Děti potřebují bezpečí a jistotu. Šikana má dnes záludnější povahu

„Láskyplný vztah k dítěti znamená, že je vedeme k odolnosti fyzické i psychické.“

Říká ředitelka a její statutární zástupkyně z Krajské pedagogicko-psychologické poradny.

Zajímal nás pohled odborníků z Krajské pedagogicko-psychologické poradny na obtíže dětí, žáků a studentů našich škol, na jejich prožívání náročných a složitých situací, a proto jsme oslovili ředitelku této instituce paní Mgr. Moniku Němečkovou, speciální pedagožku a její statutární zástupkyni paní PhDr. Natašu Gmentovou, psycholožku s následujícími dotazy.

Svou profesní kariéru obě již řadu let zaměřují mimo jiné i na podporu žáků se speciálně vzdělávacími potřebami, spolupráci se školami a jejich pedagogy.

Jste ředitelkou Krajské pedagogicko-psychologické poradny. Jistě máte velmi reálnou představu o tom, jak to dnes vypadá v našich školách z pohledu žáků. Kdyby to šlo, chtěla byste se v roce 2025 vrátit opět do školních lavic a znovu si projít to dětské vzdělávací kolečko od první třídy na ZŠ? 

Možná mi nebudete věřit, ale často o tom o přemýšlím, ať už jako speciální pedagožka a ředitelka školského poradenského zařízení, tak i jako matka dvou dcer. Jsou chvíle, kdy například přijedu do školy, kde z pedagogů a žáků je vidět nadšení, dobrá vztahová propojenost. Vládne tam velmi příjemná atmosféra a když odjíždím říkám si, tady je příjemná atmosféra, tady by se mi líbilo. V uplynulých dvou letech jsme měly možnost navštívit řadu menších škol v rámci projektu a musíme říct, že to bylo, pokud jde o atmosféru ve škole, nadšení pro práci a celkové klima školy, velmi příznivé zjištění.

Jaký příznivější ukazatel atmosféry školy bychom chtěly než ten, že pedagogové řeknou, že dětem se ze školy nechce, a že v ní rády tráví čas i v pozdních odpoledních hodinách – v družině.

Na druhou stranu jsem přítomna situacím, kdy bych ve vyučování opravdu nechtěla sedět. Takže, když to shrnu, bylo, je to a zřejmě i bude především o vztazích, nadšení a lásce k práci.

Mají to dnešní studenti v lavicích v něčem složitější, oproti předchozím generacím?

Každá generace dětí, žáků, studentů to má v něčem lepší a v něčem horší než ty ostatní. Většina dnešních dětí se rodí do bohatého světa, plného pohodlí a luxusu, takže zdánlivě do jednoduchého života. Nelze opomenout, že tento život je velmi rychlý, plný podnětů a lákavých nabídek, rizik závislostí na sociálních sítích, což dětem a mladým lidem život v mnohém komplikuje.

Myslíte, že rodiče mohou k větší pohodě dětí ve škole nějak přispět, nebo je to práce našich pedagogů?

Určitě mohou přispět k větší pohodě svých dětí i obecně v životě. Děti, které v rodině cítí bezpečí a jistotu, přátelské prostředí a podporu se daleko lépe vyrovnávají s nároky, které na ně klade vnější svět, školní prostředí nevyjímaje. Základem je se snažit s dětmi o všem hovořit, být dobrými pozorovateli a v případě, že vycítíme změny v jejich chování vhodně a citlivě zareagovat.

Máte pocit, že je náš školský systém, z pohledu duševní pohody studentů, nastaven správně?

V této souvislosti nás zaujala studie HBSC, která ve svém reportu uvedla, že 4 děti z deseti nechodí do školy rády nebo se vůbec netěší. Ve srovnání s Evropou se řadí české děti na poslední místa, pokud jde o těšení se do školy.

Čím si myslíte že to může být? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Samozřejmě, když si člověk přečte informaci, která se vychýlí z běžného rámce, tak mu běží hlavou různé úvahy. Ale podstatné je, že ani jednu nemá potvrzenou, takže ve své podstatě neví. Lehce tak může tak sklouznout ke zkratkovitým úsudkům, jejichž vyslovením může ublížit. Nejlépe nás „vychovávají“ vlastní zkušenosti, my rovněž čteme v tisku nejrůznější jednoduše zobecněné informace o práci poraden, a víme, že to tak není…. Bránit se proti tomu jde jenom poctivě vedenou prací, kterou klienti a školy ocení.

Jaký máte názor na to, že děti nezřídka už od první, druhé třídy vlastní chytrý telefon? Jaký vliv mají obecně digitální technologie na psychický vývoj dítěte?

Neurolog Jan Martin Stránský nazývá digitální technologii „digitálním heroinem“ a spoustu dalších odborníků poukazuje na fakt, že nezralý CNS je velmi zranitelný a digitální technologie svým intenzivním vlivem dokáží v tomto směru u dětí napáchat velké škody. Důkazem potvrzení negativního vlivu na vyvíjející se mozek je fakt, že stále narůstá počet států, které volají po zákazu užívání těchto technologií u dětí. Zákaz používání mobilů ve škole realizovalo Portugalsko, Francie, Finsko… zákaz se chystá i na Slovensku.

Je otázkou, zda je zákaz cesta. Obecně se ví, že internet, sociální sítě, mohou být dobrý sluha, ale špatný pán. Všechno je otázka míry a způsobu, jak se s těmito technologiemi pracuje. A opět jsme zpátky u komunikace. Cesta je neustále vysvětlovat, ukazovat, vzdělávat a taky být svým chováním příkladem. Je to jako zacházení s ohněm. Od určitého věku je nezbytné, aby děti uměly používat zápalky – opatrně, bezpečně s vědomím všech rizik, které práce s ohněm přináší.

Dnešním dětem je často vyčítáno, že jsou jako sněhové vločky. Tedy že mají velmi nízkou odolnost vůči stresu a krizovým situacím. Souhlasíte s tím?

Pokud víme, tak tento název pro současnou mladou generaci pochází z novinářských kruhů. Ano, sněhová vločka se pojí s vlastnostmi jako je křehkost a zranitelnost. Současně u ní bezesporu pozorujme její čistotu a průzračnost. Když má sněhová vločka pozitivní energii a příznivost podmínek pro svůj vznik, má bohatou neopakovatelnou strukturu a když se nám takovou vločku podaří zachytit fotoaparátem jsme až fascinováni její krásou. Když tomu tak není, je její struktura jednoduchá a brzy se rozplyne.

Zkusme o našich dětech, jak říkáte, sněhových vločkách, uvažovat v těchto intencích. Co se nám svým chováním snaží sdělit, jak máme svůj přístup k nim proměnit. Máme pocit, že se příliš držíme starých stereotypů v chování, které jsme zažívali na sobě, a sice, negace, kritiku, přílišný tlak na často nesmyslný výkon, obavy z chybování. Tyto děti se brání způsobem, který je jim vlastní. Ukazují svou křehkost, zranitelnost a unikají do nemocí.

V souvislosti s tím nás napadá, že loňský výzkum Národního monitoringu duševního zdraví ukázal, že dětská a dospívající populace je psychicky zatížena víc, než se předpokládalo. Přispívá k tomu nepohoda, kterou žáci v každodenním vzdělávání zažívají, rozvoj závislostí na sociálních sítích a svou roli určitě sehrály covidové lockdowny. Máme zkušenosti z reakcí dětí a dospívajících, že se s nimi po návratu do škol z covidového období velmi málo hovořilo. Málo jsme se jich ptali, jak se cítili a co by potřebovali. Pozornost se hlavně soustřeďovala na to, aby se dohnalo učivo.

Obecně můžeme ale říci, že máme velkou důvěru v mladou generaci. Do poradny k nám chodí děti, dospívající s různými problémy, ať už kvůli špatným školním výsledkům, poruchám učením, a různým nápadnostem v chování. My se snažíme hledat, co je za těmito projevy a obtížemi, snažíme se zaměřovat na jejich potenciál a tento způsob nahlížení považujeme za zásadní. To znamená hledat v mladé generaci to v čem jsou dobří, jak vidí svět a v čem se od nich i my můžeme inspirovat.

Vyskytuje se ve školách ještě šikana? Daří se ji včas zachytávat ať už ze strany pedagogů či rodičů?

Záleží na vymezení pojmu šikana, zdá se mi, že má v současné době záludnější povahu, děti si často ubližují slovem a přesunuly toto zraňující chování do kyberprostoru. Přesněji by Vám tuto otázku zodpověděli naši metodici prevence, kteří mají otázku šikany dobře zmapovanou. V našem kraji, na školách, realizují preventivní programy. Současně na každé škole působí školní metodik prevence. Jsou vypracovány přesné postupy, jak šikanu zachytit a jak ji řešit.

Jak mohou rodiče poznat, že jejich dítě zažívá stres nebo úzkost a potřebují pomocnou ruku?

Jednoduše lze říct, že jsou děti, které jsou obecně odolnější a jsou děti, které mají citlivější temperament. Ty potřebují větší míru emoční podpory. A co mohou rodiče dělat? Bedlivě si všímat projevů chování svých dětí, hodně komunikovat, povídat si s nimi o tom, co je trápí. Děti by měly mít pocit jistoty, že rodič je tady pro ně a rodina je bezpečným přístavem.

V souvislosti s tím nás napadá, že rodinné zázemí je další velké téma, se kterým se v poradně setkáváme. Stále větší množství manželství se rozvádí, čím dál častěji soudy rozhodují ve prospěch střídavé péče. Není úplnou výjimkou, že děti mají dva domovy a současně docházejí i do dvou škol, podle místa pobytu svých rodičů. A to je velmi traumatizující. Dospělí, pokud nemají naplněný partnerský vztah se rozvádí, pokud nejsou spokojeni v práci, mají možnost dát výpověď… Děti tuto možnost nemají.

V závěru chci ale podotknout, že k nám chodí rodiny, kde to nefunguje. Na druhou stranu ze života kolem sebe víme, že jsou rozvedené rodiny, kde není zásadní problém, protože obě strany přemýšlejí, jak to udělat, aby se dítě v této komplikované situaci cítilo co nejlépe.

Vnímáte, že se postupně mění přístup výchovy rodičů vůči dětem, která je pravděpodobně více „volnější“ než to bylo u našich rodičů či prarodičů? Je to podle Vás dobře nebo špatně?

Volnost ve smyslu, že s dětmi hovoříme, děti se nebojí sdělit, co je trápí, co se jim líbí, že rodič je tu pro ně, je velmi příznivá. Děti tím získávají pocit důvěry v sebe sama, že jsou důležité samy pro sebe i pro okolí, vytváří se tím jejich vnitřní pevnost a schopnost ve vnějším světě obstát.

Volnost ve smyslu, že vše je dovoleno, hranice jsou rozvolněné, vedou do budoucna k velké nejistotě a nezakotvenosti v životě a tuto polohu v současné výchově u některých rodičů rovněž pozorujeme.

Láskyplný vztah k dítěti znamená, že je vedeme k odolnosti fyzické i psychické, pomáháme jim v situacích, kdy je zdravé opustit zónu pohodlí a překonávat překážky.

Kdybyste mohla něco vzkázat dětem, které třeba nyní prochází náročným obdobím a zažívají úzkost, co by to bylo?

Nebojte se o svých bolestech a trápeních mluvit. A často právě tím, že se svěříte, nacházíte cestu a možná řešení k tomu, jak se cítit líp, bezpečněji a spokojeně.

-dř-