Vodění barana v Janové opět provázela muzika, tanec i maškary

Ve většině obcí v republice slaví lidé léta letoucí hody neboli posvícení. V Janové se rovněž slaví hody, ale jsou spojené s voděním barana, kterýžto zvyk sahá mnohem dále než křesťanské posvícení. Z původní tradice, kdy byl beran obětinou, zůstala chasa, která chodí po vesnici dům od domu s baranem, který má dnes jistotu, že posvícení přežije, a to mnohdy v lepším stavu než chasa.

V Janové se v organizaci vodění barana střídají hasiči se sportovci. Letos měli akci na starost sportovci, nejpočetnější složka v obci. Ti již živého barana několik let nevodí, ale vozí na voze s muzikanty na obrázku. Tentokrát to byl beránek s modrou mašlí a ještě bez rohů. Vše, i s opentleným vozem a malováním maškar, se chystalo brzy ráno. Chasy přišlo tentokrát poskrovnu, tak se museli početní nouzi nahradit vtipem a tanečními výkony u každého domu, kde je obyvatelé vítali. K celému průvodu již řadu let patří dechová hudba Hověžanka, která duje do plechů od rána takřka do večera. Její kapelník by již mohl sepsat obsáhlou kroniku historie dechovky, kde se vystřídaly již desítky muzikantů. Dovádění chasy a oslavy domácích můžete vidět ve fotogalerii, která je součástí tohoto článku.

Průvod vyrazil a rozjel své náročné turné hned na první štaci u mlýna. Vodník se těšil, že by mlýn mohl poskytnout nějakou dušičku do hrníčku, ale léta, kdy zde klapalo kolo, již v obci nepamatuje nikdo. Takže nezbývalo roztrpčenému vodníkovi alespoň bránit vyschnutí svých šosů, což činil skrze zažívací trubici. Do tance zval paninky u každého domu klaun, který se bez ustání usmíval, a k dokonalé podobě klauna z hororové knihy To od Stephena Kinga, mu chyběly jen vypilované zuby. Na veškerou počestnost průvodu dohlížel mnich, ctnost sama, aby nedocházelo k akcím, kterých se mniši hrozí a označují je prastarým úslovím Sodoma, Gomora. Především hlídal rozdováděné mladé děvče, které by u každého domu nejraději pusinkovalo hospodáře a mohlo tak v den radosti způsobit rodinný rozvrat. Samozřejmě nesměl chybět stárek, který dříve stínal barana, dnes držel kasu, kam přispívali hodující na chasu.

Vodění barana v Janové. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE

U řady domů se stoly doslova prohýbaly pod zákusky, frgály, řízečky, mini bramboráčky, chlebíčky, jednohubkami a dalšími hodovými pochoutkami. K slávě barana a Valašska nechyběl takřka v žádné chalupě řetízkovací poklad z modrých plodů, které po cestě ještě visely na stromech v původním stavu. Právě pohostinnost hospodářů, a aby chasa „neurazila“, může být pro některé maškary s přibývajícím počtem návštěv kritická. Jakkoliv jsou trubky Valachů oplechované a trénink převeliký, lidu, který chasu vítá přede dveřmi, je stále dost. Dokonce i nově nastěhovaní, kteří ještě nikdy nezažili vodění barana, otvírají, vítají a tančí. Stávají se součástí obyvatel, kteří se stýkají na řadě společenských akcí, které pro ně místní složky a obec chystají.

Na hody se sjíždějí mnohde celé rodiny. Dokonce i pravnoučata jezdí na oslavy za prababičkami a pradědečky. U těchto rodin se tradice dodržují s úctou k dílu předků. Existují části obce, kde se více než z poloviny zaplní ulice a všichni se radují, baví se s návštěvami, z nichž některé neviděli od studentských let, tančí, připíjejí si… Prostě takové je vodění barana v Janové.

text a foto: Radomír Dolanský