Bude Marie Pavelková profesionální hasičkou?

Marii Pavelkovou, coby přebornici v hasičských soutěžích TFA ze stránek RegionValassko.cz již dobře známe i s jejím bratrem Michalem. Připomeňme si, že během tří let sourozenci Michal a Marie Pavelkovi dosáhli okolo šedesáti pódiových umístění. Z těch tří let byly dva roky plné covidových omezení, takže se dá předpokládat, že úspěchů by bylo mnohem více.

Michal je již středoškolák, ale důležitý životní krok čeká Marii – přijímačky na střední školu. V jejím případě mají právě úspěchy v hasičských soutěžích velmi blízko k úspěchu v přijímačkách na vybranou školu. Proto byl Mariin sportovní rok opravdu nabitý a tréninkový se studijním ještě více. Sezóna roku 2025 pro ni znamenala 11 zlatých pohárů, čtyřikrát stříbro a třikrát bronz.

Protože se Marie Pavelková rozhodla pro studium na Střední a Vyšší odborné škole požární ochrany, rozhodli jsme se možnou budoucí profesionální hasičku trochu blíže vyzpovídat.

Radomír Dolanský (dále jen R. D.): Než přikročím k první otázce, nesmím zapomenout poblahopřát Marii k loňskému nebývalému úspěchu na nově založené Prostějovské dětské Lize TFA, kde získala v kategorii starší dívky (12 – 15 let) zlato v každém ze čtyř uskutečněných kol a tím pádem i celkové zlaté ocenění.

Marie: Děkuji, velmi si toho vážím.

1. D.: Jak bys zhodnotila letošní sezónu z tvého pohledu?

Marie: Hodnotím ji kladně. Především z toho důvodu, že pro mě byla úspěšnější než sezóna předchozí. Završením těchto úspěchů se pak stala pozvánka do DEVA týmu a podpis smlouvy o sponzorském zastoupení. Já a bratr Michal jsme ve svých věkových kategoriích u DEVA týmu jediní v republice, kteří mají smlouvu o sponzorství.

Foto: Radomír Dolanský

1. D.: Abychom to upřesnili. Dostala ses do mezinárodního hasičského týmu DEVA, kde již působí tvůj bratr Michal?

Marie: Ano, přesně tak. Jak jsem již uvedla, jsem v týmu nejmladší a jediná dívka.

1. D.: Náš rozhovor samozřejmě vznikl z velké části díky tvým úspěchům na závodních tratích TFA. Ale jak jsem již v úvodu naznačil, tyto úspěchy mají být odrazovým můstkem pro tvé další důležité životní kroky. Prozraď tedy čtenářům, jaké máš plány do budoucnosti?

Marie: Mým prvořadým cílem pro rok 2026 je s úspěchem zvládnout přijímací zkoušky na Střední a Vyšší odbornou školu požární ochrany ve Frýdku-Místku. Z bodů za prospěch a písemných zkoušek extra obavy nemám. Nejnáročnější jsou však fyzické testy. A u hasičů neexistuje, podobně jako u některých jiných složek, že když testy zvládne málo uchazečů, tak sníží laťku náročnosti. Takže v současnosti je to pro mě dlouhodobá fyzická příprava. Pokud vše klapne, tak další krok do budoucna by mohla být vysoká škola opět se zaměřením na požární ochranu a ochranu obyvatelstva. To jsou třeba fakulty v Ostravě na VŠB, ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati, popřípadě ČVUT v Praze. Po studiu bych však jednoznačně chtěla pracovat u profesionálního hasičského sboru a určitě ne v kanceláři.

1. D.: Tak to by pro tebe fyzické testy neměly být až tak náročné, když léta soutěžíš a vítězíš i s bratrem v soutěžích TFA, kterým se často přezdívá soutěže železných hasičů?

Marie: Na jednu stranu je to pravda. Soutěže TFA dávají tělu pěkně zabrat a udržují mě v solidní fyzické kondici. Ale při hasičských soutěžích zapojuji přece jen jiné svaly různou intenzitou než třeba při klicích. Na trati musím mít výdrž v běhu a nárazově v silových disciplínách. Při klicích se jedná o soustavnou zátěž většiny svalstva po celou dobu, ať už časového nebo množstevního limitu.

Marie Pavelková s rodiči. Foto: Martin Pavelka

U přijímaček nemají holky žádná privilegia. Jsme hasiči a musíme chránit i své životy navzájem a tam se nedostatky přípravy neodpouští. A já chci dokázat porážet i kluky. Alespoň některé. Proto mám třeba již několik měsíců dva plavecké trenéry Vanessu a Marka, kteří mě trénují třikrát týdně v bazénu na Vsetíně. Občas mám pocit, že u přijímaček po nás chtějí takřka olympijské limity. K tomu musím připočítat školu, přípravu na písemné přijímačky, již zmíněné kliky nebo Jacíkův celomotorický test. To jsou povinnosti. Mám však i své zájmy, kterých se nechci vzdát. Dramatický kroužek, kde jsme nedávno s paní učitelkou Monikou Floriánovou nazkoušeli divadelní hru Jak (ne)zničit školu. Donedávna jsem navštěvovala ještě sborový zpěv, ve škole hraji florbal, teď jsem absolvovala taneční…

1. D.: Tak nezbývá, než ti popřát, aby tyto důležité životní kroky vyšly. Ale zpět k soutěžím TFA a tvé nové, dalo by se říct, vzhledem k věku, exkluzivní smlouvě. V čem je to pro tebe rozdíl, když běháš vlastně pořád stejné závody, jen jsi nyní v týmu hasičů, kteří pro reprezentaci České a Slovenské republiky již mnohé dokázali? S hasiči, s kterými ses vlastně v řadě případů ještě ani osobně nesetkala?

Marie: No, taťka, mamka a lidé, kteří vědí, co dělám, tvrdí, že je to velký úspěch v mých letech. Ale já si to asi ještě úplně jako poctu moc neuvědomuji. Nicméně, když jsem na závodech, všímám si soupeřek jak pokukují, co to mám za nášivky na obleku. Při řeči oceňují perfektní soutěžní obuv, takže musím přiznat, že jsem tak trochu ráda za ten zájem a začínám vnímat, jak asi funguje sponzorská podpora. Prostě jako v každém sportu je to přímá úměra podpory za výsledky. Další novinkou jsou pro mě častější články a moje fotografie v tisku, ale mám za sebou i živý vstup ve vysílání Freshradio Ostrava. Nemůžu tvrdit, že by mě to netěšilo.

1. D.: Další otázka víceméně navazuje na předchozí. V době, kdy jsi podepisovala sponzorskou smlouvu v sídle firmy DEVA, byla jsi třináctiletá dívka z Velkých Karlovic – Podťatého. Jak ses vlastně dostala až tak vysoko?

Marie: Když jsme začali mít s bratrem Michalem úspěchy, taťka s mamkou pro nás vlastně v jednom kuse začali hledat sponzory. Já jsem tehdy skoro vůbec neměla přehled, kolik hasičský sport a především vybavení stojí peněz, a že pokud chceme vyhrávat, musíme mít kvalitní výstroj. Byl to nekončící boj, o kterém jsem něco tušila, ale šel v podstatě mimo mě. Teprve když jsem měla za sebou tři roky úspěchů v soutěžích, když se bratr stal členem týmu DEVA, přesvědčil taťka firmu, že může mít budoucnost taky v mém sponzorování. A bylo to. Ve skutečnosti to byly pro taťku asi hodiny a týdny jednání. Ze strany firmy se opatrnosti vůbec nedivím, a jsem moc ráda, že to riskli, že je taťka přesvědčil. Je to ostatně jeho zaměstnání, přesvědčovat lidi, že jeho nabídky jsou nejlepší.

Foto: Radomír Dolanský

1. D.: Náročné je asi cestování? Nejen po soutěžích, ale i na tréninky.

Marie: To ano. Nejhorší je, že nejsem vůbec ranní ptáče. Vstávání o víkendu, mnohdy třeba už v pět ráno, to jsou opravdu galeje. K tomu někdy i tři hodiny v autě jen cesta tam. Už jen to je zabíračka na psychiku. Domů se mnohdy vracíme až za tmy. Ale když si vezu umístění na bedně a rodiče mě v neděli nechají spát třeba až do oběda, tak se to dá docela přežít.

1. D.: Někdo by mohl namítat, že ještě nemáš věk někomu radit, ale po svých úspěších… Máš nějakou radu pro své kolegy vrstevníky hasiče a hasičky, jak na to, když chtějí být úspěšní?

Marie: Chtěla jsem prozradit své heslo, raději mrtvý než druhý, ale taťka mně to nekompromisně zakázal (smích). Tak mimo to je určitě nejdůležitější vydržet, i když se třeba i několik závodů za sebou nedaří. Vydržet především ve chvílích, když kolem sebe vidíte, jak v očích blízkých začíná problikávat ztráta důvěry ve vaše schopnosti, jestli to přece jen nebyl omyl. Je to neuvěřitelný psychický tlak, chtělo by se vám brečet. Což si mnohdy rodiče a trenéři ani neuvědomují, že jsou to právě oni, jejichž slova podpory potřebujeme v takových chvílích. Určitě doporučuji nevykašlat se na všechno hned po doběhu v cíli na 25. místě z pětadvaceti v kategorii. Ale vyspat se, zajímat se den dva o něco jiného, co vás baví, a pak se teprve rozhodujte. I v hasičském sportu platí, že zadarmo nikomu nelétají pečení holubi do… úst.

Za rozhovor poděkoval Radomír Dolanský