Dušan Holáň – Liga výjimečných II

Víte, v čem spočívá záludnost peněz? Nemají ve vlastní podstatě skoro žádnou užitnou hodnotu, ale hodnotu směnnou. Nahradily barterový obchod, a tak nemusíte s sebou pořád tahat kozu, demižon slivovice nebo vagon lignitu. Peníze jsou tedy ve své podstatě cennější, než cokoli, co si za ně můžete koupit. Dušan se tak stal obětí toho, s čím si neumí poradit spousta lidí. Mít větší peníze je otázkou psychiky a ta s člověkem dokáže dělat věci, které není schopen mít pod kontrolou.

Dušana jsem poprvé v životě potkal ve svých 15ti letech. Chystali jsme se tenkrát na taneční zábavu na Černé hřiště a ladili formu v rástoce (teď je tam parkoviště Penny) u ohně a s vyhlášeným burčákem pana Rašky. Dušky se zjevil jako přízrak, čerstvě propuštěný z výkonu trestu, čerstvě pokérovaný, svlečený do půl pasu. Sedl si k ohni, na dvakrát „vytáhnul“ litrovku buryny, zakaleným pohledem spočinul na kamarádovi s kytarou a svým nezaměnitelným hlasem basmana prohlásil: „ A teď mi zahrej tu moji, p*čo. ZA MŘÍŽEMI CHLAD.“ Klepali jsme se všichni jako ratlíci.

Jeho bloudění životem vypadalo pro mnohé nepochopitelně, ale to především proto, že dáváme na misky vah věci, kterým pak podle vlastních priorit přisuzujeme různou důležitost a hodnotu. Dušan byl známý klobucký homeless, který žil, dá se říct, na státní útraty v buňkách u Černého hřiště. K otřepané frázi, že lidská existence je pomíjivá patří  ještě otázka. Byl tady takový člověk užitečný a smysluplně? Jestli měl Dušan na miskách vah věci, které za užitečné a smysluplné považoval, pak ano. Znám podnikatele, neobyčejné sportovce i celebrity blbé jako polena a marné ve svých životech,  stejně jako lidi, co na ně s neskrývanou úctou zírají a následují jejich kroky naprosto všude. Nikdo nejsme lepší než poslední bezdomovec díky svým autům, drahým hodinkám nebo designovému oblečení. Patříme všichni a bez rozdílu do řádu živorodých placentálních savců, kam patří poloopice a vyšší primáti.

Ruda, jeho bratr, se stal loni obětí smrtelné dopravní nehody. Netuším, kdo Dušanovi poradil nárokovat si v souvislosti s touto událostí odškodnění, ale v každém případě dotyčný zapomněl na jednu základní věc. Dopad tohoto snažení. Než se celý tento proces spustil, měl někdo zajet společně s Dušanem do Zlína na malou exkurzi. Je tam krásné krematorium, v Lesním hřbitově. Tam mu měl ukázat a vysvětlit celý technologický proces kremace a přímou souvislost mezi touto technologií a očekávanými penězi.

Odškodnění se vyplácí z povinného ručení viníka a v tomto případě se jednalo o částku ve výši 250.000,- Kč. Tyto peníze Dušan na konci loňského roku skutečně dostal. Konkrétně v jeho případě by bylo možné tento fakt přirovnat k situaci, jako když náhodně vybraného cestujícího posadíte za letu do prázdného kokpitu letadla  Boeing 777 a necháte ho s ním přistát.

Dušky udělal chybu. Peníze měl investovat do nákupu pozemku na Měsíci, nebo si za ně dopřát špičkovou omlazující kůru vpichováním kmenových buněk získaných z předkožek korejských novorozenců. Byl by dnes tady. V každém případě se čas mezi obdrženými penězi, nově nabytými kamarády a jeho smrtí naplnil hodně rychle. Řekl bych, že tak rychle, že by nebylo od věci, kdyby se o to začaly zajímat orgány činné v trestním řízení. Jeho pobyt v nemocnici moc nekolidoval s kumpány obdobného ražení, kteří se v ten samý čas nechávali vozit po bordelech taxíky.

Není paradox, ten scénář života… odškodnění za smrt a vzápětí… smrt za odškodnění? Už i tak nic nezměníme na faktu, že Duškyho vnitřní struktury nervových buněk definitivně ztratily svůj kvantový stav a jejich informace se v tichosti rozplynuly do vesmíru. Byl spíš ateista, tak raději pomlčím o Bohu.

Děkuji za jeho slušný a důstojný pohřeb. Z toho vyplaceného čtvrt milionu korun mu nakonec za těch pár týdnů ani na tu rakev nezbylo.

Darek Slavík