Close
reklama
Jižní Valašsko a Vsetínsko

PARTNEŘI WEBU

PRÁVNÍ PORADNA

REKLAMA

TOP LIST OD 1.1.2007

Z Klobůčků na Sibiř, část druhá (5.382 km dlouhá reportáž)

date_range 25.Kvě, 2019 featured_play_list Aktuality, Komentář
arrow_drop_up Foto: Darek Slavík

Transsibiřská magistrála

 

Nástupiště číslo 4, ze kterého odjíždím, je zaplněno lidmi. Samotný vlak má co do délky dobrý kilometr a táhnou jej dvě lokomotivy. Můj vagon je, jak jinak, až ve předu, tak se po celé délce vlaku prodírám peronem mezi nastupujícími. Neuvěřitelná směs národů. Turkmeni, Kyrgyzové, Rusové, Uzbeci, Ujguři, prostě na co si vzpomenete. Je evidentní, že většina z nich je v Moskvě a jejím okolí, respektive v bohatší Evropské části Ruska, za prací. Vlak je pak prostředkem, který využívají k přesunu domů. Je podstatně levnější než letadlo a hlavně tady plyne ten strávený čas tak trochu jinak. Bylo mi dáno poznat to na dřeň.

 

Z Klobůčků na Sibiř, část první ZDE

 

Rozdělení vlaku je poměrně jednoduché. Mimo restauračního vozu dva druhy vagonů. Buď čtyřlůžkové kupé (lepší standard) nebo takzvaný „platzkard“. To je vagon, který má vlastně čtyřlůžková kupéčka bez dveří vylepšené o dvě postele po stranách chodbičky. Vejde se tam kolem 40ti nocležníků. V každém vagonu je samovar (jak jinak) a „děžurná“. To je ženská, která má na starosti kontrolu jízdenek, stará se o úklid, obsluhuje samovar, objednáváte si u ní jídlo, pokud chcete, případně vám prodá něco z drobného občerstvení na miniaturním stolečku u její „kanceláře“ na konci vagonu. Nacházím svůj vagon, kontrola pasu, kupé č. 6 a lůžko 31. Zatím jsem sám. Požaduji po děžurné kartu na zamčení kupé, kterou s jejím neskrývaným údivem dostávám (později jsem pochopil, proč), zápasím se sklopením spodního lůžka, vlak cukne a vyrážím. Mám před sebou čtyři dny a 3.685 kilometrů. Cílová stanice Tomsk. Zvědavost a žízeň mě vyhnala do útrob vlaku hledat restaurační vůz. Mohl jsem projít tak třetím, čtvrtým vagonem a v platzkardech to už evidentně začínalo žít. Někde na výhybce mně Isaac Newton přinesl do náruče maličkého Uzbeka s litrovkou vodky. Během minuty jsem byl seznámen s celou pracovní četou, nakrojená sušená konina a začala válka s loky.

Vesnička za oknem vlaku

Otevírám oči. Za oknem vycházející slunce neuvěřitelně zvětšené přes podávanou láhev čiré tekutiny. Ne, voda to není, a s širokým úsměvem nabízené odmítnout nelze. Gong zahajující druhé kolo zápasu právě odezněl. Lehce po poledni se mi daří vymanit z područí Uzbekistánu, ovšem značně dezorientován a bez bot vydávám se nevědomky na opačnou stranu vlaku, abych zde byl svědkem neuvěřitelné podívané. O další asi tři vagony dál probíhá zpěv karaoke. Malá televize s běžícím textem, dvě nadprůměrně výkonné reprobedny, zesilovač, mikrofon. Obsahy lahví se přesunují za vydatného pokřiku a skandování přihlížejících do jejich útrob a atmosféra připomíná Woodstock. Zírám na to neuvěřitelné panoptikum, podupávám do rytmu, skanduji s ostatními a rvu se s nabízeným alkoholem jako lev. Mikrofonu se chápe nějaký mládenec silně asijského vzezření a nastavuje na plný výkon skladbu Michaela Jacksona Beat It. Odněkud se zjevil černý klobouk, plné nasazení, taneční kroky, otočka, měsíční chůze, …..leč podvěsek mozkový momentální superstar zalitý až po okraj lacinou domácí lihovinou vydává jasný pokyn. Pád ruského národního symbolu již nelze odvrátit. Děžurná se vyřítila z kutlochu jako saň a nemilosrdně zřezala lopatkou, kterou přikládala pod povalený samovar, samozvaného Jacksona. Vytrhla ze zesilovače mikrofon a bylo po produkci.

 

Zakoupil jsem si za 220 rublů erární vlakové papuče a pokračoval v prohlídce ZOO. Večírek s cestujícími Ujgury v nalezeném jídelním voze byl doslova famózní. Dvě harmoniky, kazačok na jídelním stole, urážení hrdel lahví šampaňského bičem a ve finále, na důkaz věčného přátelství nabídnutá manželka zabalená v kůži z koně. Naprosto vyřízený po dvou nocích a třech dnech strávených kdekoli jinde jenom ne ve vagonu č. 2 a lůžku 31 jsem se vrátil bez bot, pasu, platební karty a peněženky do svého tak starostlivě zamčeného kupé. Seděl jsem, tupě zíral z okna a přemýšlel, kde je na Sibiři nejbližší konzulární zastoupení České republiky. Neuběhlo ani půl hodiny a přišla děžurná, která všechny poztrácené věci mlčky položila na stůl včetně bot. Nechybělo absolutně nic. Vlak vjel do stanice Tomsk na minutu přesně.

 

Pokračování za týden.

 

Darek Slavík

 

 

 

[wpdevart_facebook_comment order_type="social" title_text="Komentáře" title_text_color="#000000" title_text_font_size="15" title_text_font_famely="Arial" title_text_position="left" width="100%" bg_color="#d4d4d4" animation_effect="random" count_of_comments="7" ]

TIPY NA AKCE

Z PRVNÍ RUKY

INZERCE, NABÍDKY

TOP REKLAMA

PRAKTICKÉ INFORMACE

inpocasi