Z Klobůčků na Sibiř, část první (5.382 km dlouhá reportáž)

Andula a Airbus

Československá socialistická republika, do které jsem se narodil, mně dala jako povinnou jazykovou výbavu ruštinu. Na základní škole jsem si v ní dopisoval s nějakým Olegem z Leningradu a do obálek pro něj vkládal obaly ze žvýkaček, které měly v tehdejším CCCP cenu osobního pohlazení Josifa Vissarionoviče Stalina. Maturitou jsem tento povinný závazek ukončil a marně vzpomínám, kdy jsem tuto znalost prakticky použil.

Asi před půl rokem mi oznámilo 50 % mých dcer (mám dvě), že odjíždí studovat na Pedagogickou univerzitu do Tomsku, na Sibiř. Zatímco plačící žena v kuchyni spřádala jeden katastrofický scénář za druhým, v mé hlavě se zrodil plán nabourat sankce evropské unie a podpořit krvácející ekonomiku matičky Rusi. Poctím ji osobní návštěvou. Od slov přešel jsem k činům a počáteční plány cesty vykrystalizovaly během čekání na pozvání a vízum. Letecky Praha Moskva a pak vlakem po Transsibiřské magistrále Moskva – Novosibirsk – Tomsk. Časový posun  UTC +7 hodin, délka cesty čtyři dny.

Je neděle 5. 5. 2019 a vyrážím s litrem a půl trnkové v pet láhvi na dně kufru z Horní Lidče rychlíkem směr Praha. Osobní zkušenosti s ČD jsem popsal už v jiném článku, je zbytečné se tedy opakovat jak upgradovanými historkami, tak i rutinním zpožděním. Je to marný, marný, marný. Bojím se létat. Poprvé a od té doby i naposledy jsem letěl v asi sedmi letech vrtulovým L410 (přezdívaným Andula) a to z Ruzyně do Mošnova. Maminka byla nucena tehdy použít pro můj nástup do letadla sílu. Velmi hrubou sílu…Odbavení jsem zvládnul a zasunul se do útrob Letiště Václava Havla. Pohled na Airbus 321 byl o něco klidnější než na Andulu, ale stálo mě to opravdu hodně úsilí vstoupit, sednout, zapnout pás a…letět. Vše probíhalo bez problémů a po dvou hodinách jsme se objevili nad Moskvou. Seděl jsem hned u východu. Přišly dvě úplně zelené letušky Aeroflotu, zapásaly se zády k letu do nouzových sedadel a mlčky sepjaly ruce. Ubíhaly minuty, ve vzduchu jsme byli už třetí hodinu a bylo jasné, že se něco děje. Poměrně tvrdé dosednutí, rolování po ranveji a spíše nechtěný pohled z okýnka. Doutnající čerstvě uhašené trosky zádi letadla a zuhelnatělá těla lidí v sedačkách a v uličce (nehoda letu Aeroflot 1492). Několika sekundový pohled a otisk do paměti. Navždy.

Je po osmé hodině večer 5. 5. 2019, stojím na letišti Šerementěvo, a dávám si z petky čtyři pořádné loky valašské rosy. Přesun do Moskvy na Jaroslavské nádraží. Normální taxikáři vás tady oderou stejně jako u nás, takže aplikace 2GIS  a jedete za nějakých 150 rublů (100 rublů = 36,-Kč) téměř do centra. Vlak odjíždí až kolem půlnoci, tak vyrážím na Rudé náměstí moskevským metrem. Narozdíl od pražského a trasy ABC tak podstatně složitěji s křížením i čtyř pater, kufr několikrát pod rentgenem. Oslavy 9. května za dveřmi, takže přicházím pouze k uzavřené Krásnej ploščadi a o Vladimiru Iljiči Leninovi rozjímám u půl litru nefiltrovaného pšeničného piva na letní zahrádce za Kremelskou zdí. Je skoro půlnoc, plná čekárna lidí, všudypřítomná policie, kontroly. Bezpečno, respektive slušný pocit bezpečí, žádní somráci ani bezdomovci jako u nás na Hlaváku. Stojím na terase Jaroslavského nádraží, Moskva pode mnou září do noci a v hlavě mně zní lehce profláknutá  melodie (k poslechu ZDE) za kterou se střídají obrázky prožitého dne.

Do nástupu na Transsibiřskou magistrálu mně zbývá 15 minut. Pokračování za týden.

Darek Slavík

(Poděkování paní učitelce Graclíkové a Vilímkové za tu ruštinu, naskočilo to samo hned po příletu)

[envira-gallery id=“41320″]

Foto z cesty