Diskriminace po česku

Fiktivní příběh, který se v České republice určitě nikdy neodehrál. Anebo nikoliv? Díky lžím, které politici tak rádi nazývají politickou korektností, vznikl v zemi dvojí názor – pravda lidu a lež politiků a pijavic z neziskovek.

Do supermarketu vcházela rodinka utlačovaných a již u dveří to co do hlučnosti vypadalo jako ve zlaté éře na Bazalech při zápase se Spartou. Političtí lháři a ochránci čehokoliv tomu říkají životní styl etnika, aby se nemuseli zabývat výchovou směrem k standardům společnosti. Rodinka před sebou tlačila tři vozíky včetně sportovního kočárku s nejmladším přírůstkem. Političtí lháři tvrdí, že utlačovaní děti milují. Utlačovatelé tvrdí, že je to pro ně zdroj financí vyždímaných ze státní kasy.

Zbylý dorost začal rukama označkovávat takřka veškeré zboží v dosahu, včetně pečiva, bez jakýchkoliv hygienických návyků a především bez zájmu rodičů o sebemenší nápravu. Když se utlačované pokusila upozornit doplňovačka regálů, přidali se k dětskému řevu i rodiče a okamžitě začali vykřikovat mantru utlačovaných, která je jim od narození vštěpována politiky, neziskovkami, ale v první řadě předky, že je to diskriminace a rasismus. Vše zakončeno kouzelnou větou: „Budeme si na vás stěžovat, paní!" A bylo po osvětě. Doplňovačka se schoulila do ulity nezájmu, stejně jako kolemjdoucí zákazníci, kteří předstírali, že se tento výstup neuskutečnil. Přesně tak, jak si to přejí korektní lháři ze Strakovy akademie.

Nákupní trasu utlačovaných a nezaměstnaných, u otce s matkou by se dalo říci nepracujících, poněvadž od chvíle, co byla zrušena příživa a povinnost pracovat, mimo pár taťkových akcí při výkopech, na práci pro společnost nešáhli, kopíroval pracující utlačovatel z řad většiny. Takže mohl porovnávat. Mezitím si vzpomněl na časté proklamace věčných omlouvačů, že utlačovaní by tak rádi pracovali, ale nikdo je nechce zaměstnat. Samozřejmě, že tvrzení utlačovatelů, že po první výplatě týden nechodili do práce, že po měsíci odešli na dlouhotrvající neschopenku či dokonce takové hnusy, že se začal ztrácet materiál, rezolutně odmítli. O skutečnosti, že stát utlačovaným tolik podstrojuje, že nemají důvod chodit do práce, si utlačovatelé pouze šeptají, aby nebyli obviněni státem z trestného činu, stejně jako za komunistů při pomlouvání partaje.

Utlačovaní si zatím koupili tři pecny chleba a třicet rohlíků, zatímco utlačovatel se spokojil, vzhledem k svým příjmům, s polovinou bochníku. Hned vedle byl v akci vlašský salát, na který se utlačovatel docela těšil, kdyby si utlačovaní nevzali poslední dvě kila. Tak se spokojil s dvaceti deky umělé hmoty prodávané pod názvem domácí kabanos, který se mu při pokusu jej osmahnout rozpadne na jednotlivé fragmenty mořských plodů, pařátů a podobně. Tak to probíhalo i nadále. Zatímco se nezaměstnaní utlačovaní valili supermarketem a zaměstnaní utlačovatelé jim se sklopenými hlavami, nevidoucí, neslyšící, uvolňovali cestu, aby nebyli nařknuti z diskriminace a rasismu, zaměstnaný utlačovatel hledal, na čem by ušetřil, poněvadž ze svého platu živí i utlačované.

Před pokladnou již vozíky utlačovaných vypadaly jako tanky. Obchod slavil kšeft, utlačovatelé se přesouvali k jiným pokladnám. Utlačovatel se postavil před supermarket a zvědavě přihlížel, jak si utlačovaní s nákupem poradí. Výsledek pro něj samozřejmě nebyl překvapením. Rodinka zamířila k zachovalé Octavii a začala pěchovat nákup dovnitř. Skupinka studentů, stojící vedle utlačovatele, se právě sázela, že komu se podaří utlačovaného vyfotit ve voze autoškoly, vyhraje tisícovku. Vida, koho by to napadlo?! Vedle stojící senioři se zase dohadovali, jestli jim řidičáky neplatí stát. A co auta? Jak je možné, že nepracující rodiny, a je jich stále více, mají auta, mají na jejich provoz a pojistky, když dva senioři tak, tak uživí stařičkou škodovku? Ale to jsou diskriminační úvahy, to se nesmí říkat veřejně. Ať žije demokracie! A seniorům vrtá hlavou, čím, že se ta demokracie liší od předešlého režimu, když se o černé tvrdí, že je bílá – fuj, vždyť i toto přirovnání už je určitě rasistické!

Státu se zeptat nemohli. Stát je lhář a takové otázky považuje za diskriminaci a rasismus. Na otázku, jak je tedy možné, že sociální odbor je dennodenně obležen utlačovanými, mlčí. Utlačovatelé se cítí stále více obelhaní a zneužití. Stát, neziskovky výborně placené státem, a dokonce i lháři z cizích zemí, z nich dělají rasisty a díky politickým lžím, se jimi stávají. Díky tomu, že pracují a ti, kteří v životě nesáhli na práci, chodí ve značkovém oblečení, jezdí v autech… To by udělalo rasistu i z flegmatika. Systém, že jedni pracují a druzí si žijí z jejich daní a ještě jsou označováni za utlačované, nikdy tolerantní společnost nevybuduje!

Ale něco takového se v České republice určitě nikdy nemůže stát!!! Ještě, že tak.

Autor: Radomír Dolanský

Rýpavý humorista, pesimistický optimista, autor knih Z valašských putýk a Metúdovy vojenské lapályje – Z valašských putýk 2.