Letos si připomínáme 80 let od tragédie na Ploštině, kdy byla tato valašská osada 19. dubna 1945 vypálena nacisty. Ploština se stala symbolem hrůz, které může přinést válka. Poklidný život místních pasekářů se dramaticky změnil ve chvíli, kdy do jejich chalup vstoupili partyzáni a po nich gestapo. Tragédie, při níž zemřelo mnoho nevinných lidí, dodnes vyvolává otázky po vině, spravedlnosti i lidské odvaze. V následujícím rozhovoru se s paní Radkou Brtišovou, vedoucí NKP Ploština, vracíme do těchto událostí. K životu na pasekách před osudným dubnem 1945, k dramatickému zásahu nacistických jednotek i k tomu, co zůstává v paměti a svědomí kraje dodnes.   Na místě vyrostl nový památník, který moderní formou vzdává hold obětem a zároveň připomíná hrůzy druhé světové války, ale i historii poválečného období. Nová podoba památníku má za cíl nejen uctít památku padlých, ale také přiblížit příběh Ploštiny mladší generaci.   Paní Brtišová, zkuste nás vzít na Ploštinu před rokem 1945. Jak vypadal každodenní život místních lidí?   Ploština byla malá pasekářská osada v podhůří Vizovických vrchů. Obyvatelé pasek si žili docela poklidným životem. Pravdou však je, že život na pasekách byl vždycky náročný. Na svých málo úrodných polích se snažili obyvatelé vypěstovat alespoň něco málo pro svou obživu. Co se dalo vypěstovat, to si vypěstovali sami. Součástí každého stavení byly chlévy, kde chovali hospodářská zvířata, která byla dalším zdrojem potravin – většinou drůbež, krávy, králíci, kozy či ovce.   Přebytky, které jim zbyly, se snažili prodat na trzích nebo ve městě. Za utržené peníze si pak mohli koupit věci a potraviny, které si sami obstarat nemohli – například cukr, sůl či petrolej. Významnou částí příjmů byl med, který buď prodali, nebo vyměnili za jiné zboží. Peníze na obživu si obstarávali také prací v okolních lesích. Děti pomáhaly rodičům při práci a zároveň chodily do školy – do Újezda nebo Drnovic. Často však kvůli práci ve škole chyběly. Pasekáři své paseky opouštěli jen zřídka – většinou jen v neděli na bohoslužby do kostela nebo na nákup do obchodu.   Na podzim roku 1944 přechází na Ploštinu část partyzánů z Prlova, kde už nemohli uživit zvyšující se počet členů skupiny. Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1944, vstupují partyzáni poprvé do chalupy pana Františka Rašky na Ryliskách. Jejich příchod pasekářům výrazně zkomplikoval život. Od toho dne přicházejí do chalup pravidelně – až do osudného dne 19. dubna 1945.   [gallery ids="212867,212868,212869"]   Můžete prosím čtenářům přiblížit, co se na Ploštině 19. dubna 1945 stalo?   Toho dne je na Ploštině možná den jako každý jiný. Z obyvatel zatím nikdo netuší, co se chystá. V noci z 18. na 19. dubna 1945 se dvěma zrádcům – kvůli snížené ostražitosti – podaří zběhnout z hlídky a podat hlášení na zlínské gestapo. Pod vedením posledního velitele Slepcova prudce klesá morálka celého oddílu. Možná i to je důvod, proč už nikdo nehlídal Františka Machů ani Oldřicha Baťu. Těm se podaří podat zprávu, a ve Vizovicích se začíná chystat zátah na Ploštinu.   V deset hodin dopoledne vyjíždí ze zámku ve Vizovicích kolona zlínského gestapa. Do zásahu se zapojuje okolo 200 mužů, včetně psovodů. Součástí komanda byla i jednotka „Josef“, složená z mladých vojáků ze Slovenska ve věku 16 až 22 let.   Již cestou směrem na paseky jednotky zatýkají muže, kteří se nacházejí v okolí. První obětí ploštinského masakru se stává Josef Vařák – byl zastřelen mezi Pozděchovem a Bratřejovem, když se vracel domů s léky pro svou nemocnou matku. Z druhé strany, v Újezdě, byli popraveni manželé Ranglovi a bratr paní Ranglové, Josef Pfleger. Jezdili v maringotce jako brusiči nožů. [caption id="attachment_212870" align="alignnone" width="800"] Součástí zátahu na Ploštinu byla i jednotka „Josef“[/caption] Okolo poledne jsou na nedaleké osadě Ryliska vypáleny domy rodin Raškových a Belhových. V té době již spojka varuje pasekáře na Ploštině a ti se snaží ukrýt předměty, které by mohly svědčit o přítomnosti partyzánů. Ihned po příchodu do osady začínají vojáci prohledávat domy, vyslýchat obyvatele a rabovat. Největší hrůza začíná po příchodu obou zrádců, kteří začínají ukazovat na osoby, jež pomáhaly partyzánům. Zajatí muži jsou nahnáni do hořících domů a stříleni do zad.   Brutalita, s jakou byl celý zátah proveden, je naprosto neuvěřitelná. Na Ploštině toho osudného dne zahynulo 24 osob – 23 mužů a jedna žena, Anastázie Zichová. Ne všechny oběti pocházely přímo z osady: 9 osob bylo z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova a 1 z Lačnova. Ostatní obyvatelé měli to štěstí, že přežili.   Mezi zajatými muži, kteří byli vehnáni do hořících domů, byl i Jan Machů. Tomu se však podařilo tento nelidský zásah přežít. Nejprve na sebe hodil plech, a poté se přes močůvku, která byla před domem, vyplazil přes práh a doplazil se do nedalekého lesa, kde přečkal noc. Jan Machů později podal otřesné svědectví o událostech, které vedly k vypálení Ploštiny.   V době zátahu nebyl na Ploštině ani jeden z partyzánů – přibližně polovina oddílu byla na akci v Lidečku, a zbytek, asi patnáct mužů (z toho tři zranění), sledoval celý zásah z nedalekého Klášťova.   Kdo byli hlavní aktéři útoku na Ploštinu a co o nich zpětně víme?   Většinou se mluví o Františku Machů a Oldřichu Baťovi, dvou zrádcích – konfidentech zlínského gestapa. Právě oni se na konci války infiltrovali do partyzánské skupiny. Baťa pocházel ze Zlína, Machů z Újezda.   Hlavními aktéry zodpovědnými za zátah na Ploštinu byli Dr. Walter Pavlowski, velitel jednotky „Josef“, a jeho zástupce Ing. Werner Tutter. S Ploštinou bývá často spojován i Otto Skorzeny, který byl pověřen založením stíhacích svazů SS, do nichž patřila i jednotka „Josef“. Tyto speciální oddíly byly vycvičeny k efektivnímu boji proti partyzánským skupinám   Byli tehdejší viníci potrestáni?   A právě to je na celé věci nejsmutnější – ani jeden z nich nebyl nikdy potrestán za zátah na Ploštině. Oba se dožili vysokého věku a působili ve významných funkcích. Dr. Walter Pavlowski zemřel v roce 2000 ve věku 88 let, přičemž po válce pracoval jako učitel. Ing. Werner Tutter zemřel už v roce 1983. Po válce byl sice odsouzen k šesti letům vězení, ale ne za válečné zločiny, nýbrž pouze za kolaboraci. Později dokonce působil jako agent StB.   Slovenský spisovatel Ladislav Mňačko tuto postavu zpracoval ve své knize Smrt si říká Engelchen, kde Tutter vystupuje pod přezdívkou Elgelchen.   Jaký byl vlastně vztah místních obyvatel k partyzánům? Byla jejich podpora dobrovolná?   Na tuto otázku je těžké odpovědět. Podle výpovědí místních pamětníků a svědků víme, že tehdejší situace byla nesmírně těžká. Měli vůbec pasekáři na výběr? Co by se stalo, kdyby neotevřeli dveře? To už se dnes asi nikdy nedozvíme.   Přesto je do svých chalup pustili. Podělili se s nimi o to málo, co měli. Poskytli partyzánům jídlo, ošacení, postarali se o zraněné. Kolikrát sami nevěděli, komu vlastně otevírají — jestli to jsou opravdu partyzáni, nebo převlečení Němci.   Tak to vyprávěl i manželův dědeček František Ptáček z Tichova, u kterého partyzáni přespávali. U některých šlo možná o odvahu, u jiných o strach — nebo o silnou vůli přežít. A přesto nezradili. Ani tehdy, když jim partyzáni na oplátku nepomohli, přestože to slíbili.   Na druhou stranu — kdo ví, jaké by byly následky, kdyby tam Němci skutečně partyzány našli...   Můžete přiblížit, které konkrétní partyzánské skupiny působily v tomto regionu a jaké byly jejich aktivity?   Na Ploštině působila 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Velitelem oddílu byl zpočátku třicetiletý poručík Ján Ušiak, zatímco velením štábu byl pověřen kapitán Dajan Bojanovič Murzin. Po smrti Jána Ušiaka se právě Murzin stal hlavním velitelem oddílu.   Přímo na Ploštině se vystřídali tři velitelé. Prvním z nich byl Alexander Trofimovič Kotljarov, který po přestřelce v Lipině zemřel 3. dubna 1945 v Juříčkově mlýně v Leskovci. Po jeho smrti převzal velení Nikolaj Nikolejevič Kostin, jenž se však 10. nebo 13. dubna tragicky zastřelil, když mu v ruce vybuchla pancéřová pěst. Posledním velitelem se stal Grigorij Michajlovič Slepcov, za jehož vedení morálka oddílu výrazně klesla. [gallery ids="212871,212872,212877"] Mezi hlavní aktivity partyzánů patřily přepadové akce na německé transporty, přepady vojenských hlídek v okolí Ploštiny, Lidečka, Vsetína a dalších obcí. Často také útočili na železniční tratě a ničili telefonní spojení, aby narušili německé zásobování a komunikaci.   Členem partyzánského oddílu působícího na Ploštině byl i slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, který se k partyzánům připojil 4. dubna 1945. V době samotného zátahu na Ploštinu už se však na místě nenacházel.   Z historického pohledu i s odstupem téměř osmdesáti let se nabízí obtížná, ale důležitá otázka: stálo za to vystavit obyvatele Ploštiny takovému riziku kvůli pomoci partyzánům? Jinými slovy – byla ta oběť vzhledem k výsledkům odboje ospravedlnitelná?   Tato otázka je velmi složitá a citlivá. Z lidského hlediska se nabízí názor, že to za to nestálo, že pasekáři neměli být vystaveni tak velkému riziku. Ale jak to bývá, nic není černobílé.   Když si uvědomíme, že šlo o válku, že byla zima, a že partyzáni byli zranění, hladoví, bez oblečení a vybavení, bylo pro ně téměř nevyhnutelné požádat někoho o pomoc. Všichni jednali v extrémních podmínkách, a asi nikdo nemohl tušit, jak tragické budou následky jejich rozhodnutí.   Osobně si myslím, že žádná smrt jiného člověka, ať už na Ploštině, nebo kdekoli jinde a kdykoli jindy, není ospravedlnitelná. Každý, kdo je zodpovědný za smrt druhého člověka, by měl nést následky.   Který moment z celého příběhu této tragédie je pro Vás osobně nejsilnější?   Co se mě asi nejvíce dotýká, je brutalita tohoto nelidského zásahu, neumím si představit, co všechno museli obyvatelé osady prožít a přetrpět. Strach nejen o sebe, ale především o své blízké, a to zejména o své děti. V době, kdy už doufali, že se blíží konec války, že ji přečkali, určitě netušili, že za svou odvahu a statečnost zaplatí tou nejvyšší cenou – svými životy.   [gallery columns="4" ids="212873,212866,212875,212874"]   Památník Ploština prošel v posledních letech výraznou rekonstrukcí. Co všechno se změnilo?   Na Ploštině se toho změnilo mnoho. V první řadě je to výstavba nové expozice, která vznikla na místě bývalého amfiteátru. V této budově je podrobně popsána historie Ploštiny, počínaje osídlením a konče tragédií, která se odehrála 19. dubna 1945. Celá expozice je doplněna interaktivními prvky, které návštěvníkům umožňují poslechnout si autentické záznamy pamětníků, přeživších a svědků. Návštěvník zde nalezne informace nejen o samotném zátahu, ale také o partyzánském odboji a době protektorátu.   Ploština nebyla jedinou postiženou obcí, a proto je zde věnován prostor i okolním vesnicím, které postihl stejný osud. Málokdo ví, že vypálených obcí bylo více než stovka, že to nebyly pouze Lidice a Ležáky. V okolí Ploštiny to byly i Vařákovy paseky, Loučka, Prlov, Juříčkův mlýn v Leskovci, Vajíkovy a Vaculíkovy paseky na Vizovicku. I o tom se návštěvníci mohou dozvědět v expozici.   Bývalé muzeum prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Původní stavba z roku 1947, kde muzeum fungovalo od začátku 80. let, byla zbourána. Na jejím místě vyrostla nová budova, která věrně kopíruje původní vzhled z roku 1947. Právě zde se nachází navazující expozice, která popisuje historické události od první tryzny v srpnu 1945 až po výstavbu nové Ploštiny.   Expozice v přízemí se zaměřuje na období po válce, kdy byly potrestány osoby zodpovědné za ploštinskou tragédii. Dále je zde zmíněna třetí odbojová protikomunistická organizace Světlana. Součástí expozice jsou i informace o období normalizace, kdy na Ploštině probíhaly mírové slavnosti. Část expozice je rovněž věnována spisovateli Ladislavu Mňačkovi.   [gallery columns="4" ids="186671,186672,159617,155315"]   V podkroví se nachází výstavní prostor, kde je každým rokem instalována nová sezónní výstava. V letošním roce se zaměřujeme právě na protikomunistickou organizaci Světlana. V minulých letech byla vystavena například expozice o operaci SILVER A věnovaná Josefu Valčíkovi. A aby nebyla stále jen válečná tématika, v loňské sezóně měli návštěvníci možnost prohlédnout si Skryté poklady podzemí Bílých Karpat.   Jaká je odezva návštěvníků?   Odezva návštěvníků je velmi pozitivní a jsou překvapeni, jak je celá expozice ztvárněna. Často slýcháme, že je expozice opravdu na světové úrovni. V této době jsme zahájili třetí sezónu a za celý ten čas jsme se setkali jen s malým počtem kritických názorů. Většinou se to týkalo nepochopení významu realizace tohoto památníku. Padaly otázky, proč v této době stavit muzeum apod.   Přicházejí spíše jednotlivci, školy, nebo rodiny?   Naše muzeum je otevřeno všem. V současnosti jsme zahájili třetí sezónu a na základě předchozích dvou let máme již možnost srovnání. Dá se říci, že návštěvníci jsou celkově rozmanití. Jezdí k nám organizované skupiny turistů, seniorů a různých spolků, rodiny s dětmi i jednotlivci. Věříme, že počet studentů bude stále růst, protože školy stále častěji volají, aby si zajistily exkurze. V současné době nabízíme tři edukační programy pro základní i střední školy. Pro střední školy máme program „Kdo za to může“, pro druhý stupeň základních škol program „Ploština – místo s pamětí“ a pro první stupeň „Hospodaření na Ploštině“.   Více zde  Ploština • Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně   Co byste si přála, aby si lidé z návštěvy Ploštiny odnesli?   Já bych si přála, aby si lidé odnesli nejen příběh obyčejných pasekářů a obětí, ale také pochopení toho, co museli lidé řešit v té době. Aby si uvědomili, že jejich oběť nesmí být zapomenuta. Měli bychom si stále připomínat, co se stalo a přenášet tuto paměť na mladší generace. Nejen jako vzpomínku na utrpení, ale jako výzvu k tomu, abychom dnes a v budoucnosti chránili hodnoty jako je svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost, které nejsou samozřejmostí.   A na závěr – proč by měl dnešní člověk navštívit právě Ploštinu?   Návštěvník by měl přijet na Ploštinu především proto, že jde o místo paměti, které velmi citlivě připomíná události, jež se zde odehrály. Ploština je místem, které žije i dnes – a právě proto jsme k 80. výročí připravili pestrý soubor akcí. Některé z nich již proběhly, například mezinárodní konference Spřízněni osudem nebo pietní akt. Čekají nás přednášky na témata jako Světlana či atentát na Heydricha a jeho přesah na Valašsko. V plánu jsou i kulturní akce – divadelní představení, koncerty, sraz harmonikářů, posezení u cimbálu, letní kino, a dokonce i orientační běh.   Věřím, že návštěva rozhodně stojí za to a každý si zde najde něco, co ho osloví. Rádi vás na Ploštině přivítáme!   -dř-

Král valčíku nás zve na párty na lodi, na které se spolu se svým Orchestrem Johanna Strausse plaví svým rodným městem Maastrichtem.   Tento zcela nový filmový speciál je poctou jeho dětskému snu, že jednou založí vlastní orchestr a procestuje svět. Film obsahuje výběr Andréových nejoblíbenějších a nejvelkolepějších světových vystoupení spolu s nejkrásnějšími okamžiky, které André a jeho Orchestr Johanna Strausse během mnoha desetiletí spolupráce prožili.   Většina koncertů uvedených v tomto filmu – The Dream Continues – nebyla nikdy předtím na filmovém plátně uvedena.   Oslava začíná v neděli 11. května v 17 hodin a na svém plátně ji uvede Kino Svět Valašské Klobouky. Více ZDE.   [gallery columns="2" size="medium" ids="212903,212904"]

Rychlou páteční akci (2. 5. 2025) mají za sebou policisté z Luhačovic, kteří záhy po krádeži několika desítek tisíc korun ze zaparkovaného automobilu zastavili vozidlo se zloději i s penězi. Tři lapkové zpočátku zapírali, ale po příjezdu kriminalistů se ke krádeži přiznali a peníze vrátili. Užít si jich nestihli.   Muž ze Zlína po příjezdu k rodinnému domu v Sehradicích na Zlínsku nezamknul své vozidlo, které opustil pouze na pár minut. To se mu stalo osudným. „Z odemčeného vozidla mu zloděj odcizil obsah peněženky - téměř 54 tisíc korun. Okradený muž, který utíkajícího zloděje viděl, naštěstí ihned zavolal na linku tísňového volání policie a popsal muže i vozidlo, kterým odjel. Rozběhla se pátrací akce. Po pár minutách vozidlo podle popisu uviděl v Luhačovicích místní policista. Jel za ním a v příhodné chvíli ho zastavil. Mezitím už mu na pomoc jely další policejní hlídky včetně kriminalistů,“ popsala mluvčí policistů Monika Kozumplíková.   Ve vozidle seděli tři mladí muži, cizinci. Tvrdili, že o žádné krádeži neví, umožnili policistům prohlédnout vozidlo i jejich osobní věci, kde žádná větší finanční hotovost nebyla. Kriminalistům, kteří přijeli na místo, nakonec ukázali prostor u řadicí páky, kde měli veškerou odcizenou finanční hotovost schovanou a následovali je na obvodní oddělení,“ policejní mluvčí.   Tam si mladí muži ve věku 18, 20 a 27 let vyslechli podezření ze spáchání trestného činu. „Za krádež spáchanou ve spolupachatelství, jim v případě odsouzení hrozí trest odnětí svobody až na tři roky,“ dodala policejní mluvčí.   -tz-

Něco naprosto nepředstavitelného se stalo letos při pálení čarodějnic v Janové. Džejmsovci, hrdinná parta mezinárodně uznávaných lovců čarodějnic došla k přesvědčení, že postupující věk a opotřebování jejich vlastních koster a vniřního uspořádání oběhových a zpracovatelských potrubí dosáhlo takové míry, je donutilo vymyslet pohodlnější způsob lovu.   Vrátili se tedy ke klasické lidské kulišárně, stejně jako to dělali a dělávají dodnes někteří lidé kolem nás. Domluvili se s partou čarodějnic, které již řadu let používají lidské krytí jako taneční skupina Benkari, že když udají některé své kolegyně, nechají je Džejmsovci za odměnu tančit na sabatech i nadále. Takže jen využili jednoho z nejhorších povahových rysů člověka – udávání, který je stejně starý jako čarodějnice samy. Již ve Velkých Losinách a Šumperku se sousedi udávali navzájem v čarodějnických procesech. Snad nejznámějším českým udavačem je dodnes parašutista Čurda, jehož jménem jsou nazýváni podobné zmije českého národa. A najdou se i takoví, kteří mají udavačství sousedů jako koníčka. Tak přesně tuto zvrhlou lidskou libůstku použili Džejmsovci na tanečnice z Benkari, aby pošetřili zdraví.   Bez velké námahy tak ulovili čtyři čarodějnice a navozili pořádnou hromadu dřeva vyschlého jako troud. Aby si někdo nemyslel, že Benkari jsou jen lidské krasavice převlečené za čarodějnice, přinášíme ve fotogalerii důkaz a porovnání fotografií z roku 2014 a 2025. Po jedenácti letech prostě není možné, bez maskérny v Hollywoodu, aby lidské ženy vypadaly pořád stejně. Jak se můžete přesvědčit, čarodějnice na fotografiích jsou stále stejně mladé.   [gallery columns="4" ids="212625,212626,212627,212628"] V Janové pálili čarodějnice. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE   Jak je již mnohaletým zvykem, zpopelnění čarodějného zla přichází podpořit davy místních i vyslanců z daleka na popraviště U Mikušového. Děti se vyplazují na čarodějnice na hranici, ukazují jim, jak z opečených špekáčků kape tuk, aby si mohly představit, jak dopadnou za moment i ony. Dospělí mezitím mocně pálí červa valašským dezinfekčním, kvalitně přepáleným, přípravkem, který doporučují desítky generací Valachů. Zlo sice zcela nevymítí, především to z hlavy druhý den po pálení, ale jako ochrana proti čarodějnické horečce a blbosti lidské, to po určitý čas zabírá.   Taneční skupina Benkari nepomohla Džejmsovcům jen pochytat čarodějnice k upálení, ale od radosti ze zachování svých ďábelských životů lidskému druhu zatančily hrůzné tance, které prováděly při čarodějnických sabatech. Svého času mívaly takové mejdany na Petrových kamenech v Jeseníkách, než jim to Jindřich František Boblig z Edelstadtu, pro změnu zase taková lidská zrůda, zatrhl. Pokud budete pozorně sledovat ve fotogalerii závěr tanců, můžete si všimnout několika výpadů čarodějnic, kdy se jen tak tak udržely a nezakously se například do hrdla výrobce klobás, který bláhově uvěřil ve svou nesmrtelnost. Několik čarodějnic se vrhlo i na lidská mláďata a pouze jekot kolegyň připravených k žehu je včas zachránil od jisté záhuby.   Po čarodějných tancích následovalo velké společné fotografování před lapenými a odsouzenými čarodějnicemi a společně s čarodějnicemi, které se vmísily do davu. Tak zvláštní bylo letošní pálení čarodějnic v Janové s Džejmsovci.   text a foto: Radomír Dolanský

Ve čtvrtek 8. května v půl osmé ráno došlo na silnici I/49 mezi Valašskou Polankou a Prlovem při transportu bagru na podvalníku k jeho pádu na komunikaci.  

Silnice byla dočasně uzavřena

V pátek 2. května si ve Střelné pietním aktem připomněli 80. výročí osvobození obce. Program pokračoval odhalením nových pamětních desek.   https://youtu.be/Fg-31TGj0M0   Dobový záznam z kroniky obce Střelná, tak jak je zaznamenal tehdejší kronikář František Liška. Citace není nijak upravována a na některé pasáže se již novodobá historie dívá poněkud jiným pohledem.   Z kroniky obce Střelná:   Bylo 8.30 hodin ráno dne 2. května 1945, kdy byla obec Střelná osvobozena z nacistickogermánského otroctví. V tuto hodinu vkročili do naší obce 2 první vojáci rumunské přední hlídky. Osvobození, na které jsme čekali 6 krutých let.   Za přední hlídkou už pochodují ostatní jednotky. Kolik to bylo vítání. Nezapomeneme nikdy těchto chvil, kdy lidé, vítajíce vojáky plakali radostí. Nikdo se nestyděl za slzy, ať to byl starý či mladý, žena či muž. Vojákům bylo podáváno jídlo, občerstvení, ba lidé měli pro ně uschovány i cigarety – tehdy velká vzácnost. Na horním konci vesnice byla postavena slavobrána, ozdobená věnci a chvojí, růžemi, prapory a nápisy: českým, ruským, rumunským „Vítáme naše osvoboditele!“   Spoluprací všech občanů byl během necelého dne opraven demolovaný most v obci a postaven úplně nový, odstraněny překážky ze silnice – Němci naházeli stromy přes cestu. Zkrátka každý člověk chtěl přispět svou hřivnou a každý se snažil jak mohl.   Odpoledne bylo hlášeno neštěstí. Josef Liška č. 3 šlápl na minu, která mu při explozi urvala celé chodidlo. Byl ošetřen rumunským lékařem a převezen do nemocnice v Trenčíně. Jiné větší neštěstí se nestalo. Rumunské  a ruské jednotky stále projíždějí obcí za velké pozornosti a provolávání slávy. V této době přišla zpráva z Francovy Lhoty, že asi 300 Němců táhne na naši obec. Ihned byly vyslány hlídky, které hlásili, že seničtí občané Němce zahnali.    Ve  3 hodiny odpoledne přijeli první Čechoslováci -  byla to zpravodajská služba. Jaké dojemné setkání bylo s nimi. Byli pohoštěni a z jejich úst jsme slyšeli slova, že nikde nebyli tak upřímně a radostně přijati jako ve Střelné, první vesnici na Moravě. U Čertových skal v Lidečku se fronta zastavila. Němci však v krátké době ustoupili ke Vsetínu.   Ruské, československé a rumunské jednotky projížděly naší vesnicí několik dní. K našemu obyvatelstvu se chovali velmi dobře. Obec Střelná byla po celou dobu těch nejhorších i nejradostnějších chvil bez elektrického proudu, takže jsme byli úplně bez zpráv. Také silniční a železniční spojení bylo přerušeno a i pěší cesty byly nebezpečné, pokud jimi neprošly a neprohledaly je pyrotechnické hlídky, aby zneškodnily nastražené miny nepřítelem.   Večer 9. května byla uspořádána veliká oslav s lampionovým průvodem celou obcí za zpěvu a s hudbou Střelenské kapely. Na ozdobeném podiu v nádvoří hostince p. Al. Ptáčka promluvil pan Josef Ptáček č. 36, Jindřich Čech, řídící učitel a paní Kamila Nesvatbová, choť řídícího učitele Nesvatby, který se ještě nevrátil z koncentračního tábora.  Jejich řeč byla provázena výkřiky nadšení, provoláváním slávy  prezidentu Dr. Edvardu Benešovi, generalisimu Stalinovi, spojencům Anglii a Americe, gen. Svobodovi, naší vládě atd. Ruští vojáci toto vše doprovázeli střelbou. Na konec byla zahrána a zazpívána s nadšením naše hymna.   Dne 20. května 1945 se vrátil dlouho očekávaný řídící učitel Ota Nesvatba z koncentračního tábora Mauthausen, kde by vězněn 4 léta. Přivítat před školu ho přišla celá obec a slzami v očích vyslechla jeho líčení útrap v koncentračním táboře. Ke konci května byli ve stodole na střelnici chyceni 2 SSmani, kteří byli zavedeni do Valašských Klobouk. Cestou  však přepadli dva dozorce Aloise Pohůnka a Františka Chromčáka. Tito však díky svému vojenskému výcviku oba přemohli a odvedli na patřičné místo.   Tak prožívala obec Střelná dobu hrozné německé okupace a díky Bohu ji přečkala statečně. Celé Valašsko se zasloužilo velmi v boji proti okupantům.    Ztráty na životech: Sívek František popraven v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942, Sívková Františka, rozená Valčíková, jeho manželka, byla popravena v Mauthausenu 26. ledna 1943, Surovčák Antonín, zemřel při totálním nasazení, Obadal Antonín zemřel při bombardování Mnichova 12. července 1944.   V květnu 1945 zapsal kronikář obce František Liška

Tradiční májové setkání na podporu lokální produkce a spravedlivého obchodu se blíží. Férová snídaně ve Valašských Kloboukách se letos uskuteční v sobotu 10. května od 9 hodin na nádvoří podnikatelského inkubátoru. Zabalte si piknikový koš s dobrotami a přijďte snídat férově, lokálně a společně.   „Zveme všechny, kterým je blízká podpora lokálních pěstitelů, výrobců a spravedlivého obchodu. Přijďte si užít pohodovou snídani pod širým nebem, přineste si jídlo podle vlastní chuti a s využitím domácích, regionálních nebo férových surovin. Fantazii se meze nekladou. Pořadatelé zajistí fairtradovou kávu, která k snídani neodmyslitelně patří,“ uvedla koordinátorka Zdravého města Eva Fialová.   Férová snídaně je neformální piknik, na kterém budou vítány celé rodiny, skupiny přátel, sousedů či kolegů z práce. Cílem je připomenout hodnotu poctivých potravin a podpořit ohleduplný přístup k lidem i přírodě.   Pořadateli akce jsou Základní škola Valašské Klobouky a Gymnázium Valašské Klobouky, obě s titulem Fairtradová škola. Spolupracuje Zdravé město a Valašskokloboucké podnikatelské centrum. V případě nepříznivého počasí se bude snídat v sále podnikatelského inkubátoru.   -tz-

Po celé republice v těchto dnech probíhají oslavy 80. výročí osvobození Československé republiky zpod německého nacistického jha. K nám na Valašsko ještě nedorazily nové historické noty, takže pořád jsme přesvědčeni, a doufejme, že to tak zůstane navždy, že nás osvobodila Rudá armáda a naši čeští hrdinové.   Jak to bylo doopravdy! Valašsko bylo z celé Moravy osvobozeno jako poslední. Na vině tomu byl hornatý terén, ale především německá 1. tanková brigáda náležející k armádní skupině Mitte polního maršála Ferdinanda Schörnera. Ta měla odolávat sovětskému náporu a byla soustředěna ve Velkých Karlovicích. Mezitím přes Javorníky postupovala 1., 3. a 4. brigáda 1. československého armádního sboru v SSSR pod velením generála Karla Klapálka. Mimochodem, jedná se o legendární sbor, který Ludvík Svoboda dovedl boji z Buzuluku, přes krvavou Duklu až do Prahy. Při postupu na Valašsko byl 1. československý armádní sbor součástí 18. armády generálplukovníka A. I. Gastiloviče. Tolik velká historie osvobození naší části Valašska. [caption id="attachment_212650" align="alignnone" width="690"] Osvobození Janové po osmdesáti letech. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] Naši českoslovenští hrdinové již 2. května prorazili německou obranu na Papajském sedle a ještě večer se průzkumné jednotce podařilo obsadit železniční zastávku na Bařinách (Huslenky). Jak urputně se Němci bránili, dokazuje i to, že první českoslovenští vojáci se do Janové dostali až 3. května kolem 21:30 hod. večer. Pro porovnání - autor článku tuto trasu z Bařin do Janové zvládl za přibližně jednu hodinu pěšky. V obci žádné boje neproběhly, protože Němci se stáhli včas pod Lysou a směrem ke Vsetínu. Velkou fotogalerii z průběhu oslav i ukázkových bojů v Janové si můžete prohlédnout v bohaté fotogalerii, která je součástí tohoto článku.   V sobotu 3. května 2025 přibližně v 18:00 přijel 4. prapor úderný (dnes bychom je asi nazvali speciální jednotkou), 3. brigády 1. československého armádního sboru v SSSR. Přijeli samozřejmě i vojáci wermachtu a byli středem zájmu úplně stejně jako vojáci osvoboditelé. Naopak, o členech klubu vojenské historie představujících německé vojsko se mluví s respektem. Žijí svůj vojenský život takřka přesně dle dobových skutečností. V posádkách panuje pověstný německý drill, přísná subordinace a u vojáků wermachtu při velkých bojových ukázkách není výjimkou, že si vykopou zákopy a přespávají za každého počasí na bojišti. Dokonce někteří mají i německé předky. Mezi vojáky byl i chlapec – spojař, takže si pamětníci hned vzpomněli na svého času úspěšný film Práče. [caption id="attachment_212652" align="alignnone" width="690"] Osvobození Janové po osmdesáti letech. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] Po úvodním ostychu se děti i dospělí začali fotit s vojáky, kteří jim ochotně půjčovali historické zbraně pro vytvoření fota hrdinných osvoboditelů. Místo šeříků občané nabízeli vojákům to, čím se vítá každá vzácná návštěva na Valašsku – slivovici. Neodmítli ani velitelé. V každém hloučku probíhaly rozhovory o průběhu osvobození Janové nebo o zážitcích členů klubů vojenské historie. Mezi vojáky se našli jednotlivci, kteří se účastnili bojových ukázek velkých bitev z doby válečného Sovětského svazu, ale třeba i v západní Evropě při postupu přes Itálii a Francii. Být dobovým vojákem je velmi drahý koníček. Čím více jste zanícení vojenští hobíci, chcete původní výstroj a výzbroj. Někteří jsou samozřejmě i majiteli vojenských džípů, což je v originálech cena opravdu solidních automobilů dneška. Když vojáci odjížděli k odpočinku před rozhodující bitvou, mávali jim mladí i starší, již jako dobrým kamarádům a v duchu možná tak trochu jako osvoboditelům před osmdesáti lety.   V neděli 4. května se již po šesté hodině ranní začala ozývat střelba od Hovězí. U cyklomostu se objevil černý dým a za chvíli se před Janovou objevily rychle se pohybující vozy wermachtu. Vojáci vyskočili a obsadili levý břeh Bečvy a most, jako důležitou spojnici na cestě do centra obce. Na podminování nezbyl čas, tak použili při ústupu jen lehké zbraně. To už se z pravého břehu ozvaly salvy ze samopalů a kulometů. Výzvy: „Hände hoch!,“ neměly žádného účinku, Němci se odmítali vzdát. Ale 4. prapor úderný nezadržitelně postupoval vpřed a Němci zase vzad. V Janové svoboda přicházela z Východu. Skupina Němců ustupovala k Ústí u Vsetína, kde se jim v roce 1945 podařilo vyhodit do povětří most přes Bečvu. Zbytky německé posádky byly postříleny nebo se vzdaly.   [gallery columns="4" ids="212655,212654,212653,212651"] Osvobození Janové po osmdesáti letech. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE   Bylo po boji. Následoval krátký odpočinek, posilnění. Dorazilo velení a rozhodlo o dalším postupu směrem na Vsetín. Část vojska postupovala pod úpatím Lysé k studánce Žebračka, odkud se posléze ozvala střelba a druhá polovina pokračovala lesem na Ohradu. V odpoledních hodinách byl osvobozen Vsetín. Ze vzpomínek generála Karla Klapálka: „Vsetín! Skoro bych řekl, že nejokázalejšího přivítání se nám dostalo – nepočítám-li Prahu – ve Vsetíně.“ To mluví za vše, Valaši!   text a foto: Radomír Dolanský

Neobvyklého zvířete si v sobotu odpoledne ve Valašských Kloboukách u hřbitova všimla kolemjdoucí žena. Asi půlmetrový had se plazil přímo před ní. Na tuto skutečnost žena upozornila policisty. Operační důstojník přijal oznámení o tom, že u hřbitova ve Valašských Kloboukách se plazí asi půlmetrový had.   „Žena, která si zvířete všimla, měla strach, protože nedokázala poznat, o jakého hada se jedná. Přesto se jí před příjezdem policistů podařilo hada umístit do igelitového sáčku,“ popsala mluvčí policistů Monika Kozumplíková. Policisté po konzultaci s chovatelem hadů zjistili, že se jedná o krajtu z čeledi nejedovatých škrtivých hadů. Chovatel policisty telefonicky instruoval, jakým způsobem mají krajtu umístit do krabice s tím, že se o ni postará až do doby, dokud se nepřihlásí její majitel, kterému pravděpodobně utekla.   „Pátráme po vlastníkovi krajty, kterému pravděpodobně unikla. Budeme rádi, když zavolá na linku tísňového volání policie - 158 nebo na obvodní oddělení policie do Valašských Klobouk na telefonní číslo 974 666 771,“ požádala mluvčí policistů.   [caption id="attachment_212612" align="alignnone" width="690"] Nalezený had ve Valašských Kloboukách. Foto: PČR[/caption]   -tz-

Známý římskokatolický kněz, biolog a odborník na etiku Marek Orko Vácha přijede do Horní Lidče ve středu 7. května. Beseda, která se od 19:00 uskuteční v místním Trezoru přírody nese název Nemocí stala se pravda. Odkazuje tak na stejnojmennou knihu, která vyšla v roce 2023 a jak již název napovídá, jejím stěžejním tématem je pojem pravdy. Reaguje na tíhu doby covidové a postcovidové, v níž se nemalá část našich spoluobčanů rozhodla hledat odpovědi v tvz. alternativních pravdách, a přímo i nepřímo tak ohrožovat životy své i svých bližních. Na různých příkladech autor ukazuje, že krom běžného života není ohýbání pravdy cizí ani vědcům.   V rámci přednášky rovněž nebudou chybět tradiční autorova témata vztahující se k víře, křesťanství a církvi. Součástí besedy bude i prodej knih Marka Orko Váchy, mezi kterými nebude chybět autorova čerstvá novinka Páté evangelium. Po besedě následuje autogramiáda.     Vstupné na přednášku činí 150 Kč a lístky je možno zakoupit na OÚ Horní Lideč a rovněž v Betlému, popř. na místě.   Pro ty, kteří touží po hlubším duchovním prožitku, je připravena mše svatá, která bude slavena od 17:00 v lokalitě U obrázku v Horní Lidči a celebrovat ji bude Marek Orko Vácha.   [gallery size="medium" ids="212559"]   -tz-

Ke komplikovanému zásahu vyjížděli v pátek 2. května profesionální hasiči ze stanic Vsetín a Zlín, spolu s dobrovolnou jednotkou z Prlova. Nehoda traktoru s vyvážečkou se v obci Prlov stala po 15. hodině. Stroj skončil převrácený ve svahu mimo komunikaci, přičemž poškodil plynovou přípojku a způsobil únik plynu.   „Hasiči okamžitě zajistili místo nehody, uzavřeli přívod plynu a stabilizovali jak traktor, tak jeho přívěs. Vyprošťování bylo značně komplikované kvůli stavu poškozené přípojky, proto byli přivoláni také pracovníci plynárenské společnosti. Po několika hodinách náročného zásahu se podařilo postupně uvolnit vyvážečku i traktor,“ popsal mluvčí hasičů Pavel Řezníček.   V 19:45 hodin byl zásah hasičů na místě ukončen. Událost se naštěstí obešla bez zranění.   [gallery columns="5" ids="212549,212550,212551,212552,212553"] Nehoda v Prlově. Foto: HZS   -tz-

Pod sytě modrou oblohou, na které svítila zlatá a hřejivá hvězda, obklopeni čerstvě narozenou zelení, zněl v kulturním areálu v Liptále celé odpoledne nadšený smích a výskot, každou chvíli se ozvalo užaslé: „Jééé“, a bez jakéhokoliv přehánění jste zde mohli cítit něco tak nehmatného a přece existujícího – krásné souznění duší.   Pro ty, kdo neví. Auxilium, latinské slovo pro pomoc a podporu. A přesně o to se snaží společnost Auxilium o.p.s. Společnost založila společně s rodiči dětí s různými typy postižení Božena Mikulíková již v roce 1993, tehdy ještě pod záštitou spolku DOXA. Dnes pomáhají rodičům pečujícím o děti se zdravotními omezeními od jejich narození do 40 let věku. Nu, a jak už to na světě chodí, na hlouposti se vyhazují miliony, možná spíše miliardy, a pro pomoc lidí lidem se skládáme z vlastních kapes. Proto vznikl i nápad na uspořádání benefičního odpoledne. Jak se všichni bavili pro dobro ostatních, můžete zhlédnout v bohaté fotogalerii.   Společnost Auxilium uspořádala benefiční odpoledne ve spolupráci s organizací Naděje, která od 1. ledna 2026 převezme pod svá křídla i společnost Auxilium, a to především z důvodů, kdy Naděje jako celorepublikový subjekt má mnohem větší možnosti získat podporu pro své aktivity. V neposlední řadě se Božena Mikulíková po více než třiceti letech rozhodla pustit vlastní dítě zpod svých křídel, jako to v životě dělávají maminky, když jejich všechno odchází žít svůj život. Velmi těžké a bolestné rozhodnutí.   [gallery columns="2" size="medium" ids="212483,212484"] Benefice pro Auxilium. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE   Akce proběhla pod názvem Umění spojuje a s krédem společnosti Auxilium: Společně pro obyčejný život s (ne)obyčejnými lidmi. Zde si teprve uvědomíte, že těmi nejúžasnějšími lidmi jsou rodiče, kteří žijí životy pro své (ne)obyčejné děti. Dávno se povznesli nad zvědavé pohledy kolemjdoucích, nad malichernosti světa a jsou vlastně anděly strážnými mezi námi. Hned u vchodu do areálu všechny vítal plný stůl, kde si příchozí mohli vzít upomínku na krásný den, o jehož kráse se teprve šli přesvědčovat. Pokud snad hned zpočátku potřebovali dospělí vzpruhu, byla zde po ruce záchranná stanice s kouskem egyptského kouzla. Lenka Ahmed a její obchůdek Shams zde nabízela kávu z džezvy vařenou v písku. Sílu si poručil každý sám, úžasnou chuť zaručila Lenka Ahmed. Ta nejsilnější káva tekla jako hustá čokoláda.   Vedle stánku s kávou byly na pultě vystavené desítky výrobků klientů Naděje. Jednalo se o ruční práci a o nesporně krásné kousky, lahodící oku, které váš domov zaručeně zkrášlí. A když si koupíte ručně vyráběná mýdla třeba ve tvaru růžičky, bude vám určitě líto se mýt zrovna tímto krásným mýdlem. U stánku Naděje máte velkou naději, že koupí ruční tvorby potěšíte sebe i své blízké. [caption id="attachment_212485" align="alignnone" width="690"] Benefice pro Auxilium. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] Samozřejmě, že zaměstnanci, přátelé a rodiče klientů Auxilia, kteří přišli ve svém volnu rádi pomoci dobré věci, dbali na pitný režim i doplňování kalorií hostů. Nejen, že zde byly k prodeji frgály, což asi na Valašsku není nic překvapivého, ale ženy z Auxilia přinesly tácy sladkých i slaných pamlsků vlastní výroby, takže kdo se rozhodl podpořit benefici, mohl si vybrat mňamku dle svého uvážení. Vzácný host a kuchař možná i s řádem zlaté vařečky, který nevařil králům, královnám a princům i princeznám jen v pohádkách, ale těm doopravdickým, přišel rád uvařit guláš i na benfiční odpoledne. Nebyl to nikdo jiný než Tomáš Kapoun, který se právě skrze práci v michelinské restauraci dostal až k přípravě jídel pro královskou rodinu.   V areálu bylo tolik lákadel pro děti, že to snad ani nejde vypsat v jednom článku. Děti, a sem tam i dospělí, zkoušeli dělat obrovské bubliny maxi bublifukem. Další zase skládali maxi puzzle třeba s Patem a Matem. Na jiném místě si mohli kreslit. Pokreslili dokonce i paní. Na tvář jí nakreslili meloun. A co se to dělo ve stínu, kde se shlukovalo tolik zvědavců? Aha, zde se představovala zvláštní zvířata a živočichové. Kdo měl odvahu, mohl se pomazlit s hady. Pak zde byly obludky, které byly asi něco mezi strašilkami a kudlankami. A dokonce sklípkan. Nebo to snad byla hrůzostrašná tarantule? I krásná žabička se schovávala v kokosovém domečku. Nádhernými barvami v kleci pak zářili papoušci Ara. Na stole ležela gumová hračka…, ne ten ještěr mrkal.   Zájemci si mohli vyzkoušet, jak se pohybují lidé upoutaní na invalidní vozík. Také zde byl speciální šlapohyb, na kterém cvičí děti s problémy pohybového aparátu. [caption id="attachment_212486" align="alignnone" width="690"] Benefice pro Auxilium. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] To už však na pódium amfiteátru vystoupila žena, která před desítkami let toto všechno způsobila a vytvořila pro rodiny se zdravotně hendikepovanými dětmi jednu velkou rodinu, Božena Mikulíková. Přivítala všechny přítomné a poděkovala za nádherné počasí, ať už ho zajistil kdokoliv. Možná to byl taky jeden z darů pro Auxilium. Ředitelka přivítala osobu nejvzácnější, patrona celé akce herce Městského divadla Zlín Gustava Řezníčka. Ten sám začal proslov v humorném módu, který jej neopustil po celé odpoledne. Svůj mírně opožděný příjezd omluvil tím, že je zde vlastně za hvězdu a ty mají své rozmary, ke kterým patří i pozdní příjezdy. Doufal jen, že není vystřelená patrona a svou snahou podpoří maximálně záměr benefice pro Auxilium. V to samé doufal i další významný host benefice Jana Lukášová Mrazíková, lektorka ze Zlínské soukromé vyšší odborné školy školy umění, o.p.s., dále jako zpěvačka a malířka. Malířka, která věnovala do elektronické aukce obraz Modrého anděla, kterou naleznete zde. Jak říká sama tvůrkyně, modrá proto, že je to barva autismu a anděl proto, že je jich pořád málo. Takže kdo chce, nechť neváhá a stane se zapojením do aukce jedním z andělů. Darovala rovněž 20% z ceny prodaných obrazů přímo do rukou paní ředitelce a všechny pozvala na prodejní výstavu obrazů do Valašského šenku na liptálském zámku, kde vystavovala obrazy právě Jana Lukášová Mrazíková a Oldřich František Krajíček.   To již patron akce Gustav Řezníček společně s Janou Lukášovou Mrazíkovou pozvali na pódium studentské divadlo Mandragora působící při Městském divadle Zlín, aby dětem zahráli vyprávěnku o podivné partě, která se při putování musela vypořádat se svými špatnými vlastnostmi, aby nakonec společně dorazili do cíle jako dobří kamarádi. Jakmile skončilo divadlo, dali se všichni do zpěvu, tančili, veselili se a vše jim to pěkně nazvučil Martin Motýl. [caption id="attachment_212487" align="alignnone" width="690"] Benefice pro Auxilium. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE[/caption] Mezitím měli děti možnost zajít si k hasičské zbrojnici SDH Liptál, kde jim dobrovolní hasiči připravili k prohlídce hasičské zásahové vozy. A nejen to. Děti si dokonce mohly sednout za volant a ve svých představách zachraňovat kamarády a jejich domečky přesně tak, jak to dělají hasiči. Velkým podporovatelem akce byla samotná obec Liptál. Jako vzácný benefiční dar poskytla společnosti Auxilium celý kulturní areál obce k pořádání akce zdarma. Navíc zajistila pro zájemce prohlídku zámku, poskytla prostory pro prodejní výstavu obrazů a dovolila všem nahlédnout do dobové kuchyně nebo pokojíku zámeckého kočího. Jako memento doby mohli všichni zahlédnout na sklepních schodech i kostru loupežníka se svým věrným psem, rovněž pouze jako skelet. Obec se postarala rovněž bezúplatně o propagaci akce na stránkách zpravodaje, na stránkách obce a vše ohlásila veřejným rozhlasem.   Prostě společnost Auxilium zde nestála s nataženou rukou, ale pozvala všechny zájemce na bohatý program, více než příjemnou možnost strávit odpoledne s úžasnou partou lidí. A teprve, pokud se návštěvníkům program líbil, mohli podpořit táborové pobyty pro mládež s nejtěžším stupněm zdravotního postižení. Těm, kdo tak učinili nebo ještě učiní na stránkách Auxilium, o.p.s., patří neskonalé díky a hluboká poklona.   Radomír Dolanský

Valašská hokejová liga (VHL) patří už přes patnáct let mezi stálice amatérského sportovního dění na Valašsku. Každoročně přitahuje stovky nadšených hráčů, kteří bojují nejen o body do tabulky, ale především o čest, sportovní zážitky a přátelskou atmosféru. Bez nároku na odměnu, ale s o to větší vášní. Z původně malé ligy s několika týmy se vyvinul fenomén, který dal stovkám lidí smysluplnou náplň volného času, nové přátele a pořádnou porci zážitků.   O tom, co všechno obnáší organizace této soutěže jsme si povídali s vedoucí oddílu VHL, Ing. Andreou Bartlovou ve spolupráci s prezidentem klubu HC BBSS, JUDr. Jaroslavem Vaňkem.   Můžete nám přiblížit, jak a kdy vznikla Valašská hokejová liga (VHL)? Co bylo vlastně hlavním impulzem ke vzniku ligy?   Liga vznikla v roce 2009. Jednalo se o filozofii a vizi našeho klubu, který postavil a začal provozovat krytý zimní stadion. Zahájením provozu VHL jsme reagovali na chybějící nabídku volnočasových aktivit v regionu.   Jaké byly začátky ligy? Bylo složité ji rozjet? Měli jste od začátku dostatek hráčů a týmů?   Začátky ligy byly těžké. Neměli jsme rozhodčí, časoměřiče, dostatek puků, výstroje (chyběly helmy, chrániče apod.), učili jsme se spolu s hráči zvládat všechna utkání a posouvat se dál. Ligu bylo těžké rozjet. Zpočátku se ligy účastnily čtyři týmy a následně se přidal pátý tým. Po rozjetí VHL se stal hokej v našem regionu doslova „drogou“ – v době největšího rozmachu jsme měli až 40 týmů rozdělených do 4 skupin.   [gallery columns="2" size="medium" ids="212087,212086"]   Ve většině případů (80-90 %) šlo o hráče, kteří hokej nikdy v životě závodně nehráli. Vytvořit pravidla na míru, naučit všechny (hráče, rozhodčí i činovníky) dodržování těchto nastavených pravidel bylo těžké. Byly rvačky, naštvání (představte si, že poslední utkání končilo v neděli 23:45, tým prohrál, hráči se pohádali, hodinu jeli domů, další hodinu nemohli usnout a za dvě hodiny vstávali do práce).   Docílili jsme toho, že jsme měli cca 900 registrovaných hráčů – našich členů, kteří si mnohdy mimo utkání, které probíhalo jedenkrát za víkend, dávali doučování (nášup, přídavek) ve formě individuálního zdokonalování a překonávání překážek. Výsledky se při tvrdé práci dostavily a hráči se do tohoto sportu zamilovali. Mnohdy na úkor kupování cigaret, alkoholu a dalších zbytných věcí, protože si museli kupovat hokejky, skládat se na ledy a dopravu.   Byli jsme i příčinou toho, že nás občas nařkli okolní hospodští, že jim poklesly tržby a odlákali jsme stabilní štamgasty. Tímto jsme nastavili systém fair play životních zkušeností, většinou se zapojením dalších rodinných příslušníků, zejména dětí. A tak se nám podařilo naplnit všechny mládežnické kategorie, v čemž pokračujeme dále. [caption id="attachment_212095" align="alignnone" width="690"] Galavečer VHL[/caption] Jsme velmi vděční všem „hobíkům“, že tu s námi jsou a pomáhají nám v této sportovní disciplíně. A samozřejmě výsledkem je nejenom zdravý způsob života a předcházení nemocem, ale i příprava na budoucí povolání, především v bezpečnostních sborech (policistů, hasičů, vojáků, zdravotníků, celníků...) ale i zedníků, tesařů, řidičů a dalších.   Odpovídal prezident klubu HC BBSS, JUDr. Jaroslav Vaněk   Jak se systém VHL měnil v průběhu času? Předpokládám, že se spoustu věcí vyvíjelo za pochodu.   Jak bylo zmíněno výše, VHL začínala se 4 týmy. V následujících sezonách se zapojovalo více a více týmů – jednalo se především o nadšence z okolí Brumova-Bylnice, kdy se chlapi v hospodě domluvili, že do toho půjdou a založí si svůj vlastní tým (tomu odpovídaly i názvy některých týmů, např. Thirsty Team, Drink Team, NOaCO Team).   V průběhu let jsme několikrát upravovali pravidla pro potřeby ligy, ladili jsme, jak nejlépe nastavit herní systém. Dříve byla soutěž rozdělena na základní část a play-off, následně si týmy odhlasovaly systém pouze základní části, kvůli termínům zápasů, které chtějí znát s předstihem. Neustále je co zlepšovat a sami hráči mají možnost navrhovat změny a vylepšení. Naším cílem je, aby hráči byli spokojení a rádi se na stadion do Brumova vraceli. [caption id="attachment_212088" align="alignnone" width="690"] Memoriál Josefa Maňáka[/caption] Liga je rozdělena do několika výkonnostních úrovní. Můžete nám prosím ve stručnosti popsat, jak to funguje a jak velké rozdíly mezi nimi jsou?   Týmy jsou rozděleny do skupin na základě svých výkonů. Již od začátku soutěže byl kladen důraz na to, aby ve VHL hráli především amatérští hráči – tedy chlapi, kteří nikdy dříve nehráli hokej na žádné úrovni a učili se ho sami, často jen na rybníku.   Velkým rušivým elementem jsou bývalí profesionální hráči, u nichž jsou výkonnostní rozdíly oproti amatérům značné – a to i přesto, že někteří z nich jsou výrazně starší. Právě proto byla upravena pravidla tak, aby tito hráči nastupovali především ve skupině „A“, a jejich počet v rámci jednoho utkání byl omezen.   Obecně platí, že tým, který soutěž vyhraje, postupuje do vyšší skupiny. Naopak poslední tým sestupuje do nižší.   Kolik týmů a hráčů se aktuálně účastní soutěže?   V sezoně 2024/2025 se soutěže zúčastnilo 15 týmů rozdělených do dvou skupin – A a B. Celkový počet aktuálně registrovaných hráčů činí 377.   Máte představu, jaký je věkový průměr hráčů? Máte v lize spíše mladší hráče, nebo i veterány?   Věkový průměr hráčů v aktuální sezóně byl 39 let, nejstarší hráč oslavil v únoru 69 let. Každým rokem se věkový průměr hráčů bohužel zvyšuje – nových mladých hráčů příliš nepřibývá a pro týmy je stále obtížnější doplnit své řady. Z tohoto důvodu dochází i ke slučování týmů.   Kolik zápasů se v rámci sezóny odehraje? Jak dlouhá je sezóna?   Sezóna probíhá vždy od prvního víkendu v září do posledního víkendu v březnu, tedy 7 měsíců. Odehraje se cca 24 až 28 herních kol, podle počtu týmů ve skupině. Týmy hrají jeden zápas za víkend (v případě lichého počtu týmů ve skupině má jeden tým volný víkend). V uplynulé sezóně se odehrálo celkem 187 utkání. Liga se hraje od pátečního do nedělního večera, kdy se za víkend odehraje cca 7 utkání (odvíjí se od celkového počtu týmů). [caption id="attachment_212089" align="alignnone" width="690"] Trestná lavice[/caption] Jaké jsou podmínky pro účast v lize? Je otevřená pro nové týmy? Co je potřeba udělat pro přihlášení?   Ano, liga je otevřená pro nové týmy. Novou krev vždy vítáme. Zájemci mohou psát na email vhl@hokejbrumov.cz nebo na můj email andrea@bartlova.cz. Já se jim ozvu a předám všechny potřebné informace a následně se domluvíme na zařazení týmu do konkrétní skupiny. Podmínkou pro účast je respektování Stanov HC BBSS a pravidel VHL.   Funguje mezi týmy rivalita? Které zápasy bývají nejvyhrocenější? Museli jste už řešit nějaké větší roztržky, které byly za hranou?   I když se jedná hlavně o mančafty z Brumova a blízkého okolí, většina hráčů se za ty roky tedy již zná, rivalita mezi některými panuje veliká. VHL je sice amatérská soutěž, ve které jde především o to se zapotit a pobavit, ale již několikrát došlo k šarvátce, kvůli které musel být zápas ukončen předčasně, nebo byli někteří hráči posláni do sprch, aby se uklidnili. Nejvyhrocenější zápasy bývají mezi výkonnostně vyrovnanými týmy, kterým jde ke konci soutěže o body a umístění v tabulce. Nebo pak mezi odvěkými rivaly. Opravdu velkých roztržek však naštěstí moc nebývá, většinou se jedná o chvilkový zkrat jednotlivců, kteří následně dostanou stopku na několik zápasů.   Má VHL nějaké speciální pravidla oproti běžnému hokeji? Například ohledně faulů, sestav apod.?   VHL se primárně řídí pravidly ČSLH, ale má několik vlastních úprav. Například je zakázána hra do těla (podobně jako v ženském hokeji). Pískání zakázaného uvolnění je plně v kompetenci rozhodčího a většinou se nepíská vůbec – klade se důraz na plynulost hry. Týmy mají hodinu a půl na odehrání utkání, takže přestávky mezi třetinami trvají většinou jen minutu a poslední třetina se přibližně pět minut před koncem pronájmu ledu zkracuje dle potřeby na 18. minutu, aby se nemohlo ovlivnit ukončení zápasu časoměřičem.   Zajímavým pravidlem VHL je také to, že pokud zápas skončí remízou, následují samostatné nájezdy. Žádný hráč nesmí jet dvakrát, dokud se nevystřídají všichni hráči týmu – včetně brankáře (ano, i to se už několikrát stalo, sama jsem na časomíře zažila, že opravdu jeli i gólmani). [caption id="attachment_212090" align="alignnone" width="690"] Vítěz sk. B 2024-2025, Thirsty Team[/caption] Jak je to s fanoušky? Chodí na zápasy i diváci?   To záleží na tom, které týmy právě hrají. Některé týmy mají své věrné fanoušky, kteří se chodí dívat pravidelně (většinou jde o členy rodiny, známé nebo kamarády). Důležitým faktorem je termín utkání – na odpolední utkání se přijde podívat více diváků než na zápas, který začíná ve 22 hodin.   Někdy je na tribuně 5 lidí, jindy 20 a někdy tribuna zeje prázdnotou. Od chvíle, kdy se dostavila u stadionu restaurace s proskleným výhledem na led, tak se část fanoušků přesunula do tepla. Pár mančaftů si jednou za rok domluví dopravce a přiveze plný autobus fanoušků, to je potom hukot.   Podělíte se s námi o nějakou kuriózní historku? Věřím, že jich máte spoustu.   Za mě nejkurióznější historka se stala před několika lety, kdy se hrál důležitý zápas ve skupině „A“ o umístění a šlo opravdu o každý bod. Jeden z hráčů, který měl zrovna zraněnou nohu a nemohl svému týmu pomoci na ledě, přišel fandit alespoň na tribunu. Když se situace pro jeho tým ve 3. třetině nevyvíjela dobře, přišel za mnou na časomíru ve stavu, kdy již byl značně posilněn alkoholem. Začal mě přemlouvat, abych upravila skóre a jeho týmu přidala gól. Když jsem se mu vysmála, vytáhl peněženku a začal mi podstrkovat tisícikorunu se slovy „To by mohlo stačit“. Samozřejmě jsem zápas nijak neovlivnila a opilého hráče, který odmítal odejít a snažil se mačkat tlačítka na časomíře, musel doslova vykopnout rozhodčí z boxu… a to měl ještě brusle na nohou.   Ke kuriózním momentům také patří třeba hledání vyražených zubů na ledě – bohužel zranění se nevyhýbá ani hráčům VHL. [caption id="attachment_212091" align="alignnone" width="690"] Tarantule - Francova Lhota[/caption] Jak náročná je organizace takové soutěže po administrativní a logistické stránce?   Během sezony existují různé fáze, kdy je organizace jednodušší a jindy zase složitější. Příprava nové sezony začíná v podstatě již po ukončení aktuální sezony, ale naplno se s přípravami začíná zhruba v červnu. Nejnáročnější je zhruba měsíc před samotným začátkem, kdy většina týmů na poslední chvíli zasílá své soupisky a přihlášky nových hráčů. Každý tým má svého vedoucího, se kterým komunikuji v průběhu celého roku. Nebudu lhát, někdy je domluva s bandou samých chlapů opravdu složitá, kdy na odpověď na jeden e-mail čekám i měsíc a musím některé neustále uhánět. (úsměv)   V srpnu se vytvoří nová sezona na webových stránkách, vloží se soupisky a pro mě začíná ta nejnáročnější část – musí se vytvořit rozpis zápasů. Ten se odvíjí od provozu na zimním stadionu. První se totiž musí udělat rozlosování mistrovských utkání přípravky, žáků, dorostu a mužů. Následně podle volných termínů se doplňuje rozpis ledu zápasy VHL. Týmy mají možnost zaslat své požadavky ohledně termínů, takže někdy je náročnější to vše vymyslet tak, aby byli všichni spokojení. Nejjednodušší by bylo, udělat rozpis na celou sezonu od září do konce března, ale to právě nelze udělat kvůli těm mistrovským utkáním, takže se rozpis tvoří průběžně během sezony. Pokud to jde, tak alespoň na dva měsíce dopředu.   Potom během samotné sezony se vždy musí vkládat výsledky na webové stránky. Už 2 roky fungujeme v rámci VHL online přímo na zápase, kdy hráči i jejich fanoušci mohou sledovat online stav utkání. Já pak během týdne řeším nahlášené nesrovnalosti, popřípadě nějaké stížnosti.   Další náročnou částí je rušení zápasů na poslední chvíli. Někdy se stane, že půlka týmu onemocní nebo z jiného důvodu zruší zápas na poslední chvíli. Potom musíme situaci řešit doslova za pochodu. [caption id="attachment_212092" align="alignnone" width="690"] Vítěz sk. A 2024-2025, HC Lidečko Flames[/caption] Kolik lidí se podílí na organizaci ligy? Je vás dostatek, nebo byste rádi uvítali další dobrovolníky?   Na organizaci ligy se podílí asi 15 osob. Nejpočetnější skupinou jsou časoměřiči a rozhodčí, kterých však není nikdy dost a vždy mezi sebou rádi přivítáme nové posily. Kdo by měl zájem, určitě se může ozvat a přidat se k naší partě!   Kdo financuje ligu jako takovou? Máte i sponzory, nebo si hráči vše hradí sami?   Soutěž si hradí samotné týmy a je na nich, jakým způsobem to provedou. Některé týmy mají domluvené sponzorství s firmami, takže mají např. na dresech jejich loga a firmy jim finančně vypomáhají, ať už nákupem dresů, příspěvkem na výbavu či uhrazením pronájmu ledové plochy. Některé týmy jsou domluvené se svým městem/obcí, které reprezentují a mají od něj finanční dar. Jiní si hradí veškeré náklady sami a skládají se před každým zápasem.   Jaké jsou vaše plány do budoucna?   Do budoucna je naším cílem udržet kvalitu ligy a počet hokejových utkání v sezoně.   Nějaký vzkaz na závěr? Ať už hráčům, nebo těm, kteří o zapojení do ligy uvažují.   Všem našim „hobíkům“ moc děkujeme za všechny roky účasti v lize. Potenciální zájemci, neváhejte se na nás obrátit a kontaktovat nás. Můžeme vám pomoci např. i se zapůjčením výstroje a můžete se zapojit do prima party. Mohou se na nás obrátit i jednotlivci, kteří nemají svůj tým a my se jim snažíme pomoci zařadit se do již fungujícího týmu.   -dř-

Příjemné jarní počasí přilákalo v sobotu 26. dubna stovku cyklistů v čele s místostarosty města Pavlem Bartoněm (ANO 2011), Petrem Kudlíkem (ANO 2011) a Jiřím Růžičkou (KDU-ČSL) na vsetínskou Ohradu, aby společnou vyjížďkou formálně otevřeli sezonu na Cyklostezce Bečva.   V místě hlavního srazu na Ohradě se účastníci zaregistrovali a vybrali si některý z upomínkových předmětů. Poté se vydali po Cyklostezce Bečva do areálu restaurace U Jančíků na Hovězí, kde obdrželi poukaz na občerstvení a byl pro ně připraven pestrý program. „V jeho rámci si zástupci Českého červeného kříže, Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje a městské policie připravili preventivní osvětu z oblasti zdravovědy a dopravní bezpečnosti. Středisko volného času a plavecká škola Alcedo zpřístupnilo skákací hrad, dětský koutek a předvedlo ukázky malování na obličej a výroby buttonů,“ přiblížil místostarosta Petr Kudlík s tím, že program uzavřela tombola, do níž věnovaly ceny společnosti Dům kultury Vsetín, Vsetínská sportovní a Kayaku Safety Systems Europe.   [gallery columns="5" ids="212150,212147,212146,212145,212144"] Zahájéní sezony 2025 na Cyklostezce Bečva. Foto: město Vsetín   -tz-

Hned dvě vloupání do vozidel prověřují za uplynulý den policisté z Otrokovic a Valašských Klobouk. Nenechávejte ve vozidle na viditelných místech žádné věci. Pachatele může nalákat i zdánlivě bezcenný předmět.   K jednomu vloupání došlo během noci na včerejšek v Otrokovicích a ke druhému včera večer v Loučce u fotbalového hřiště. „Společným znakem obou krádeží je fakt, že majitelé nechali ve vozidlech volně odloženou peněženku, což mohlo pachatele přilákat. V jednom případě byla peněženka na zadním sedadle, ve druhém v přihrádce předních dveří,“ popsala mluvčí policistů Monika Kozumplíková.   Nezapomínejte, že vaše auto není trezor!   [gallery ids="212166"]   -tz-