Dušan Machala začínal jako fotbalista ve Valašských Kloboukách

Rozhovor/ Velkou vášní Dušana Machaly je tenis. Zlínský matador, který sportovní kariéru začínal jako fotbalista ve Valašských Kloboukách, se tenisu pořádně věnuje čtyřiadvacet let. A i v pětapadesáti letech pořád sbírá tenisové úspěchy.

Kdy jste se sportem začínal?

Od malička jsem hrál fotbal ve Valašských Kloboukách. V tomto klubu jsem prošel od žáků až po muže všemi věkovými kategoriemi. Ovšem cizí mi nebyl žádný sport. Jak se u nás říká: ,,My ogaři z Valašska se umíme postavit ke každému sportu“. Na základní škole nás náš třídní učitel velký sportovní nadšenec Petr Vašíček vedl ke všem sportům. Být takzvaně po škole znamenala u našeho třídního výsada vyvolených, že se bude hrát minimálně fotbálek, nebo jiný sport. Petr Vašíček nás vedl především k atletice, volejbalu, basketbalu a dokonce i k baseballu. V zimě jsme samozřejmě lyžovali, běžkovali a hráli hokej. A když nebyl led, tak hokejbal.

Jak se Vaše pestrá sportovní kariéra dále vyvíjela?

Na základní škole někdy kolem 5. a 6. třídy  jsem poprvé v ruce držel první tenisovou raketu, kterou jsem dostal od strýce z Pardubic. Vzhledem k tomu, že u naší základní školy postavili tenisový kurt, tak jsme hned s kamarády začali tento sport pokoušet. Někdy i bez sítě a lajn, protože nebylo vápno. Fotbal ve Valašských Kloboukách jsem hrál do maturity. Po absolvování střední hotelové školy v Brně jsem zakotvil ve Zlíně. Práce na hotelu Moskva už mi bohužel nedovolila pravidelně jezdit na Valašsko, jak na tréninky, tak i na fotbalové zápasy. Po vojně jsem však bez fotbalu nevydržel a přestoupil do SK Louky. Ve fotbalové kariéře jsem v Loukách pokračoval až do třiatřiceti let. A to mi rodina, kamarádi a přátelé prorokovali, že vzhledem k tehdejšímu časově náročnému povolání u fotbalu vydržím maximálně dva roky. Když jsem dělal v nočním baru, tak se mi stávalo, že jsem domů z práce přišel až ráno mezi 4. až 5 hodinou. A v 10 hodin už byl na hřišti.

Kdy jste se začal věnovat tenisu?

Někdy v letech 1996 až 1997, kdy jsem končil s aktivním organizovaným fotbalem.

Od roku 1996 je tedy tenis Vaším sportem číslo jedna?

Asi ano. Samozřejmě jsem se nevěnoval jenom tenisu. Pořád jsem ještě víc tíhnul k fotbalu. Ale spíš jen k malé kopané. V době, kdy už jsem podnikal a provozoval hostinskou činnost, tak jsem měl i svůj mančaft, se kterým jsme se zúčastňovali různých turnajů a hráli jsme soutěž v malé kopané. V průběhu let jsem měl v mužstvu spoustu zajímavých fotbalistů. Například Vernera Ličku, Bohumila Páníka, Petra Červenku, Pavla Hoftycha, Leoše Gojše, Rudolfa Čelůstku, nebo Petra Janečku. Prostě sport a hospoda vždycky patřili k sobě (úsměv). Také jsem dva roky trénoval přípravku FC Tescoma Zlín. Především proto, že jsem měl v přípravce staršího syna Dušana, který rovněž neměl nikdy problém s jakýmkoliv sportem. Zlínský fotbalový ročník 1992 byl z těch silnějších. Vybojoval dokonce titul mistra republiky v mladších žácích. Bohužel hrát fotbal na nejvyšší úrovni z tohoto mužstva zůstali už jenom Jakub Jugas a Lukáš Holík. Naopak zajímavé je, že druhý syn Roman vždycky dělal všechno proto, aby sportovat nemusel (úsměv). Postupně jsem ale čichnul k dalším raketovým sportům squashi a badmintonu. Navíc v létě jezdím na kole a v zimě lyžuji. Prostě musím být pořád v pohybu (úsměv).

Kdy přišel Váš tenisový zlom?

V roce 1996 mě známí díky náhodě a štěstí přivedli do TK Zlín – středisko Januštice. Tady v tomto prostředí mě tenis opravdu chytil. Místní mazáci mě ale rychle vyvedli z omylu, že si jenom myslím, že hraji tenis. Prý, že bohužel jenom pinkám (úsměv). V klubu se mě však ujali zkušení borci, kteří mi dávali tu správnou školu a zároveň patřičnou sodu. Ovšem tyto lekce byly opravdu k nezaplacení. Pomohly mi hlavně hlášky typu: „Mladej, nohy máš dobrý, ale nauč se alespoň jeden konečný úder, nebo na kurtu umřeš“. A to mi ještě hlava tenisově nebrala a ta je k tenisu sakra potřeba. Snad až z 80%.  To nikdy nezapomenu. Na Januštici to opravdu byla škola k nezaplacení.

Kdy jste začal sbírat první tenisové úspěchy?

Milníkem byl rok 2000, kdy jsem na antuce na Vršavě vyhrál svůj první turnaj Centroprojekt Cup. V něm jsem se přesvědčil, že dokážu hrát i s bývalými kvalitními tenisty. Od té doby jsem začal jezdit, pokud to šlo, po amatérských turnajích v Česku a Slovensku a získávat tenisové zkušenosti.

S jakou představou jste šel do sezony 2020?

Jako do každé jiné. Tenisem se hlavně bavit. Na Vršavě máme super partu. A podobně je to i na okruhu Senior’s Tour i ATP Valašska, ale i v jiných turnajích. Tady se ze soupeřů časem stali kamarádi a známí, kteří tento sport s patřičným adrenalinem mají rovněž velmi rádi. Hecujeme se už v týdnu před turnaji i v průběhu turnajů. A když se podaří uhrát ještě dobrý výsledek, tak to samozřejmě potěší a o to víc se hecuje líp (úsměv).

Co zatím bylo Vaším vrcholem loňské sezony?

O žádném vrcholu letos nemůže být řeč. Letos je to hodně netradiční a zvláštní rok. Nějaké turnaje jsem odehrál před první vlnou koronaviru. Potom byla dlouhá pauza. Po červnovém rozvolnění jsem odehrál další turnaje. V říjnu přišel kvůli druhé vlně koronaviru znovu zákaz pořádání sportovních akcí i možného tréninku. Proto se zatím nestihly odehrát ty nejdůležitější turnaje.

Jakých jste dosáhl výsledků v roce 2020?

Povedl se mi začátek a první polovina sezony. Hodně mě potěšila výhra v lednovém turnaji v Olomouci na Omeze, kterého se zúčastnili všichni TOP hráči na okruhu Senior´s Tour. Ovládl jsem i domácí květnový antukový turnaj Grand Prix Zlína. Dařilo se mi i v říjnovém podniku v Drnovicích na Vyškovsku, kde jsem ve finále porazil Josefa Hnaníčka ze Štítné nad Vláří. V některých dalších turnajích jsem postoupil do rozhodujících zápasů. Ve Vršava Cup Zlín jsem postoupil do finále a v Lipník nad Bečvou do semifinále. Z 9 letos odehraných turnajů v rámci Senior’s Tour jsem bohužel tento rok zvládl jen 5. Ve zbývajících mě brzdily zranění nebo časové zaneprázdnění.

Ve kterých turnajích se Vám v loňském roce nedařilo?

V únorovém halovém turnaji v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem čekal víc, než postup do semifinále. Totální propadák byl srpnový Gracl Cupu v Brně. Bohužel jsem se v tomto turnaji už v 1. kole utkal s domácím borcem Brňákem Pavlem Tůmou, který měl takovou fazónu, že celý turnaj vyhrál. Tůma mi navíc vrátil porážku, kterou ode mě utrpěl nějaký rok zpět u nás ve Zlíně. Doma je doma (úsměv).

S jakou taktikou do zápasů chodíte?

Ta je jednoduchá. Užívat si každé utkání a samozřejmě každý zápas vyhrát.

Které jsou Vaše nejoblíbenější turnaje?

Ty domácí na antuce na Vršavě. Rád jezdím i do Olomouce, Lipníku nad Bečvou a v létě do Slovinska do Portorože.

Kdo jsou Vašimi největšími soupeři?

Velmi nepříjemný je vždy Brňan Petr Handlíř. Těžké souboje svádím i s Petrem Vrbou z Lipníku nad Bečvou a také s Josefem Hnaníčkem ze Štítné nad Vláří. V posledních letech ještě přibyl Anton Oškrobaný z Považské Bystrice.

Kterých výsledků si v kariéře nejvíc ceníte?

Vždy mě potěší výhra každého zápasu a každého turnaje pak obzvlášť.  Nejvíce si vážím prvenství v Centroprojekt Cupu, protože to byl můj první turnajový triumf. Čtyřikrát jsem celkové ovládl okruh ATP Valašska pro hráče nad 40 let, čtyřikrát jsem zvítězil v celkovém hodnocení okruhu ATP Valašska v kategorii padesátníků. Osmkrát jsem vyhrál soutěž družstev Avex Cup. Dvakrát jsem triumfoval ve dvouhře v turnaji v Portoroži. Jednou jsem v Portoroži prohrál ve finále. Ve Slovinsku jsem také třikrát slavil prvenství ve čtyřhře.

S jakými známi a zajímavými tenisty jste se potkal?

Měl jsem tu čest zatrénovat si s bývalým pátým hráčem světového žebříčku Jiřím Novákem a zahrát si proti bývalé světové osmičce Karlovi Nováčkovi. Taky nezapomenu na velké boje a hlavně hecy s bývalým hokejistou Sparty Praha Pavlem Richterem.

Kde nejraději trénujete?

Pochopitelně v areálu TK Zlín na Vršavě, kde se cítím nejlíp. Ale nevím, jestli se mojí tenisové přípravě dá říkat trénink. Můj trénink spočívá především v tom, že dvakrát až třikrát týdně pravidelně hraji.

Jaké jsou Vaše další sportovní úspěchy?

Občas si vzpomenu na výhry ve fotbalových turnajích a v turnajích v malé kopané. Ale to už je dávno.

Co děláte v současné době, kdy vláda vyhlásila přísná omezení?

Jsem vlastníkem realitní kanceláře MachalaReality. Realitní činnost naštěstí není omezená, tak se věnuji svojí práci. Ale o víkendech v tomto období, kdy je všechno omezené, nebo zavřené,  většinou pobývám na chatě v rodném městě Valašských Kloboukách. Pokud počasí dovolí, tak jezdím na kole a věnuji se turistice. Lokality mám nejraději zase kdekoliv na Valašsku, ale i kdekoliv po celé České republice, Slovensku, Rakousku a Slovinsku. Krásných míst je spousta. Rád poznávám nové místa. Často se například vracím do okolí Lednicko-Valticka, na Znojemsko, nebo na Šumavu.

Jakým způsobem se udržujete v kondici?

Optimálně při tenisu pravidelnou hrou a také na kole. Ale už jsem se donutil v současné době i běhat (úsměv).

Na co se těšíte ve sportovní sezoně 2021?

Až konečné nebudou žádná omezení ovlivňující veškeré sportovní aktivity.

Při čem nejraději relaxujete?

Optimálním relaxem je u mě aktivní odpočinek a to i na dovolené. Rád relaxuji i při práci na chatě, v kině, divadle, nebo na dobrém koncertě. Jsem pro cokoliv. Hlavně jenom neležet. (úsměv).

Jaké máte další záliby a koníčky?

Všechny raketové sporty, turistiku, cykloturistiku. Rád také lyžuji. A to na běžkách i sjezdovkách.

Na čem si nejvíc pochutnáte?

Na dobře prorostlé grilované krkovičce a pivečku.

Plánujete nějakou dovolenou?

Mám rád aktivní dovolené spojené se sportem, nebo alespoň s nějakou příjemnou aktivitou. Klidně i turistikou a podobně. Proto rád jezdím do Portorože, kde pravidelně každý rok v červenci Jan Nahodil pod záštitou CK Paxtour Slovakia pořádá tenisový turnaj. Jednou až dvakrát za rok si zajedu do míst ideálních pro cyklistiku. A je mi jedno, jestli v Česku, nebo zahraničí. V zimě si jezdím zalyžovat do rakouského Schladmingu, nebo do italských Alp.

Lubomír Hotař