kroužek mladých zdravotníků a s dětmi dosáhla velkých úspěchů. Od nového školního roku se mladí zdravotníci připravují pod vedením Kateřiny Slovákové, Gabriely Horáčkové a Kláry Kudelové.   Foto: Kloboučtí mladí zdravotníci na soutěži ve Zlíně [gallery columns="5" ids="213366,213367,213368,213369,213370,213371,213372,213373,213374,213375"]   -tz-

Umělá inteligence neboli AI (zkratka je z anglického „Artificial Intelligence“) se v posledních letech stala jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů a stále více proniká do našeho každodenního života. Jak AI reálně funguje, jaký je její nynější vývoj a kam směřuje její budoucnost? O tom jsme si povídali s Janem Vlkem, uznávaným odborníkem na umělou inteligenci a ředitelem společnosti Zlín.AI.   Jan Vlk patří mezi významné specialisty na AI v Česku. Jeho profesní dráha je úzce spjata s technologickými inovacemi a implementací AI řešení do praxe. Působí jako mentor a konzultant v oblasti umělé inteligence a podílí se na vývoji aplikací využívajících nejmodernější algoritmy.   V následujícím rozhovoru pro RegionValassko.cz nám Jan Vlk přiblíží nejen principy fungování umělé inteligence, ale také její reálné aplikace a dopad na společnost. Jaké výhody i rizika přináší? A měli bychom se jejího rozvoje obávat, nebo ji naopak vnímat jako příležitost? Dočtete se v rozhovoru.   Pane Vlku, když to přeženu, tak není dne, aby na nás odněkud nevyskočila zpráva o nějaké novince v oblasti vývoje umělé inteligence. Můžete nám na úvod říct, proč toto téma nyní tolik rezonuje společností? Proč by nás měl nástup umělé inteligence zajímat? Vždyť umělá inteligence je pojem starý desítky let, tak proč zrovna teď?    Přesně jak říkáte, o umělé inteligenci se vědělo a v praxi se využívá celou řadu let, ale většinou se skrývala za velmi složitými systémy v podobě matematických algoritmů a bylo velmi složité a nákladné s ní pracovat. Takže ji využívaly jen ty nejbohatší firmy. Ale vše se změnilo v roce 2022, kdy došlo k zásadnímu technologickému průlomu, se kterým vlastně nikdo nepočítal. Důvodem, proč tak rezonuje ve společnosti, je to, jak je snadné její využití, což umožňuje její obrovský růst – prakticky do všech oborů.   [caption id="attachment_212861" align="alignnone" width="690"] Jan Vlk je ředitelem společnosti Zlín.AI[/caption]   Jak byste čtenářům srozumitelně vysvětlil, co je to vlastně umělá inteligence?    Filmovou terminologií bych to připodobnil k filmu Terminátor. Roli, kterou ztvárnil známý Arnold Schwarzenegger. Terminátor byl vlastně stroj s počítačem, kterého řídila umělá inteligence. Měl jediný úkol a přemýšlel, jak jej splnit. Uměl se přizpůsobit každé situaci a samostatně myslel. Sice je to takový strašidelný příměr, ale je to tak. Zažíváme období, kdy se nám přiblížila realita ze sci-fi filmů. Auta jezdí sama, počítače a telefony s námi mluví.   A z fyzické podstaty si to mohu představit jak? Jako program, který běží někde na počítačovém zařízení v USA?    Ano, jako počítačový program, který může běžet prakticky kdekoli – ve vašem mobilu, ve vašem počítači doma nebo na vzdálených počítačích, klidně i v USA nebo jinde ve světě. Tento program se umí učit, samostatně řešit různé úkoly, podobně jako když člověk přemýšlí, plánuje nebo se rozhoduje. Není to tedy něco fyzického, jako robot, ale spíš „chytrý software“ běžící v počítači.   Můžete vypíchnout nějaké zajímavé věci, co dnes už umělá inteligence dokáže? Abychom čtenářům dokázali přiblížit, kde se vývoj v těchto dnech nachází.    Z těch jednoduchých můžeme na příkladu uvést tento rozhovor. Kdybyste mi poslal jen soubor otázek, umělá inteligence, kterou používám, napíše celý ten článek sama a budete mít velký problém to rozpoznat. Nedávno jsem jedním kliknutím vytvořil ze staré černobílé fotografie mého táty z mládí video. Takže jsem viděl, jak vypadal zamlada, přestože tehdy žádné kamery nebyly. To jsou ty jednodušší věci, které nám běžně pomáhají. Těch příkladů je opravdu mnoho.   Dá se říct, že i odborníci, kteří umělou inteligenci vyvíjejí jsou překvapení, jak je ten vývoj rychlý?    Ano, je to tak. Stačil k tomu jen jeden technologický průlom a vše začalo nabírat obrovské tempo. Kouzlo je v tom, jak snadné je AI využít. Dokáže urychlit vaši běžnou práci, takže docílíte daleko větší efektivity. Ale pomáhá i při výzkumu léků, technologií na vědecké úrovni. Navíc na spoustu věcí nepotřebujete ani programátory a jednodušší věci si uděláte sami.   V jakých oblastech se dnes AI nejvíce využívá a kde vidíte její největší možnosti využití?    Všude, kde to dává smysl. Lidstvo se vždy snažilo vše zjednodušovat, takže prakticky všechny obory, kterých se to týká, se minimálně snaží o to, jak ji uchopit pro sebe. Ti, co to pochopili, tedy že je nezbytné se tím zabývat, budou mít velký náskok před konkurencí.   Co se stane s pracovním trhem? Hrozí, že umělá inteligence nahradí některé profese, nebo spíše vytvoří nové pracovní příležitosti? Které profese jsou nejvíce ohrožené?    Víte, já jsem technologický optimista. Vím, že to přinese spoustu dobrého, ale musíme si přiznat a být otevření i k reálným rizikům. A ty nejsou malá. Mně se o tom vlastně někdy nechce moc mluvit, protože to nemusí být pozitivní. Jdeme do velkého neznáma. Pracovní trh se měnit bude. Vytvoří nové příležitosti, ale logicky jich mnohem více zanikne. Paradoxně řemesla a manuální práce jsou něco, co ještě dlouho nenahradíte, ale nahraditelní budou právě mnohdy lidé s vysokoškolským diplomem. Budeme čelit nové realitě, proto musíme být připravení. Štěstí přeje připraveným.   Dotkne se podle Vás vývoj umělé inteligence i nějakých změn ve vzdělávacím systému?    S příchodem AI budete mít učitele v kapse dostupného 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, který se přizpůsobí potřebám vašeho dítěte individuálně. Bude mít takovou trpělivost, jako žádný jiný učitel předtím. Vysvětlí vám problém deseti různými způsoby, dokud jej pochopíte. Jen v tom musí být nějaký systém. I zde proběhnou zásadní změny, ale nikdo zatím neví jak na to. Náš způsob vzdělávání je zastaralý, potlačuje individualitu, nerozvíjí talenty a já doufám, že nějaká změna přijde. A doufám, že přechod bude rovnou s využitím umělé inteligence.   Předpokládám, že i firmy se musí změnám přizpůsobit. Můžete přiblížit, jak to v praxi vypadá?    Nemusí. Pokud o tom nejsou přesvědčení, tak nemusí. Je to jak s každou jinou inovací – firma, která neinovuje, může oproti konkurenci významně tratit, takže vlastně každý se stará o to, ať je jeho firma co nejlepší. Je potřeba k tomu přistupovat se zdravým rozumem, jako je to ve všem. My ve ZLIN.AI motivujeme firmy k tomu, aby se o umělou inteligenci přirozeně zajímaly, vzdělávaly se, hledaly příležitosti a udržely krok s dobou. Pokud vedle sebe postavíme dvě totožné výrobní firmy, kdy jedna začne využívat umělou inteligenci a druhá ne, myslím, že o vítězi je jasno. Záleží samozřejmě taky na typu firmy.   Můžete prosím představit projekt ZLÍN.AI a popsat, jak tento projekt pomáhá různým organizacím se vypořádat s příchodem umělé inteligence?    Nejlepší přirovnání naší platformy je k takovému námořnímu majáku. Naše organizace pomáhá společnostem a institucím zorientovat se v tom obrovském světě umělé inteligence prostřednictvím členství. My nic neprodáváme. Jako technologická firma řešíme rozvoj, ale i kontrolu umělé inteligence ve Zlínském regionu. Sdružujeme lidi, firmy a instituce do jedné organizace, která pak členům nabízí vysokou přidanou informační hodnotu. Radíme firmám, jak se zorientovat, vzděláváme, pořádáme konference a workshopy.   Jaké jsou hlavní hrozby spojené s umělou inteligencí? Je dobře vyřešená bezpečnost?    Bezpečnost je vlastně jen technická záležitost a záleží jen na tom, jak velkou míru zabezpečení společnost potřebuje. Na druhé straně je tu zcela nový strašák v podobě digitální nebo elektronické kriminality, která v posledních dvou letech rostla o stovky procent i bez umělé inteligence. S umělou inteligencí nás čekají další bezpečnostní výzvy, více sofistikované, nebude to vůbec snadné. Je mi to líto, že to tak musím říct natvrdo, ale je to tak.   Existuje riziko, že někdy vznikne skutečně vědomá umělá inteligence, která by mohla ohrozit podstatu lidstva?    Existuje. Je jen otázka, kdy to nastane. Existuje reálná šance, že lidstvo vyvine umělou inteligenci, která se bude dále rozvíjet sama. Není to nemožné. Pak bude třeba vypnout všude elektřinu, vypnout všechno. Bez energie to nepůjde, takže nějaká pojistka zatím existuje.   Co byste doporučil lidem, kteří se chtějí o AI dozvědět více nebo s ní začít pracovat?    Nebát se ji využívat a vzdělávat se. Na YouTube existuje zdarma spousta kurzů, stačí se podívat na pár videí a vše se tam dozvíte. Klíčový hráči na trhu nabízí AI v základních verzích zdarma, takže je to dostupné prakticky všem a fungují v běžném internetovém prohlížeči. Platíte až ve chvíli, kdy ji využíváte hodně, a pak už se vám to vyplatí. Takže vám stačí chytrý telefon nebo počítač. To je vše. Paradoxně vás může vzdělávat sama umělá inteligence, stačí si s ní začít povídat. A to skoro o čemkoliv.   -dř-

Mrtvice, cévní mozková příhoda, nebo-li CMP. Za těmito třemi písmeny se skrývá jedna z nejzákeřnějších a nejčastějších příčin úmrtí nezpůsobených úrazem. CMP je onemocnění, které přichází náhle, neprojevuje se bolestí a její prvotní příznaky lidé velmi často podcení. Přitom jde skutečně o čas – čím dřív jsou příznaky rozpoznány, tím dřív může být zahájena účinná léčba v nemocnici.   Posádky Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje vyjíždí k pacientům s CMP několikrát za den. Rychlý transport pacienta do nemocnice je na prvním místě. I proto zkušené operátorky zdravotnického operačního střediska po vyhodnocení situace volají k některým pacientům leteckou záchrannou službu. To byl případ i pondělního rána. „Seniorka si v sedm ráno stihla nachystat ještě snídani a požít předepsané léky. V 7:30 ji její syn nalezl na gauči, dýchala, ale nekomunikovala. Po příjezdu záchranářů na místo a vyšetření pacientky bylo jasné, že ženu postihla mrtvice. I vzhledem k tomu, že případ se stal ve Valašské Bystřici, transport leteckou záchrannou službou do adekvátního nemocničního zařízení byl rychlejší a šetrnější než přeprava sanitkou,“ popsala mluvčí záchranářů,“ popsala Gabriela Netopilová Sluštíková, tisková mluvčí Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje.   PAMATUJTE, ŽE: CMP, lidově mrtvice, je náhlá porucha krevního oběhu v mozku, která vede k nenávratnému poškození mozkové tkáně. Jde o akutní stav, který vyžaduje neodkladnou lékařskou pomoc. Nejdůležitější roli přitom hraje čas. K typickým projevům mrtvice patří náhlé postižení a zhoršení řeči, pohybu (typicky jedné poloviny těla) a koordinace, pokles koutku úst, necitlivost tváře, porucha vidění, zmatenost.   „Při podezření na cévní mozkovou příhodu neváhejte s přivoláním záchranné služby. Tísňovou linku 155 volejte i tehdy, pokud si nejste jistí, zda se o mrtvici jedná – naši zkušení operátoři jsou kvalifikovaní zdravotníci, kteří vám díky přesným instrukcím pomohou situaci rychle posoudit a případně k vám pošlou pomoc,“ dodala mluvčí záchranářů.     -tz-

Již řadu let turisté z Janové uzavírají rok co rok s vládcem Beskyd dohodu o užívání hor a studánek v dané turistické sezóně. Jsou v regionu jediní, komu se podařilo letitého morouse Beskydoše přesvědčit, aby vzal vůbec na vědomí lidské pokolení. Je to opravdu úspěch v době, kdy mu kdekdo kecá do toho, co se s přírodou má či nemá dělat.   Nejinak tomu bylo i letos. Jako obvykle si turisté dali sraz před obecním úřadem, protože jako lid obecný si nedovolili promlouvat s takovou šajbou, jakou je Beskydoš. Požádali tedy vládce obce, starostu Jaroslava Tomance, aby za ně ztratil kus dobrého slova. Děje se tak každý rok, nebyl tedy důvod něco měnit.   K přivítání Beskydoše se dostavili samozřejmě skalní turisté, kteří vzácnou tradici udržují při životě. Akce se však zúčastňují i rodiče s dětmi, protože vyjma procházky ke studánce jsou zde víly a především mohutný nadpozemský vládce hor Beskydoš. Dětem i dospělým určitě k dobré náladě přišly vhod pamlsky, kterými ze svých kuchyní přispěly janovské turistky. Veškerou slávu můžete vidět ve fotogalerii, která je součástí tohoto článku.   To však již starosta společně s Vesnou, v kterou se proměnila dlouholetá tvůrkyně turistického života v Janové Zdenka Chudějová, přivítali přítomné a starosta pak zvláště popřál turistickému jádru, aby jim to stále chodilo. Jistě, léta člověk nezastaví a s tím přichází na kostry člověčí různé neduhy a pohybové problémy bývají velmi často na prvním místě. I z toho důvodu řada turistů, která nechtěla oželet veselou akci, ale již by nezvládla ujít trasu, zvolila přesun na místo činu automobily nebo třeba na kole.   [gallery columns="4" ids="213203,213204,213205,213206"] Beskydoš v Janové odemykal hory a studánky. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE   Mimo Vesny se řada věrných turistek proměnila v květinové víly. Nejdůležitější byla jako každý rok Trnková víla, která měla za úkol opatrovat poklad společného výtvoru Beskydoše a lidu valašského – slivovici. Příroda pod vedením svého vládce vytvoří plody a koumavý valašský lid použije svůj staletími propracovaný chemicko – fyzikální postup k přeměně modrého zlata v nektar bohů. Možná i proto se Beskydoš nechal přemluvit a každý rok jej přiláká známá vůně tekuté pochoutky.   Lidé se jali na popud starosty a Vesny volat Beskydoše, aby neváhal a přišel mezi janovské turisty a povolil jim užívání hor v jeho revíru. Už to vypadalo, že tento rok vyjdou prosby naprázdno, ale nakonec se přece jen zavlnil vzduch a najednou zde stál převeliký Beskydoš se subtilní usměvavou vílou. Z hole na lid nedůvěřivě hleděla sojka, která je u kolegy Krakonoše známá jako sojka práskalka, neb donáší na všechny lidi jejich nepravosti. Nedůvěřivě pomrkával i Beskydoš, protože lidské chásce není záhodno moc co věřit. A rok od roku je to horší. Proto mají janovští turisté vždy takové obavy, jestli na ně Beskydoš nezanevře kvůli různým exotům, kteří o sobě tvrdí, že ochraňují přírodu a mnohdy jsou horší než ti, co na ni kašlou.   Pozemský vládce obce se pozdravil s nadpozemským vládcem beskydských hor a požádal jej, zda by mohl pro janovské turisty na tuto sezónu otevřít svá hájemství. Beskydoš chvíli bručel, mračil se a okolkoval, ale když Trnková víla odšroubovala zátku z láhve a nezaměnitelná vůně linula se vůkol, vyhladilo se Beskydošovo zamračené čelo a jal se odemknouti valašské hory na všechny světové strany a všichni přítomní výskali a tleskali. Poté Beskydoš rozvinul archu úmluvy a přečetl vzácná ujednání: „Vy valašské hory, které se prostíráte od Javorníků až po Hostýnské vrchy, otevřete se nejen janovským turistům, ale všemu dobrému lidu. Dejte mu poznat naši krásu, pohostinnost, dávejte jim ze svých plodů. Nesesílejte na ně svůj hněv, pokud se nebudou chovat dobře, ale s laskavostí je vždy po cestách a chodníčcích vyveďte do jejich domovů. O to Vás žádám já Beskydoš, správce valašských hor.“ Opět zazněl potlesk. [caption id="attachment_213207" align="alignnone" width="690"] Beskydoš v Janové odemykal hory a studánky. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE[/caption] Trnková víla naplnila poháry a pokynula vládcově víle, aby obsloužila Beskydoše, starostu obce i Vesnu, kteří si pro zdar sezóny navzájem popřáli a připili. A pak již nic nebránilo tomu, aby se průvod vydal na cestu ke studánce, které se od nepaměti říká Žebračka a vytéká u kapličky na území obce, těsně před hranicí se Vsetínem. Průvod šel tentokrát lesem, protože foukal docela silný vítr. Ale kousek od pěšiny vedla dříve cesta, kterou lid janovský chodil a s povozy jezdil na Vsetín do práce, za obchody, do školy nebo v neděli do kostela. Po dvou kilometrech vycházkové chůze se u studánky spojili pěší se skupinou automobilových turistů a vytvořili docela početnou skupinu, jak je na této akci zvykem. Málokdo tentokrát koštoval vodu ze studánky, protože hygiena dlouhodobě vydává upozornění, že není úplně košer. Jediná statečná žena si připila, ale nechala si načepovat z pramene do štamprle, takže vyjma fotografa jí nikdo nevěřil, že je to voda, přestože neřetízkovala.   Ale nebylo zapotřebí pít vodu. Beskydoš odemkl studánku Žebračka a tím všechny studánky vůkol, a hle, našel opět v prameni vychlazenou láhev tekutiny s modrou vůní. A zde nemusel mít nikdo obavy z poctivě zpracovaného valašského pokladu. Ještě chvíli všichni podebatovali a pak se po skupinkách vydali k domovu. Letošní odemykání hor a studánek s Beskydošem bylo opět úspěšné.   text a foto: Radomír Dolanský

Centrum Luhačovic získalo novou a výraznou ozdobu – na prostranství v ulici Dr. Veselého nyní návštěvníky vítá pět mrazuvzdorných palem. Tyto exotické rostliny byly instalovány Technickými službami Luhačovice krátce před konáním tradiční slavnosti Otevírání pramenů, která probíhá od 9. do 11. května.   Speciálně pro tyto palmy byly na zakázku vyrobeny masivní dřevěné květináče, které jsou uzpůsobené nejen pro samotné rostliny, ale i pro snadnou manipulaci. Za pětici palem město zaplatilo 100 tisíc korun. Přestože jde o druh odolný vůči mrazu, během zimy budou bezpečně uskladněny.   „Myšlenka doplnit palmy do centra města pramení z odkazu na prvorepublikový rozvoj města, kdy palmy byly součástí výzdoby. Jsou to živé ozdoby města, které dotvářejí jeho jedinečný ráz a lázeňskou atmosféru,“ uvedl starosta Marian Ležák.   [gallery ids="213074,213073"] Palmy v centru lázeňského města. Foto: město Luhačovice   Město financovalo pořízení palem z prostředků, které pravidelně vyčleňuje na zvelebování veřejných prostranství a rozšiřování zeleně. Tyto prostředky jsou dlouhodobě využívány na zkrášlování městského prostoru i zajištění čistoty v ulicích. Nové palmy tak nejen zpestřují veřejný prostor, ale symbolicky podtrhují lázeňský a turistický charakter města.   Obyvatelé i návštěvníci si tak mohou během slavnostního víkendu vychutnat kulturní program v kulisách, které připomínají atmosféru středomořských letovisek – tentokrát ale přímo v srdci moravských Luhačovic.   -tz-

Letos si připomínáme 80 let od tragédie na Ploštině, kdy byla tato valašská osada 19. dubna 1945 vypálena nacisty. Ploština se stala symbolem hrůz, které může přinést válka. Poklidný život místních pasekářů se dramaticky změnil ve chvíli, kdy do jejich chalup vstoupili partyzáni a po nich gestapo. Tragédie, při níž zemřelo mnoho nevinných lidí, dodnes vyvolává otázky po vině, spravedlnosti i lidské odvaze. V následujícím rozhovoru se s paní Radkou Brtišovou, vedoucí NKP Ploština, vracíme do těchto událostí. K životu na pasekách před osudným dubnem 1945, k dramatickému zásahu nacistických jednotek i k tomu, co zůstává v paměti a svědomí kraje dodnes.   Na místě vyrostl nový památník, který moderní formou vzdává hold obětem a zároveň připomíná hrůzy druhé světové války, ale i historii poválečného období. Nová podoba památníku má za cíl nejen uctít památku padlých, ale také přiblížit příběh Ploštiny mladší generaci.   Paní Brtišová, zkuste nás vzít na Ploštinu před rokem 1945. Jak vypadal každodenní život místních lidí?   Ploština byla malá pasekářská osada v podhůří Vizovických vrchů. Obyvatelé pasek si žili docela poklidným životem. Pravdou však je, že život na pasekách byl vždycky náročný. Na svých málo úrodných polích se snažili obyvatelé vypěstovat alespoň něco málo pro svou obživu. Co se dalo vypěstovat, to si vypěstovali sami. Součástí každého stavení byly chlévy, kde chovali hospodářská zvířata, která byla dalším zdrojem potravin – většinou drůbež, krávy, králíci, kozy či ovce.   Přebytky, které jim zbyly, se snažili prodat na trzích nebo ve městě. Za utržené peníze si pak mohli koupit věci a potraviny, které si sami obstarat nemohli – například cukr, sůl či petrolej. Významnou částí příjmů byl med, který buď prodali, nebo vyměnili za jiné zboží. Peníze na obživu si obstarávali také prací v okolních lesích. Děti pomáhaly rodičům při práci a zároveň chodily do školy – do Újezda nebo Drnovic. Často však kvůli práci ve škole chyběly. Pasekáři své paseky opouštěli jen zřídka – většinou jen v neděli na bohoslužby do kostela nebo na nákup do obchodu.   Na podzim roku 1944 přechází na Ploštinu část partyzánů z Prlova, kde už nemohli uživit zvyšující se počet členů skupiny. Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1944, vstupují partyzáni poprvé do chalupy pana Františka Rašky na Ryliskách. Jejich příchod pasekářům výrazně zkomplikoval život. Od toho dne přicházejí do chalup pravidelně – až do osudného dne 19. dubna 1945.   [gallery ids="212867,212868,212869"]   Můžete prosím čtenářům přiblížit, co se na Ploštině 19. dubna 1945 stalo?   Toho dne je na Ploštině možná den jako každý jiný. Z obyvatel zatím nikdo netuší, co se chystá. V noci z 18. na 19. dubna 1945 se dvěma zrádcům – kvůli snížené ostražitosti – podaří zběhnout z hlídky a podat hlášení na zlínské gestapo. Pod vedením posledního velitele Slepcova prudce klesá morálka celého oddílu. Možná i to je důvod, proč už nikdo nehlídal Františka Machů ani Oldřicha Baťu. Těm se podaří podat zprávu, a ve Vizovicích se začíná chystat zátah na Ploštinu.   V deset hodin dopoledne vyjíždí ze zámku ve Vizovicích kolona zlínského gestapa. Do zásahu se zapojuje okolo 200 mužů, včetně psovodů. Součástí komanda byla i jednotka „Josef“, složená z mladých vojáků ze Slovenska ve věku 16 až 22 let.   Již cestou směrem na paseky jednotky zatýkají muže, kteří se nacházejí v okolí. První obětí ploštinského masakru se stává Josef Vařák – byl zastřelen mezi Pozděchovem a Bratřejovem, když se vracel domů s léky pro svou nemocnou matku. Z druhé strany, v Újezdě, byli popraveni manželé Ranglovi a bratr paní Ranglové, Josef Pfleger. Jezdili v maringotce jako brusiči nožů. [caption id="attachment_212870" align="alignnone" width="800"] Součástí zátahu na Ploštinu byla i jednotka „Josef“[/caption] Okolo poledne jsou na nedaleké osadě Ryliska vypáleny domy rodin Raškových a Belhových. V té době již spojka varuje pasekáře na Ploštině a ti se snaží ukrýt předměty, které by mohly svědčit o přítomnosti partyzánů. Ihned po příchodu do osady začínají vojáci prohledávat domy, vyslýchat obyvatele a rabovat. Největší hrůza začíná po příchodu obou zrádců, kteří začínají ukazovat na osoby, jež pomáhaly partyzánům. Zajatí muži jsou nahnáni do hořících domů a stříleni do zad.   Brutalita, s jakou byl celý zátah proveden, je naprosto neuvěřitelná. Na Ploštině toho osudného dne zahynulo 24 osob – 23 mužů a jedna žena, Anastázie Zichová. Ne všechny oběti pocházely přímo z osady: 9 osob bylo z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova a 1 z Lačnova. Ostatní obyvatelé měli to štěstí, že přežili.   Mezi zajatými muži, kteří byli vehnáni do hořících domů, byl i Jan Machů. Tomu se však podařilo tento nelidský zásah přežít. Nejprve na sebe hodil plech, a poté se přes močůvku, která byla před domem, vyplazil přes práh a doplazil se do nedalekého lesa, kde přečkal noc. Jan Machů později podal otřesné svědectví o událostech, které vedly k vypálení Ploštiny.   V době zátahu nebyl na Ploštině ani jeden z partyzánů – přibližně polovina oddílu byla na akci v Lidečku, a zbytek, asi patnáct mužů (z toho tři zranění), sledoval celý zásah z nedalekého Klášťova.   Kdo byli hlavní aktéři útoku na Ploštinu a co o nich zpětně víme?   Většinou se mluví o Františku Machů a Oldřichu Baťovi, dvou zrádcích – konfidentech zlínského gestapa. Právě oni se na konci války infiltrovali do partyzánské skupiny. Baťa pocházel ze Zlína, Machů z Újezda.   Hlavními aktéry zodpovědnými za zátah na Ploštinu byli Dr. Walter Pavlowski, velitel jednotky „Josef“, a jeho zástupce Ing. Werner Tutter. S Ploštinou bývá často spojován i Otto Skorzeny, který byl pověřen založením stíhacích svazů SS, do nichž patřila i jednotka „Josef“. Tyto speciální oddíly byly vycvičeny k efektivnímu boji proti partyzánským skupinám   Byli tehdejší viníci potrestáni?   A právě to je na celé věci nejsmutnější – ani jeden z nich nebyl nikdy potrestán za zátah na Ploštině. Oba se dožili vysokého věku a působili ve významných funkcích. Dr. Walter Pavlowski zemřel v roce 2000 ve věku 88 let, přičemž po válce pracoval jako učitel. Ing. Werner Tutter zemřel už v roce 1983. Po válce byl sice odsouzen k šesti letům vězení, ale ne za válečné zločiny, nýbrž pouze za kolaboraci. Později dokonce působil jako agent StB.   Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko tuto postavu zpracoval ve své knize Smrt si říká Engelchen, kde Tutter vystupuje pod přezdívkou Elgelchen.   Jaký byl vlastně vztah místních obyvatel k partyzánům? Byla jejich podpora dobrovolná?   Na tuto otázku je těžké odpovědět. Podle výpovědí místních pamětníků a svědků víme, že tehdejší situace byla nesmírně těžká. Měli vůbec pasekáři na výběr? Co by se stalo, kdyby neotevřeli dveře? To už se dnes asi nikdy nedozvíme.   Přesto je do svých chalup pustili. Podělili se s nimi o to málo, co měli. Poskytli partyzánům jídlo, ošacení, postarali se o zraněné. Kolikrát sami nevěděli, komu vlastně otevírají — jestli to jsou opravdu partyzáni, nebo převlečení Němci.   Tak to vyprávěl i manželův dědeček František Ptáček z Tichova, u kterého partyzáni přespávali. U některých šlo možná o odvahu, u jiných o strach — nebo o silnou vůli přežít. A přesto nezradili. Ani tehdy, když jim partyzáni na oplátku nepomohli, přestože to slíbili.   Na druhou stranu — kdo ví, jaké by byly následky, kdyby tam Němci skutečně partyzány našli...   Můžete přiblížit, které konkrétní partyzánské skupiny působily v tomto regionu a jaké byly jejich aktivity?   Na Ploštině působila 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Velitelem oddílu byl zpočátku třicetiletý poručík Ján Ušiak, zatímco velením štábu byl pověřen kapitán Dajan Bojanovič Murzin. Po smrti Jána Ušiaka se právě Murzin stal hlavním velitelem oddílu.   Přímo na Ploštině se vystřídali tři velitelé. Prvním z nich byl Alexander Trofimovič Kotljarov, který po přestřelce v Lipině zemřel 3. dubna 1945 v Juříčkově mlýně v Leskovci. Po jeho smrti převzal velení Nikolaj Nikolejevič Kostin, jenž se však 10. nebo 13. dubna tragicky zastřelil, když mu v ruce vybuchla pancéřová pěst. Posledním velitelem se stal Grigorij Michajlovič Slepcov, za jehož vedení morálka oddílu výrazně klesla. [gallery ids="212871,212872,212877"] Mezi hlavní aktivity partyzánů patřily přepadové akce na německé transporty, přepady vojenských hlídek v okolí Ploštiny, Lidečka, Vsetína a dalších obcí. Často také útočili na železniční tratě a ničili telefonní spojení, aby narušili německé zásobování a komunikaci.   Členem partyzánského oddílu působícího na Ploštině byl i slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, který se k partyzánům připojil 4. dubna 1945. V době samotného zátahu na Ploštinu už se však na místě nenacházel.   Z historického pohledu i s odstupem téměř osmdesáti let se nabízí obtížná, ale důležitá otázka: stálo za to vystavit obyvatele Ploštiny takovému riziku kvůli pomoci partyzánům? Jinými slovy – byla ta oběť vzhledem k výsledkům odboje ospravedlnitelná?   Tato otázka je velmi složitá a citlivá. Z lidského hlediska se nabízí názor, že to za to nestálo, že pasekáři neměli být vystaveni tak velkému riziku. Ale jak to bývá, nic není černobílé.   Když si uvědomíme, že šlo o válku, že byla zima, a že partyzáni byli zranění, hladoví, bez oblečení a vybavení, bylo pro ně téměř nevyhnutelné požádat někoho o pomoc. Všichni jednali v extrémních podmínkách, a asi nikdo nemohl tušit, jak tragické budou následky jejich rozhodnutí.   Osobně si myslím, že žádná smrt jiného člověka, ať už na Ploštině, nebo kdekoli jinde a kdykoli jindy, není ospravedlnitelná. Každý, kdo je zodpovědný za smrt druhého člověka, by měl nést následky.   Který moment z celého příběhu této tragédie je pro Vás osobně nejsilnější?   Co se mě asi nejvíce dotýká, je brutalita tohoto nelidského zásahu, neumím si představit, co všechno museli obyvatelé osady prožít a přetrpět. Strach nejen o sebe, ale především o své blízké, a to zejména o své děti. V době, kdy už doufali, že se blíží konec války, že ji přečkali, určitě netušili, že za svou odvahu a statečnost zaplatí tou nejvyšší cenou – svými životy.   [gallery columns="4" ids="212873,212866,212875,212874"]   Památník Ploština prošel v posledních letech výraznou rekonstrukcí. Co všechno se změnilo?   Na Ploštině se toho změnilo mnoho. V první řadě je to výstavba nové expozice, která vznikla na místě bývalého amfiteátru. V této budově je podrobně popsána historie Ploštiny, počínaje osídlením a konče tragédií, která se odehrála 19. dubna 1945. Celá expozice je doplněna interaktivními prvky, které návštěvníkům umožňují poslechnout si autentické záznamy pamětníků, přeživších a svědků. Návštěvník zde nalezne informace nejen o samotném zátahu, ale také o partyzánském odboji a době protektorátu.   Ploština nebyla jedinou postiženou obcí, a proto je zde věnován prostor i okolním vesnicím, které postihl stejný osud. Málokdo ví, že vypálených obcí bylo více než stovka, že to nebyly pouze Lidice a Ležáky. V okolí Ploštiny to byly i Vařákovy paseky, Loučka, Prlov, Juříčkův mlýn v Leskovci, Vajíkovy a Vaculíkovy paseky na Vizovicku. I o tom se návštěvníci mohou dozvědět v expozici.   Bývalé muzeum prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Původní stavba z roku 1947, kde muzeum fungovalo od začátku 80. let, byla zbourána. Na jejím místě vyrostla nová budova, která věrně kopíruje původní vzhled z roku 1947. Právě zde se nachází navazující expozice, která popisuje historické události od první tryzny v srpnu 1945 až po výstavbu nové Ploštiny.   Expozice v přízemí se zaměřuje na období po válce, kdy byly potrestány osoby zodpovědné za ploštinskou tragédii. Dále je zde zmíněna třetí odbojová protikomunistická organizace Světlana. Součástí expozice jsou i informace o období normalizace, kdy na Ploštině probíhaly mírové slavnosti. Část expozice je rovněž věnována spisovateli Ladislavu Mňačkovi.   [gallery columns="4" ids="186671,186672,159617,155315"]   V podkroví se nachází výstavní prostor, kde je každým rokem instalována nová sezónní výstava. V letošním roce se zaměřujeme právě na protikomunistickou organizaci Světlana. V minulých letech byla vystavena například expozice o operaci SILVER A věnovaná Josefu Valčíkovi. A aby nebyla stále jen válečná tématika, v loňské sezóně měli návštěvníci možnost prohlédnout si Skryté poklady podzemí Bílých Karpat.   Jaká je odezva návštěvníků?   Odezva návštěvníků je velmi pozitivní a jsou překvapeni, jak je celá expozice ztvárněna. Často slýcháme, že je expozice opravdu na světové úrovni. V této době jsme zahájili třetí sezónu a za celý ten čas jsme se setkali jen s malým počtem kritických názorů. Většinou se to týkalo nepochopení významu realizace tohoto památníku. Padaly otázky, proč v této době stavit muzeum apod.   Přicházejí spíše jednotlivci, školy, nebo rodiny?   Naše muzeum je otevřeno všem. V současnosti jsme zahájili třetí sezónu a na základě předchozích dvou let máme již možnost srovnání. Dá se říci, že návštěvníci jsou celkově rozmanití. Jezdí k nám organizované skupiny turistů, seniorů a různých spolků, rodiny s dětmi i jednotlivci. Věříme, že počet studentů bude stále růst, protože školy stále častěji volají, aby si zajistily exkurze. V současné době nabízíme tři edukační programy pro základní i střední školy. Pro střední školy máme program „Kdo za to může“, pro druhý stupeň základních škol program „Ploština – místo s pamětí“ a pro první stupeň „Hospodaření na Ploštině“.   Více zde  Ploština • Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně   Co byste si přála, aby si lidé z návštěvy Ploštiny odnesli?   Já bych si přála, aby si lidé odnesli nejen příběh obyčejných pasekářů a obětí, ale také pochopení toho, co museli lidé řešit v té době. Aby si uvědomili, že jejich oběť nesmí být zapomenuta. Měli bychom si stále připomínat, co se stalo a přenášet tuto paměť na mladší generace. Nejen jako vzpomínku na utrpení, ale jako výzvu k tomu, abychom dnes a v budoucnosti chránili hodnoty jako je svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost, které nejsou samozřejmostí.   A na závěr – proč by měl dnešní člověk navštívit právě Ploštinu?   Návštěvník by měl přijet na Ploštinu především proto, že jde o místo paměti, které velmi citlivě připomíná události, jež se zde odehrály. Ploština je místem, které žije i dnes – a právě proto jsme k 80. výročí připravili pestrý soubor akcí. Některé z nich již proběhly, například mezinárodní konference Spřízněni osudem nebo pietní akt. Čekají nás přednášky na témata jako Světlana či atentát na Heydricha a jeho přesah na Valašsko. V plánu jsou i kulturní akce – divadelní představení, koncerty, sraz harmonikářů, posezení u cimbálu, letní kino, a dokonce i orientační běh.   Věřím, že návštěva rozhodně stojí za to a každý si zde najde něco, co ho osloví. Rádi vás na Ploštině přivítáme!   -dř-

V pátek 2. května si ve Střelné pietním aktem připomněli 80. výročí osvobození obce. Program pokračoval odhalením nových pamětních desek.   https://youtu.be/Fg-31TGj0M0   Dobový záznam z kroniky obce Střelná, tak jak je zaznamenal tehdejší kronikář František Liška. Citace není nijak upravována a na některé pasáže se již novodobá historie dívá poněkud jiným pohledem.   Z kroniky obce Střelná:   Bylo 8.30 hodin ráno dne 2. května 1945, kdy byla obec Střelná osvobozena z nacistickogermánského otroctví. V tuto hodinu vkročili do naší obce 2 první vojáci rumunské přední hlídky. Osvobození, na které jsme čekali 6 krutých let.   Za přední hlídkou už pochodují ostatní jednotky. Kolik to bylo vítání. Nezapomeneme nikdy těchto chvil, kdy lidé, vítajíce vojáky plakali radostí. Nikdo se nestyděl za slzy, ať to byl starý či mladý, žena či muž. Vojákům bylo podáváno jídlo, občerstvení, ba lidé měli pro ně uschovány i cigarety – tehdy velká vzácnost. Na horním konci vesnice byla postavena slavobrána, ozdobená věnci a chvojí, růžemi, prapory a nápisy: českým, ruským, rumunským „Vítáme naše osvoboditele!“   Spoluprací všech občanů byl během necelého dne opraven demolovaný most v obci a postaven úplně nový, odstraněny překážky ze silnice – Němci naházeli stromy přes cestu. Zkrátka každý člověk chtěl přispět svou hřivnou a každý se snažil jak mohl.   Odpoledne bylo hlášeno neštěstí. Josef Liška č. 3 šlápl na minu, která mu při explozi urvala celé chodidlo. Byl ošetřen rumunským lékařem a převezen do nemocnice v Trenčíně. Jiné větší neštěstí se nestalo. Rumunské  a ruské jednotky stále projíždějí obcí za velké pozornosti a provolávání slávy. V této době přišla zpráva z Francovy Lhoty, že asi 300 Němců táhne na naši obec. Ihned byly vyslány hlídky, které hlásili, že seničtí občané Němce zahnali.    Ve  3 hodiny odpoledne přijeli první Čechoslováci -  byla to zpravodajská služba. Jaké dojemné setkání bylo s nimi. Byli pohoštěni a z jejich úst jsme slyšeli slova, že nikde nebyli tak upřímně a radostně přijati jako ve Střelné, první vesnici na Moravě. U Čertových skal v Lidečku se fronta zastavila. Němci však v krátké době ustoupili ke Vsetínu.   Ruské, československé a rumunské jednotky projížděly naší vesnicí několik dní. K našemu obyvatelstvu se chovali velmi dobře. Obec Střelná byla po celou dobu těch nejhorších i nejradostnějších chvil bez elektrického proudu, takže jsme byli úplně bez zpráv. Také silniční a železniční spojení bylo přerušeno a i pěší cesty byly nebezpečné, pokud jimi neprošly a neprohledaly je pyrotechnické hlídky, aby zneškodnily nastražené miny nepřítelem.   Večer 9. května byla uspořádána veliká oslav s lampionovým průvodem celou obcí za zpěvu a s hudbou Střelenské kapely. Na ozdobeném podiu v nádvoří hostince p. Al. Ptáčka promluvil pan Josef Ptáček č. 36, Jindřich Čech, řídící učitel a paní Kamila Nesvatbová, choť řídícího učitele Nesvatby, který se ještě nevrátil z koncentračního tábora.  Jejich řeč byla provázena výkřiky nadšení, provoláváním slávy  prezidentu Dr. Edvardu Benešovi, generalisimu Stalinovi, spojencům Anglii a Americe, gen. Svobodovi, naší vládě atd. Ruští vojáci toto vše doprovázeli střelbou. Na konec byla zahrána a zazpívána s nadšením naše hymna.   Dne 20. května 1945 se vrátil dlouho očekávaný řídící učitel Ota Nesvatba z koncentračního tábora Mauthausen, kde by vězněn 4 léta. Přivítat před školu ho přišla celá obec a slzami v očích vyslechla jeho líčení útrap v koncentračním táboře. Ke konci května byli ve stodole na střelnici chyceni 2 SSmani, kteří byli zavedeni do Valašských Klobouk. Cestou  však přepadli dva dozorce Aloise Pohůnka a Františka Chromčáka. Tito však díky svému vojenskému výcviku oba přemohli a odvedli na patřičné místo.   Tak prožívala obec Střelná dobu hrozné německé okupace a díky Bohu ji přečkala statečně. Celé Valašsko se zasloužilo velmi v boji proti okupantům.    Ztráty na životech: Sívek František popraven v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942, Sívková Františka, rozená Valčíková, jeho manželka, byla popravena v Mauthausenu 26. ledna 1943, Surovčák Antonín, zemřel při totálním nasazení, Obadal Antonín zemřel při bombardování Mnichova 12. července 1944.   V květnu 1945 zapsal kronikář obce František Liška

Volejbalistky SK Brumov-Bylnice obsadily v soutěži okresního přeboru žen naprosto nečekaně 1. místo! Staly se velkým překvapením soutěže, jelikož v posledních letech se o prvenství přetahovaly vždy pouze dva týmy Vsetín - Indet B a TJ Jablůnka. Bylo zde do puntíku naplněno české přísloví: „když se dva perou, třetí se směje“.   Brumovjanky nenašly v soutěži přemožitelky a za dvě nejtěsnější výhry 3:2 ztratily pouhé dva body. Bodování v soutěži bylo následující: •      3 body - za vítězství 3:0 a 3:1 •      2 body – za vítězství 3:2 •      1 bod – za prohru 2:3 •      0 bodů – za prohraný zápas 0:3, 1:3   S pokorou je třeba přiznat, že k výsledku pomohlo občas i pomyslné štěstí, které však ke sportu patří. Například v těžkém emotivním utkání proti Indetu Vsetín B prohrály hráčky SK sice na body (počet vítězných míčů) 114:113, ale na sety zvítězily celkově 3:1.   Zajímavostí vítězného družstva je, že aktivní hráčky jsou maminkami celkem 20ti dětí. Je třeba poděkovat manželům a tatínkům volejbalistek za pochopení, hlídaní a fandění, protože i oni jsou důležitou součástí volejbalové party a na úspěchu mají velký podíl.   Městu Brumov-Bylnice děkujeme za finanční podporu a fanouškům za povzbuzování na každém zápase.   -Fr.-

Po celé republice v těchto dnech probíhají oslavy 80. výročí osvobození Československé republiky zpod německého nacistického jha. K nám na Valašsko ještě nedorazily nové historické noty, takže pořád jsme přesvědčeni, a doufejme, že to tak zůstane navždy, že nás osvobodila Rudá armáda a naši čeští hrdinové.   Jak to bylo doopravdy! Valašsko bylo z celé Moravy osvobozeno jako poslední. Na vině tomu byl hornatý terén, ale především německá 1. tanková brigáda náležející k armádní skupině Mitte polního maršála Ferdinanda Schörnera. Ta měla odolávat sovětskému náporu a byla soustředěna ve Velkých Karlovicích. Mezitím přes Javorníky postupovala 1., 3. a 4. brigáda 1. československého armádního sboru v SSSR pod velením generála Karla Klapálka. Mimochodem, jedná se o legendární sbor, který Ludvík Svoboda dovedl boji z Buzuluku, přes krvavou Duklu až do Prahy. Při postupu na Valašsko byl 1. československý armádní sbor součástí 18. armády generálplukovníka A. I. Gastiloviče. Tolik velká historie osvobození naší části Valašska. [caption id="attachment_212650" align="alignnone" width="690"] Osvobození Janové po osmdesáti letech. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] Naši českoslovenští hrdinové již 2. května prorazili německou obranu na Papajském sedle a ještě večer se průzkumné jednotce podařilo obsadit železniční zastávku na Bařinách (Huslenky). Jak urputně se Němci bránili, dokazuje i to, že první českoslovenští vojáci se do Janové dostali až 3. května kolem 21:30 hod. večer. Pro porovnání - autor článku tuto trasu z Bařin do Janové zvládl za přibližně jednu hodinu pěšky. V obci žádné boje neproběhly, protože Němci se stáhli včas pod Lysou a směrem ke Vsetínu. Velkou fotogalerii z průběhu oslav i ukázkových bojů v Janové si můžete prohlédnout v bohaté fotogalerii, která je součástí tohoto článku.   V sobotu 3. května 2025 přibližně v 18:00 přijel 4. prapor úderný (dnes bychom je asi nazvali speciální jednotkou), 3. brigády 1. československého armádního sboru v SSSR. Přijeli samozřejmě i vojáci wermachtu a byli středem zájmu úplně stejně jako vojáci osvoboditelé. Naopak, o členech klubu vojenské historie představujících německé vojsko se mluví s respektem. Žijí svůj vojenský život takřka přesně dle dobových skutečností. V posádkách panuje pověstný německý drill, přísná subordinace a u vojáků wermachtu při velkých bojových ukázkách není výjimkou, že si vykopou zákopy a přespávají za každého počasí na bojišti. Dokonce někteří mají i německé předky. Mezi vojáky byl i chlapec – spojař, takže si pamětníci hned vzpomněli na svého času úspěšný film Práče. [caption id="attachment_212652" align="alignnone" width="690"] Osvobození Janové po osmdesáti letech. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] Po úvodním ostychu se děti i dospělí začali fotit s vojáky, kteří jim ochotně půjčovali historické zbraně pro vytvoření fota hrdinných osvoboditelů. Místo šeříků občané nabízeli vojákům to, čím se vítá každá vzácná návštěva na Valašsku – slivovici. Neodmítli ani velitelé. V každém hloučku probíhaly rozhovory o průběhu osvobození Janové nebo o zážitcích členů klubů vojenské historie. Mezi vojáky se našli jednotlivci, kteří se účastnili bojových ukázek velkých bitev z doby válečného Sovětského svazu, ale třeba i v západní Evropě při postupu přes Itálii a Francii. Být dobovým vojákem je velmi drahý koníček. Čím více jste zanícení vojenští hobíci, chcete původní výstroj a výzbroj. Někteří jsou samozřejmě i majiteli vojenských džípů, což je v originálech cena opravdu solidních automobilů dneška. Když vojáci odjížděli k odpočinku před rozhodující bitvou, mávali jim mladí i starší, již jako dobrým kamarádům a v duchu možná tak trochu jako osvoboditelům před osmdesáti lety.   V neděli 4. května se již po šesté hodině ranní začala ozývat střelba od Hovězí. U cyklomostu se objevil černý dým a za chvíli se před Janovou objevily rychle se pohybující vozy wermachtu. Vojáci vyskočili a obsadili levý břeh Bečvy a most, jako důležitou spojnici na cestě do centra obce. Na podminování nezbyl čas, tak použili při ústupu jen lehké zbraně. To už se z pravého břehu ozvaly salvy ze samopalů a kulometů. Výzvy: „Hände hoch!,“ neměly žádného účinku, Němci se odmítali vzdát. Ale 4. prapor úderný nezadržitelně postupoval vpřed a Němci zase vzad. V Janové svoboda přicházela z Východu. Skupina Němců ustupovala k Ústí u Vsetína, kde se jim v roce 1945 podařilo vyhodit do povětří most přes Bečvu. Zbytky německé posádky byly postříleny nebo se vzdaly.   [gallery columns="4" ids="212655,212654,212653,212651"] Osvobození Janové po osmdesáti letech. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE   Bylo po boji. Následoval krátký odpočinek, posilnění. Dorazilo velení a rozhodlo o dalším postupu směrem na Vsetín. Část vojska postupovala pod úpatím Lysé k studánce Žebračka, odkud se posléze ozvala střelba a druhá polovina pokračovala lesem na Ohradu. V odpoledních hodinách byl osvobozen Vsetín. Ze vzpomínek generála Karla Klapálka: „Vsetín! Skoro bych řekl, že nejokázalejšího přivítání se nám dostalo – nepočítám-li Prahu – ve Vsetíně.“ To mluví za vše, Valaši!   text a foto: Radomír Dolanský

Neobvyklého zvířete si v sobotu odpoledne ve Valašských Kloboukách u hřbitova všimla kolemjdoucí žena. Asi půlmetrový had se plazil přímo před ní. Na tuto skutečnost žena upozornila policisty. Operační důstojník přijal oznámení o tom, že u hřbitova ve Valašských Kloboukách se plazí asi půlmetrový had.   „Žena, která si zvířete všimla, měla strach, protože nedokázala poznat, o jakého hada se jedná. Přesto se jí před příjezdem policistů podařilo hada umístit do igelitového sáčku,“ popsala mluvčí policistů Monika Kozumplíková. Policisté po konzultaci s chovatelem hadů zjistili, že se jedná o krajtu z čeledi nejedovatých škrtivých hadů. Chovatel policisty telefonicky instruoval, jakým způsobem mají krajtu umístit do krabice s tím, že se o ni postará až do doby, dokud se nepřihlásí její majitel, kterému pravděpodobně utekla.   „Pátráme po vlastníkovi krajty, kterému pravděpodobně unikla. Budeme rádi, když zavolá na linku tísňového volání policie - 158 nebo na obvodní oddělení policie do Valašských Klobouk na telefonní číslo 974 666 771,“ požádala mluvčí policistů.   [caption id="attachment_212612" align="alignnone" width="690"] Nalezený had ve Valašských Kloboukách. Foto: PČR[/caption]   -tz-

Ke komplikovanému zásahu vyjížděli v pátek 2. května profesionální hasiči ze stanic Vsetín a Zlín, spolu s dobrovolnou jednotkou z Prlova. Nehoda traktoru s vyvážečkou se v obci Prlov stala po 15. hodině. Stroj skončil převrácený ve svahu mimo komunikaci, přičemž poškodil plynovou přípojku a způsobil únik plynu.   „Hasiči okamžitě zajistili místo nehody, uzavřeli přívod plynu a stabilizovali jak traktor, tak jeho přívěs. Vyprošťování bylo značně komplikované kvůli stavu poškozené přípojky, proto byli přivoláni také pracovníci plynárenské společnosti. Po několika hodinách náročného zásahu se podařilo postupně uvolnit vyvážečku i traktor,“ popsal mluvčí hasičů Pavel Řezníček.   V 19:45 hodin byl zásah hasičů na místě ukončen. Událost se naštěstí obešla bez zranění.   [gallery columns="5" ids="212549,212550,212551,212552,212553"] Nehoda v Prlově. Foto: HZS   -tz-

Valašská hokejová liga (VHL) patří už přes patnáct let mezi stálice amatérského sportovního dění na Valašsku. Každoročně přitahuje stovky nadšených hráčů, kteří bojují nejen o body do tabulky, ale především o čest, sportovní zážitky a přátelskou atmosféru. Bez nároku na odměnu, ale s o to větší vášní. Z původně malé ligy s několika týmy se vyvinul fenomén, který dal stovkám lidí smysluplnou náplň volného času, nové přátele a pořádnou porci zážitků.   O tom, co všechno obnáší organizace této soutěže jsme si povídali s vedoucí oddílu VHL, Ing. Andreou Bartlovou ve spolupráci s prezidentem klubu HC BBSS, JUDr. Jaroslavem Vaňkem.   Můžete nám přiblížit, jak a kdy vznikla Valašská hokejová liga (VHL)? Co bylo vlastně hlavním impulzem ke vzniku ligy?   Liga vznikla v roce 2009. Jednalo se o filozofii a vizi našeho klubu, který postavil a začal provozovat krytý zimní stadion. Zahájením provozu VHL jsme reagovali na chybějící nabídku volnočasových aktivit v regionu.   Jaké byly začátky ligy? Bylo složité ji rozjet? Měli jste od začátku dostatek hráčů a týmů?   Začátky ligy byly těžké. Neměli jsme rozhodčí, časoměřiče, dostatek puků, výstroje (chyběly helmy, chrániče apod.), učili jsme se spolu s hráči zvládat všechna utkání a posouvat se dál. Ligu bylo těžké rozjet. Zpočátku se ligy účastnily čtyři týmy a následně se přidal pátý tým. Po rozjetí VHL se stal hokej v našem regionu doslova „drogou“ – v době největšího rozmachu jsme měli až 40 týmů rozdělených do 4 skupin.   [gallery columns="2" size="medium" ids="212087,212086"]   Ve většině případů (80-90 %) šlo o hráče, kteří hokej nikdy v životě závodně nehráli. Vytvořit pravidla na míru, naučit všechny (hráče, rozhodčí i činovníky) dodržování těchto nastavených pravidel bylo těžké. Byly rvačky, naštvání (představte si, že poslední utkání končilo v neděli 23:45, tým prohrál, hráči se pohádali, hodinu jeli domů, další hodinu nemohli usnout a za dvě hodiny vstávali do práce).   Docílili jsme toho, že jsme měli cca 900 registrovaných hráčů – našich členů, kteří si mnohdy mimo utkání, které probíhalo jedenkrát za víkend, dávali doučování (nášup, přídavek) ve formě individuálního zdokonalování a překonávání překážek. Výsledky se při tvrdé práci dostavily a hráči se do tohoto sportu zamilovali. Mnohdy na úkor kupování cigaret, alkoholu a dalších zbytných věcí, protože si museli kupovat hokejky, skládat se na ledy a dopravu.   Byli jsme i příčinou toho, že nás občas nařkli okolní hospodští, že jim poklesly tržby a odlákali jsme stabilní štamgasty. Tímto jsme nastavili systém fair play životních zkušeností, většinou se zapojením dalších rodinných příslušníků, zejména dětí. A tak se nám podařilo naplnit všechny mládežnické kategorie, v čemž pokračujeme dále. [caption id="attachment_212095" align="alignnone" width="690"] Galavečer VHL[/caption] Jsme velmi vděční všem „hobíkům“, že tu s námi jsou a pomáhají nám v této sportovní disciplíně. A samozřejmě výsledkem je nejenom zdravý způsob života a předcházení nemocem, ale i příprava na budoucí povolání, především v bezpečnostních sborech (policistů, hasičů, vojáků, zdravotníků, celníků...) ale i zedníků, tesařů, řidičů a dalších.   Odpovídal prezident klubu HC BBSS, JUDr. Jaroslav Vaněk   Jak se systém VHL měnil v průběhu času? Předpokládám, že se spoustu věcí vyvíjelo za pochodu.   Jak bylo zmíněno výše, VHL začínala se 4 týmy. V následujících sezonách se zapojovalo více a více týmů – jednalo se především o nadšence z okolí Brumova-Bylnice, kdy se chlapi v hospodě domluvili, že do toho půjdou a založí si svůj vlastní tým (tomu odpovídaly i názvy některých týmů, např. Thirsty Team, Drink Team, NOaCO Team).   V průběhu let jsme několikrát upravovali pravidla pro potřeby ligy, ladili jsme, jak nejlépe nastavit herní systém. Dříve byla soutěž rozdělena na základní část a play-off, následně si týmy odhlasovaly systém pouze základní části, kvůli termínům zápasů, které chtějí znát s předstihem. Neustále je co zlepšovat a sami hráči mají možnost navrhovat změny a vylepšení. Naším cílem je, aby hráči byli spokojení a rádi se na stadion do Brumova vraceli. [caption id="attachment_212088" align="alignnone" width="690"] Memoriál Josefa Maňáka[/caption] Liga je rozdělena do několika výkonnostních úrovní. Můžete nám prosím ve stručnosti popsat, jak to funguje a jak velké rozdíly mezi nimi jsou?   Týmy jsou rozděleny do skupin na základě svých výkonů. Již od začátku soutěže byl kladen důraz na to, aby ve VHL hráli především amatérští hráči – tedy chlapi, kteří nikdy dříve nehráli hokej na žádné úrovni a učili se ho sami, často jen na rybníku.   Velkým rušivým elementem jsou bývalí profesionální hráči, u nichž jsou výkonnostní rozdíly oproti amatérům značné – a to i přesto, že někteří z nich jsou výrazně starší. Právě proto byla upravena pravidla tak, aby tito hráči nastupovali především ve skupině „A“, a jejich počet v rámci jednoho utkání byl omezen.   Obecně platí, že tým, který soutěž vyhraje, postupuje do vyšší skupiny. Naopak poslední tým sestupuje do nižší.   Kolik týmů a hráčů se aktuálně účastní soutěže?   V sezoně 2024/2025 se soutěže zúčastnilo 15 týmů rozdělených do dvou skupin – A a B. Celkový počet aktuálně registrovaných hráčů činí 377.   Máte představu, jaký je věkový průměr hráčů? Máte v lize spíše mladší hráče, nebo i veterány?   Věkový průměr hráčů v aktuální sezóně byl 39 let, nejstarší hráč oslavil v únoru 69 let. Každým rokem se věkový průměr hráčů bohužel zvyšuje – nových mladých hráčů příliš nepřibývá a pro týmy je stále obtížnější doplnit své řady. Z tohoto důvodu dochází i ke slučování týmů.   Kolik zápasů se v rámci sezóny odehraje? Jak dlouhá je sezóna?   Sezóna probíhá vždy od prvního víkendu v září do posledního víkendu v březnu, tedy 7 měsíců. Odehraje se cca 24 až 28 herních kol, podle počtu týmů ve skupině. Týmy hrají jeden zápas za víkend (v případě lichého počtu týmů ve skupině má jeden tým volný víkend). V uplynulé sezóně se odehrálo celkem 187 utkání. Liga se hraje od pátečního do nedělního večera, kdy se za víkend odehraje cca 7 utkání (odvíjí se od celkového počtu týmů). [caption id="attachment_212089" align="alignnone" width="690"] Trestná lavice[/caption] Jaké jsou podmínky pro účast v lize? Je otevřená pro nové týmy? Co je potřeba udělat pro přihlášení?   Ano, liga je otevřená pro nové týmy. Novou krev vždy vítáme. Zájemci mohou psát na email vhl@hokejbrumov.cz nebo na můj email andrea@bartlova.cz. Já se jim ozvu a předám všechny potřebné informace a následně se domluvíme na zařazení týmu do konkrétní skupiny. Podmínkou pro účast je respektování Stanov HC BBSS a pravidel VHL.   Funguje mezi týmy rivalita? Které zápasy bývají nejvyhrocenější? Museli jste už řešit nějaké větší roztržky, které byly za hranou?   I když se jedná hlavně o mančafty z Brumova a blízkého okolí, většina hráčů se za ty roky tedy již zná, rivalita mezi některými panuje veliká. VHL je sice amatérská soutěž, ve které jde především o to se zapotit a pobavit, ale již několikrát došlo k šarvátce, kvůli které musel být zápas ukončen předčasně, nebo byli někteří hráči posláni do sprch, aby se uklidnili. Nejvyhrocenější zápasy bývají mezi výkonnostně vyrovnanými týmy, kterým jde ke konci soutěže o body a umístění v tabulce. Nebo pak mezi odvěkými rivaly. Opravdu velkých roztržek však naštěstí moc nebývá, většinou se jedná o chvilkový zkrat jednotlivců, kteří následně dostanou stopku na několik zápasů.   Má VHL nějaké speciální pravidla oproti běžnému hokeji? Například ohledně faulů, sestav apod.?   VHL se primárně řídí pravidly ČSLH, ale má několik vlastních úprav. Například je zakázána hra do těla (podobně jako v ženském hokeji). Pískání zakázaného uvolnění je plně v kompetenci rozhodčího a většinou se nepíská vůbec – klade se důraz na plynulost hry. Týmy mají hodinu a půl na odehrání utkání, takže přestávky mezi třetinami trvají většinou jen minutu a poslední třetina se přibližně pět minut před koncem pronájmu ledu zkracuje dle potřeby na 18. minutu, aby se nemohlo ovlivnit ukončení zápasu časoměřičem.   Zajímavým pravidlem VHL je také to, že pokud zápas skončí remízou, následují samostatné nájezdy. Žádný hráč nesmí jet dvakrát, dokud se nevystřídají všichni hráči týmu – včetně brankáře (ano, i to se už několikrát stalo, sama jsem na časomíře zažila, že opravdu jeli i gólmani). [caption id="attachment_212090" align="alignnone" width="690"] Vítěz sk. B 2024-2025, Thirsty Team[/caption] Jak je to s fanoušky? Chodí na zápasy i diváci?   To záleží na tom, které týmy právě hrají. Některé týmy mají své věrné fanoušky, kteří se chodí dívat pravidelně (většinou jde o členy rodiny, známé nebo kamarády). Důležitým faktorem je termín utkání – na odpolední utkání se přijde podívat více diváků než na zápas, který začíná ve 22 hodin.   Někdy je na tribuně 5 lidí, jindy 20 a někdy tribuna zeje prázdnotou. Od chvíle, kdy se dostavila u stadionu restaurace s proskleným výhledem na led, tak se část fanoušků přesunula do tepla. Pár mančaftů si jednou za rok domluví dopravce a přiveze plný autobus fanoušků, to je potom hukot.   Podělíte se s námi o nějakou kuriózní historku? Věřím, že jich máte spoustu.   Za mě nejkurióznější historka se stala před několika lety, kdy se hrál důležitý zápas ve skupině „A“ o umístění a šlo opravdu o každý bod. Jeden z hráčů, který měl zrovna zraněnou nohu a nemohl svému týmu pomoci na ledě, přišel fandit alespoň na tribunu. Když se situace pro jeho tým ve 3. třetině nevyvíjela dobře, přišel za mnou na časomíru ve stavu, kdy již byl značně posilněn alkoholem. Začal mě přemlouvat, abych upravila skóre a jeho týmu přidala gól. Když jsem se mu vysmála, vytáhl peněženku a začal mi podstrkovat tisícikorunu se slovy „To by mohlo stačit“. Samozřejmě jsem zápas nijak neovlivnila a opilého hráče, který odmítal odejít a snažil se mačkat tlačítka na časomíře, musel doslova vykopnout rozhodčí z boxu… a to měl ještě brusle na nohou.   Ke kuriózním momentům také patří třeba hledání vyražených zubů na ledě – bohužel zranění se nevyhýbá ani hráčům VHL. [caption id="attachment_212091" align="alignnone" width="690"] Tarantule - Francova Lhota[/caption] Jak náročná je organizace takové soutěže po administrativní a logistické stránce?   Během sezony existují různé fáze, kdy je organizace jednodušší a jindy zase složitější. Příprava nové sezony začíná v podstatě již po ukončení aktuální sezony, ale naplno se s přípravami začíná zhruba v červnu. Nejnáročnější je zhruba měsíc před samotným začátkem, kdy většina týmů na poslední chvíli zasílá své soupisky a přihlášky nových hráčů. Každý tým má svého vedoucího, se kterým komunikuji v průběhu celého roku. Nebudu lhát, někdy je domluva s bandou samých chlapů opravdu složitá, kdy na odpověď na jeden e-mail čekám i měsíc a musím některé neustále uhánět. (úsměv)   V srpnu se vytvoří nová sezona na webových stránkách, vloží se soupisky a pro mě začíná ta nejnáročnější část – musí se vytvořit rozpis zápasů. Ten se odvíjí od provozu na zimním stadionu. První se totiž musí udělat rozlosování mistrovských utkání přípravky, žáků, dorostu a mužů. Následně podle volných termínů se doplňuje rozpis ledu zápasy VHL. Týmy mají možnost zaslat své požadavky ohledně termínů, takže někdy je náročnější to vše vymyslet tak, aby byli všichni spokojení. Nejjednodušší by bylo, udělat rozpis na celou sezonu od září do konce března, ale to právě nelze udělat kvůli těm mistrovským utkáním, takže se rozpis tvoří průběžně během sezony. Pokud to jde, tak alespoň na dva měsíce dopředu.   Potom během samotné sezony se vždy musí vkládat výsledky na webové stránky. Už 2 roky fungujeme v rámci VHL online přímo na zápase, kdy hráči i jejich fanoušci mohou sledovat online stav utkání. Já pak během týdne řeším nahlášené nesrovnalosti, popřípadě nějaké stížnosti.   Další náročnou částí je rušení zápasů na poslední chvíli. Někdy se stane, že půlka týmu onemocní nebo z jiného důvodu zruší zápas na poslední chvíli. Potom musíme situaci řešit doslova za pochodu. [caption id="attachment_212092" align="alignnone" width="690"] Vítěz sk. A 2024-2025, HC Lidečko Flames[/caption] Kolik lidí se podílí na organizaci ligy? Je vás dostatek, nebo byste rádi uvítali další dobrovolníky?   Na organizaci ligy se podílí asi 15 osob. Nejpočetnější skupinou jsou časoměřiči a rozhodčí, kterých však není nikdy dost a vždy mezi sebou rádi přivítáme nové posily. Kdo by měl zájem, určitě se může ozvat a přidat se k naší partě!   Kdo financuje ligu jako takovou? Máte i sponzory, nebo si hráči vše hradí sami?   Soutěž si hradí samotné týmy a je na nich, jakým způsobem to provedou. Některé týmy mají domluvené sponzorství s firmami, takže mají např. na dresech jejich loga a firmy jim finančně vypomáhají, ať už nákupem dresů, příspěvkem na výbavu či uhrazením pronájmu ledové plochy. Některé týmy jsou domluvené se svým městem/obcí, které reprezentují a mají od něj finanční dar. Jiní si hradí veškeré náklady sami a skládají se před každým zápasem.   Jaké jsou vaše plány do budoucna?   Do budoucna je naším cílem udržet kvalitu ligy a počet hokejových utkání v sezoně.   Nějaký vzkaz na závěr? Ať už hráčům, nebo těm, kteří o zapojení do ligy uvažují.   Všem našim „hobíkům“ moc děkujeme za všechny roky účasti v lize. Potenciální zájemci, neváhejte se na nás obrátit a kontaktovat nás. Můžeme vám pomoci např. i se zapůjčením výstroje a můžete se zapojit do prima party. Mohou se na nás obrátit i jednotlivci, kteří nemají svůj tým a my se jim snažíme pomoci zařadit se do již fungujícího týmu.   -dř-

Společná příprava vodního díla Vlachovice, které se má stát důležitým zdrojem pitné vody pro Zlínský kraj, je předmětem chystaného memoranda, jehož obsah a podmínky ve středu 23. dubna v Brně projednávali zástupci Ministerstva zemědělství, Povodí Moravy, obcí z okolí budoucí přehrady i Zlínského kraje. Ten na jednání zastupovala radní pro životní prostředí Renata Prchlíková.   „Toto setkání navázalo na jednání z loňského listopadu, kdy výstavbu vlachovické přehrady přijel do našeho kraje osobně řešit ministr zemědělství Marek Výborný. Důležitou součástí chystaného projektu je zajištění kvality vody přitékající do nádrže. Právě proto musí mít obce v povodí nádrže vyřešené nakládání s odpadními vodami a zajištěno jejich čištění. Celkem se jedná o odkanalizování devíti obcí či místních částí,“ připomněla radní Renata Prchlíková.   Návrh trasy páteřní kanalizace v úzké spolupráci s obcemi už Povodí Moravy dokončilo na přelomu let 2023 a 2024. Projekt pro povolení záměru odkanalizování obcí včetně kanalizačních přípojek by měl být hotov do poloviny letošního roku.   Vodárenská nádrž Vlachovice má v budoucnu zajistit spolehlivý zdroj povrchové vody pro zásobování obyvatel Zlínského kraje pitnou vodou. Její celkový objem bude 29,1 milionů m³. Investorem stavby je Povodí Moravy.   -tz-

Zdeněk Škrott pochází ze Vsetína a už od dětství ho zajímalo, jak funguje příroda a živé organismy. Dnes se jako špičkový vědec zabývá tím, co se děje uvnitř lidských buněk – hlavně když v nich něco přestane správně fungovat. Takové chyby totiž často vedou ke vzniku vážných nemocí, jako je rakovina.   Ve své laboratoři v Olomouci se svým týmem zkoumá, jak buňky reagují na různé formy stresu. Díky tomu se snaží najít nové způsoby, jak tyto závažné nemoci lépe odhalit a léčit. Je součástí velkého českého výzkumného projektu SALVAGE, který hledá nové způsoby, jak rakovinu zachytit včas a přesně na ni zacílit léčbu.   Jak se ze zvídavého ogary ze Vsetína stal uznávaný vědec, jehož text publikoval nejprestižnější vědecký časopis na světě? O tom všem se dočtete v rozhovoru pro RegionValassko.cz.   Když jsem si o Vás četl, přiznám se, že tak složité texty plné odborných termínů jsem dlouho neviděl. Proto se zeptám úplně prostě – Co vlastně děláte? Jak byste to vysvětlil někomu, kdo o tom nikdy neslyšel?   Jsem buněčný biolog. Oblastí mého zájmu je tedy buňka, zejména v kontextu některých onemocnění, hlavně rakoviny. Můžeme si představit, že každá buňka v našem těle je jako malá továrna – a v ní se pořád něco vyrábí, opravuje a likviduje. Já se zabývám tím, co se stane, když se v té továrně něco pokazí – třeba když se poškodí bílkoviny, které mají v buňce nějakou funkci. Pokud se tyto poškozené bílkoviny hromadí, může to buňku zahltit, narušit její funkce, a právě to bývá jeden z problémů při rakovině nebo třeba neurodegenerativních onemocněních. My se snažíme zjistit, jak buňka pozná, že je něco špatně, jak na to reaguje, a jak bychom jí mohli s tím bojem pomoci, například u neurodegenerativních nemocí. Nebo naopak v případě nádorových buněk, jak jít ten boj ještě více ztížit, a tak způsobit jejich zánik.   Proč jste si vybral právě tuto práci? Bavilo Vás už jako dítě něco podobného?   Už od mala jsem byl v rodině veden k zájmu o živou přírodu. Jak jsem vyrůstal, zájem o zvířata a rostliny byl postupně nahrazen touhou podívat se hlouběji tam, kde už lidské oko nestačí.  Byl jsem spíše zvídavý pozorovatel – chtěl jsem vědět, jak živé věci fungují. Abych mohl porozumět procesům, které se skrývají „pod pokličkou“, bylo nutné vniknout do světa buněk a jednotlivých molekul. Studium buněčné a molekulární biologie tedy bylo jasnou volbou.   Vyrůstal jste na Vsetíně, kde jste také chodil na Masarykovo gymnáziu. Jak vzpomínáte na toto období a jak Vás formovalo v pozdější kariérní dráze?   Na Vsetín a na Masarykovo gymnázium mám úžasné vzpomínky, ke kterým se moc rád vracím. Byla to doba, kdy jsem se začal formovat jako člověk, ale i jako budoucí vědec. Masarykovo gymnázium mi dalo skvělý základ, nejen znalostní, ale hlavně lidský. Měl jsem výborné učitele, kteří mě motivovali a podporovali v tom, co mě bavilo.   Jak si můžu představit Váš běžný den v práci?   Někdy je to pipetování a sedění za mikroskopem v laboratoři od rána do večera, jindy celý den sedím u počítače a analyzuju data nebo píšu články a granty. Někdy řeším věci s týmem, jindy zase vedu studenty. V laboratoři pracujeme s buňkami, které pěstujeme ve speciálních podmínkách, poškozujeme je různými způsoby – třeba pomocí laseru – a sledujeme, jak reagují. Je to takový mix tiché práce, přemýšlení, techniky, někdy i improvizace, a hlavně kreativity.   Mohl byste nám přiblížit hlavní cíle projektu SALVAGE a jakou roli v něm hraje Váš výzkumný tým?   Projekt SALVAGE je velký národní projekt sdružující vícero výzkumných organizací, který se snaží najít nové možnosti, jak rakovinu zachytit včas, a jak ji přesněji cílit pomocí personalizované léčby. Naše laboratoř v tomto projektu zkoumá, jak přednádorové a nádorové buňky reagují na stres – například na poškození bílkovin nebo DNA – a jak bychom mohli tuto slabinu využít k jejich zničení. Jsem vedoucím jednoho z pracovních balíčků, což znamená, že řídím výzkumnou část projektu, spolupracuji s kolegy z dalších institucí a koordinuji celý tok dat a výsledků.   Jakým způsobem takové výzkumy přispívají k včasné detekci a prevenci nádorových onemocnění?   Každý typ nádoru má své slabiny. Když pochopíme, jak přesně buňka reaguje na určitý druh stresu, můžeme toho využít k tomu, abychom rakovinné buňky odhalili dříve nebo na ně lépe cílili léčbu. Navíc se ukazuje, že určité stresové dráhy jsou aktivní ještě dříve, než nádor začne růst – což by nám mohlo pomoci i s účinnější prevencí.   Jak jsme daleko v oblasti prevence rakoviny a jaké jsou Vaše další výzkumné plány? Podaří se nám rakovinu někdy zcela vymýtit?   Rakovina je nesmírně složitá nemoc, nebo spíš velmi heterogenní skupina onemocnění. Některé typy už umí moderní terapie velmi dobře léčit, jiné jsou stále těžce uchopitelné. Zejména v tomto případě hraje prevence a včasná detekce obrovskou roli – zdravý životní styl, pravidelné kontroly, očkování. Ale úplné vymýcení rakoviny není v tuto chvíli na pořadu dne. Je to onemocnění příliš těsně spjaté s našimi geny. Jak se nám podařilo z velké části potlačit infekční onemocnění a dožíváme se většího věku, bude rakovinných onemocnění spíše přibývat. Co by mohlo být realistickým cílem, je technicky jednoduchá včasná detekce rakoviny i u nepříznakových pacientů, kdy je onemocnění lehčeji řešitelné. A pak následně identifikace účinné léčby, která by pacientům nabídla udržení kvality života s dobrou prognózou.   Hraje ve Vaší práci nějakou roli nástup umělé inteligence?   Ano, samozřejmě. Jako snad ve všech oblastech lidského života, i ve vědě nástup umělé inteligence představuje novou kapitolu. AI nám například pomáhá s analýzou komplikovaných mikroskopických dat. A do budoucna se určitě její role ještě výrazně zvětší.   Jak vnímáte podporu vědy a vzdělávání v našem regionu? Vidíte zde potenciál ke zlepšení v rámci rozvoje mladých talentů v oblasti vědy?   Myslím, že školství a vzdělání tu máme na velmi dobré úrovni. Je zde celá řada programů, jak mladým lidem ukázat kouzla vědy a nadchnout je pro vědu. Samozřejmě potenciál pro zlepšení tu určitě je, například užší propojení mezi vědou a školami, mezi výzkumem a průmyslem, mezi výzkumníky a veřejností.   Můžete se podělit o nějaký moment nebo objev ve Vaší kariéře, na který jste obzvláště hrdý?   Jednoznačně největší milník byl, když vyšel náš článek v časopise Nature – asi nejprestižnějším vědeckém časopise na světě. Byl to výsledek mnohaleté práce, která začala ještě během mého studia. Tento objev ukázal, že i staré, levné a bezpečné léky mohou mít naprosto nový potenciál – a inspiroval spoustu dalších výzkumů po celém světě. Pro mě osobně to znamenalo potvrzení toho, že i z regionální laboratoře v Olomouci může vzejít světově významný výzkum. Ale zároveň to byl i začátek – ne cíl. Od té doby se snažím jít dál. Pochopit ten mechanismus ještě lépe, najít další látky, které ho ovlivní, a hlavně – přiblížit se k tomu, aby to jednou skutečně pomáhalo pacientům.   Téma, kterému se věnujete, je velmi vážné. Přesto, je Vaše práce také někdy zábavná?   Věda může být nesmírně zábavná – a měla by být. Lidé si někdy myslí, že v laboratoři se jen vážně soustředíme a tváříme se důležitě. Ale věda je ve skutečnosti plná překvapení, objevování, malých radostí i nečekaných situací. Často musíte být kreativní, improvizovat, zkoušet nové nápady. A když to někdy nejde podle plánu, humor a nadhled jsou součástí laboratoře stejně jako pipety a centrifugy. Bez radosti a lehkosti by to člověk dlouhodobě dělat nemohl.   Jakým způsobem se vyrovnáváte s neúspěchy nebo nezdary ve výzkumu a co Vás motivuje pokračovat dál?   Neúspěch je můj denní chleba. Máte neúspěchy například technického rázu, kdy třeba vyvíjíte novou techniku, tam je nutné prostě zatnout zuby a tvrdě pracovat, dokud všechny problémy nepřekonáte. Pak jsou ale taky jiné nezdary, kde máme třeba nějakou vědeckou hypotézu – představu, jak by něco mělo být, ale pak uděláme experiment, a ono se ukáže, že to tak vůbec není. Právě v těchto chvílích člověk musí opustit svoje představy, napnout mysl, a hledat správnou odpověď. Cesta dlážděná nezdary dovede pozorného vědce k těm nejlepším objevům. A právě v tu chvíli si můžu říct: „Dělám dobrou vědu.“   -dř-