Odpočívá se až v cíli, říká vítězka Zlínské ligy TFA

ROZHOVOR / Rok 2023 se zapíše do historie obce Janová zlatým písmem v kategorii úspěchů požárního sportu. Odchovankyně místního SDH Klára Katrušáková se stala celkovou vítězkou letošního desetikolového ročníku Zlínské ligy železných hasičů. Navíc se před několika týdny stala také mistryní Akademického mistrovství České republiky ve štafetě a obsadila zde 5. místo z celkově 26 soutěžících jednotlivců. Valašsko se tedy může chlubit další hvězdou v této náročné disciplíně TFA, jako byly v minulosti například Veronika Urbanová, Ludmila Mikulínová a dodnes soutěžící Vladimíra Kalná, Eva Vojvodíková nebo Lucie Bůbelová z nichž mnohé vítězily již ve Vsacké lize TFA. Takový úspěch si zcela určitě zaslouží interwiev. Navíc ve fotogalerii, která je tohoto rozhovoru součástí, naleznete fotografie Kláry Katrušákové nejen od samotných začátků její hasičské kariéry do letošní fotografie v obležení pohárů získaných za rok 2023, ale i její aktivity pro obec Janovou nebo hudební projekt, který s kamarádkou realizují doma i v Evropě.

V Janové byla obnovena činnost hasičské mládeže v roce 2011, ale tam jsi ještě nefigurovala. Kdy ses stala členkou SDH Janová a co tě k tomu vedlo?

Členkou jsem se stala o rok později v roce 2012. Do paměti se mně vrylo více než datum především to, že jsem začala závodit pouhý měsíc po prvním tréninku. Chtěla jsem být hasičkou od dětství. Myslím jako profesionální hasičkou v terénu. Ale donedávna ženy v profesionálním sboru v terénu nesměly zasahovat, tak jsem si to vynahradila u „dobráků“ v mládeži a později v TFA.

Klára Katrušáková. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE

Jeden z důvodů, proč ses rozhodla pro TFA (Toughest Firefighter Alive – Nejtvrdší hasič přežije, pozn. aut.) jsi právě naznačila. Co dalšího tě vedlo k tomuto náročnému sportu?

Slyšela jsem o Vsacké lize, která byla tehdy na vrcholu úspěšnosti v našem regionu, a moc se mně tento tvrdý sport líbil. Navíc nesmírně ráda sportuji a překonávám nové výzvy. Nebylo tedy moc o čem se rozhodovat.

Pokud si dobře pamatuji, běžela jsi svůj první závod TFA v Jarcové? Pamatuješ si na to ještě? A kdy ses začala umísťovat na předních místech? K tomu samozřejmě patří otázka, kdy a kde přišla první bedna?

Ano, rok 2018 Vsacká liga TFA Jarcová. Na tento závod v životě nezapomenu. Ani jsem nevěděla, jak se správně drží kladivo u hammerboxu. Žádala jsem zkušené téefáčkaře, aby mně poradili před závodem. Jejich odpověď byla krátká a jednoduchá: „Odpočívá se až v cíli.“ Tohoto pravidla se držím dodnes a vštěpuji ho i do hlav našim TFA dětem.

TFA dělám šestým rokem. Ale byla období, kdy jsem odběhala třeba jen tři závody. Bývala jsem předposlední, později se zadařilo a bývala jsem i třetí od konce (smích). Holt jména jako Eva Vojvodíková, Lucka Bůbelová nebo Vlaďka Kalná pro mě byla nedosažitelná. Ztrácela jsem na ně až půldruhé minuty.

Poprvé jsem stála na bedně ve Vsacké lize TFA v Jasenné v roce 2019. Bylo nás tam jen pět v kategorii ženy, tak to vyšlo. Získala jsem bronz. Od roku 2021 už to začalo být veselejší a přesto docela depresivní. Sice jsem se posunula výkonnostně dopředu, ale zase jsem byla pořád čtvrtá. I můj dědeček, mimochodem nezkušenější hasič v Janové, mně nabádal, že s tím musím něco udělat. Loni bylo konečně pohárů již více a letos ze 14 závodů celkem 11x bedna.

Klára Katrušáková na TFA. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE

Určitý čas s tebou zkoušela TFA závody Adéla Kubicová rovněž členka SDH Janová, ale převážně jsi byla na závodech úplně sama, bez domácí podpory. Nemrzelo tě to?

No, pravda, měla jsem z toho smíšené pocity. Často mně bylo líto, že u sebe nemám nikoho ze sboru. Především v prvních letech, kdy se ještě tak moc nedařilo. Ale i když se mnou nikdo nejezdil, hasiči z Janové sledovali moje výkony a vždy jsem po závodě dostávala řadu gratulací a dodnes vnímám velkou podporu na dálku. Reprezentuji sice Janovou, ale na závodech se podporujeme všichni navzájem, přestože jsme z různých koutů republiky a Slovenska. Takže takové podpory máme všichni dostatek.

Co tě, mimo soutěžení, na těchto setkáních železných hasičů přitahuje? Co je na nich krásné, nezapomenutelné?

Tak toto vím naprosto přesně! Jsou to úžasná přátelství, která tam vznikají. U železných hasičů to prostě není fráze, když řeknu, že jsme velká rodina. Při závodech na trati existuje tak velká podpora, která se s blížícím závěrem ročníku ještě vystupňovala, že v podstatě jakoby běželi všichni s každým jednotlivcem. Je to úžasný pocit, když se celá parta, včetně těch, které díky jejich podpoře porazím, podílí na vzájemném úspěchu. U žádných jiných sportů jsem takovou neskutečnou atmosféru nezažila. Mnozí mají ve Zlínské lize TFA své unikátní role. Máme tam TFA taťku, mamku, trenéra, komika…

Spojuje nás i to, že si během závodů saháme na totální dno. Proto nás každý závod posouvá výš a já osobně to vnímám jako velké plus ve svém životě. Učím se vyrtvalosti, cílevědomosti a to mě dělá silnější. Myslím hlavně po psychické stránce. Navíc je to výborný způsob, jak si pročistit hlavu.

Duo Kláva. Foto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE

K tvému životu patří i spousta jiných aktivit. Zúčastňuješ se řady akcí v obci. Především s kytarou nebo jsi známá jako Beruška při hodovém vodění barana. Účinkuješ ve videoklipu Záhada skupiny STRAM a máte s kamarádkou zavedené hudební duo Kláva…

Ano. V Janové jsou to především různé besídky, jarmarky, sportovní akce, samozřejmě hasičský sbor apod. Osobně vnímám jako moc důležité, aby se člověk cítil dobře v místě, kde žije. Účast nebo jakýkoliv podíl na životě obce nám umožňuje společně se bavit, setkávat… Taková pospolitost ve městě v podstatě není možná, takže bychom si toho opravdu měli vážit.

Od začátku studia na vysoké škole, kde jsem potkala kamarádku Evu Aberlovou, jsme se daly dohromady a založily kytarové a pěvecké duo Kláva. Tento, pro někoho podivný název, je složenina z první a poslední slabiky našich křestních jmen Klá-ra a E-va = Kláva. Věnujeme se především buskingu (pouliční umění – pozn. aut.). Hráváme na ulici v Olomouci, Pardubicích, v Brně, v Teplicích. Hrály jsme i v Drážďanech, zkoušely jsme to na Maltě nebo v Chorvatsku. Jinak hráváme v restauracích, vinárnách. Velmi rády například vzpomínáme na hry ve vinařství u Johnů v Janové. Hrály jsme i na vánočních trzích v Olomouci na hlavním pódiu, a zopakujeme si to i letos 26. 11. 2023 od 13:00 hod. Ze starších akcí bych ráda zmínila covidový livestream, který jsme pro všechny tehdy „uvězněné“ občany vysílaly z obecního úřadu v Janové (zájemci najdou na YouTube pod názvem Livestream s Klávou – pozn. aut.).

Tolik zájmů… Nemá to vliv na studium? Co teď vlastně děláš?

Zatím stíhám (smích). Loni jsem si dodělala bakaláře na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v oboru jednooborová psychologie. Nyní pokračuji v navazujícím dvouletém magisterském studiu, kde bych měla končit v květnu příštího roku. Zároveň studuji rovněž na UPOL na pedagogické fakultě obor muzikoterapii na katedře speciálních pedagogických studií. Je to na tři roky a jsem ve druhém ročníku. Pokud to všechno zvládnu, měla bych mít nakonec titul Mgr. et Mgr. Ale o tituly vlastně vůbec nejde. Jsou lidé s řadou titulů před i za jménem a lidsky můžou být větší troubové než člověk se základním vzděláním.

Zpět k TFA. Jakou budoucnost plánuješ zde?

V září roku 2024 bych se chtěla zúčastnit Světových hasičských her v Aalborgu v Dánsku. Také bych chtěla absolvovat český pohár TFA a zkusit závody v Polsku a Rakousku v rámci přípravy na světový šampionát. Určitě chci stihnout i nějaké závody Zlínské ligy, a pokud to vyjde, tak i MČR v TFA.

Klára jako Beruška při hodovém vodění baranaFoto: Radomír Dolanský, celá fotogalerie ZDE

Otázka na závěr: Co na to všechno říkali a říkají rodiče? Dříve tě doprovázeli, nyní už snad jen výjimečně.

Ano, nedoprovází mě, ale pravidelně vyprovází. Jsem zapomětlivá a vždycky se pro něco vracím – rukavice, helmu, oblek nebo boty, takže mě rodiče kontrolují. Když se vracím, tak maminka hned zjišťuje, co jsem vyhrála a co mně může zabavit – tašky, hrníčky (smích). Když jí pouštím videa ze závodů, chytám se zase za hlavu já, kolik jsem tam nadělala chyb.

Na prvních závodech jsem pořád slyšela jejich výkřiky: zpomal, opatrně apod. Celkově moc nadšení z mého rozhodnutí běhat TFA nebyli. Přece jen jsem byla ještě chvístek a tahat figurínu nebo překlápět pneumatiku – báli se o mě. Navíc maminka stran své práce sestry na chirurgii má ty obavy ještě umocněné a všude vidí vážné úrazy. Ale jinak musím říci, že mám v rodičích neskutečnou oporu. Není asi lehké mít dceru, která je přes týden ve škole a o víkendu na závodech. Proto jsem jim moc vděčná, že mně nechávají svobodnou volbu. I když bez poznámek, že než to motání hadic jsou i smysluplnější aktivity, se to sem tam neobejde (srdečný smích).

Za rozhovor poděkoval: Radomír Dolanský, foto: Radomír Dolanský